Euroskeptická Francie, euroskeptické Česko, euroskeptické Rakousko, atd.

Tuto drobnou glosu nepíši proto, abych byl jízlivě ironický, ale proto, že je především nutné si tento fakt uvědomit a postupně přejít i na serióznější analýzu.

V souvislosti s nastupujícím předsednictvím EU Francie přinesl portál Politico celou řadu důležitých dat. Především ukázal velice rozdílný vztah k EU, u obyvatel jednotlivých států, nezávislý na již zmíněném konkrétním vztahu vlád k EU, ale, a to je ještě zajímavější nezávislé na to, zda se jedná o tradiční země EU či nové.

A tak při průměru 45% podpory členství v zemích je Francie, spolumotor evropské integrace v jejíž čele stojí její snad nejnadšenější obhájce Emanuel Macron na nízkých 41%. A nemylme se, Itálie má stejně nízké procento, mimochodem v čele s jednoznačně proevropským Draghim, Nizozemí s proevropským Ruttem 39%, a v poslední čtveřici, je za Českem s 38%, dokonce Rakousko jehož celá vláda lidovci + Zelení a s proevropským prezidentem van der Bellem je ještě méně na 37%, a naše bratrské Slovensko s Čaputovou, která se roztéká při slovu EU a celou „proevropskou vládou na 36% a Řecko, kde je jak vláda tak opozice zarytě probruselská uzavírá stupnici s pouhými 33% pozitivními hlasy a dokonce 30% negativními.

A pak jsou země, jejichž vlády s Bruselem bojují, ale jejich obyvatelstvo je velice proevropské - Polsko s 53% podpory a i Maďarsko s nadprůměrnou podporou 48%.

No měli bychom začít trochu inteligentně přemýšlet. Jednostranná probruselská rétorika nemá zřejmě naději na úspěch tam, kde nepadá na úrodnou půdu vnitřního prožitku národa a samozřejmě, že nálady jsou proměnlivé.

Po ne zcela povedeném Brexitu, který zpřetrhal všechny, i ty užitečné vazby na EU dnes Britové pomalu z 60 % prohlašují, že by znovu za těchto podmínek pro brexit nehlasovali a i když euroskepticismus, jak jsem jen letmo ukázal silně narůstá, zdá se, že momentálně už žádná země nechce kráčet obdobným směrem. A i tzv. vlastenecké strany, ač jsou velmi kritické, tak s výjimkou naší SPD, žádná z nich vystoupení neplánuje.

Ukazuje se ale, že současný model EU vyhovuje některým zemím EU (nezmínil jsem Německo, které z integrace má mohutný prospěch), ale jiným ať již ekonomicky či psychologicky nikoliv. Evropa se neskládá z amorfního jednolitého národa, ale historicky byla, souhrnem aktivních a velice odlišných národů. Češi standartně vždy udržovali pasivní resistenci k centru cizí moci ležící vně jejich hranic, ať to byla rakouská vláda ve Vídni či sovětská v Moskvě. A mimochodem, ani Rakušané, pokud jim vládne Brusel a nikoliv Vídeň, nejsou spokojeni. U některých států můžeme výrazně větší příchylnost k Bruselu vidět z důvodů historických obavy z Ruska (Estonsko, Lotyšsko, samozřejmě Polsko i Bulharsko ((zde možná i obavy z vlivu Turecka)).

Co se zatím možná jen letmo promítlo do nálad jednotlivých národů a co v budoucnu může být klíčovým momentem přístupu obyvatelstva, ale i vlád jednotlivých států je realizace Green dealu, jenž je dosud největším celosvětovým centralizačním aktem v historii národních států. Už nyní se ukazuje, že existují mnohé zásadně odlišné integrační a naopak dezintegrační důsledky. Na jedné straně samotný fakt přijetí jeho návrhu a navazujících provádějící předpisů, představuje, doslova nedekretovaný celoevropský postup vylučující možnost svobody odchylného chování. A tento charakter podporuje bez obalu možnost výběrově destruktivně trestat státy, které se centru, respektive jeho politickému vedení (Evropské komisi nelíbí) z důvodu tzv. nedodržování zásad právního státu odmítnutím dotací.

Za této situace je třeba přivítat, že snad by si každý stát mohl zvolit metodu, zda využije či nevyužije možnost zavedení jaderné energie jako dalšího zdroje.

Problém ovšem je v tom, že tato ve skutečnosti jediná demokratická volba naráží na zatvrzelé odpůrce jádra, jejichž vládní zelení pomyslně říkají . To nepřipustíme. A to nemluvím o historicky nejfanatičtější protijaderné zemi - Rakouska. Hluboký rozkol mezi státy vedenými jedním „motorem“ evropské integrace Francií, a druhý motorem „Německem“ se může přelít i do dalších oblastí a dokonce přejít i na trvalou krizi EU, neboť tento základní spor se bude táhnout budoucností EU možná po desítky let, jakkoliv pro Čechy, Moravany a Slezany, pro které většinově Green deal znamená jenom nárůstu cen energií a nikoliv problém, kterým by jinak žili. To ponecháváme našim elitám, které diskuze na toto téma baví. Konečně Zelení na rozdíl od Německa či Rakouska u nás jsou v politickém suterénu a zvýšená aktivita solárního barona Michalíka, který dává najevo, jak to rozjede, jen mohou znovu probudit známý odpor proti solární energii…

A pokud jde o EU, direktivní rozhodování a válcování slabších v EU, je to cesta do pekel.

Pro EU musí měl platit princip subsidiarity, tak jak platí i při řízení národních států. Nechť centrum řídí jen to, co je nezbytné a co národní státy nejsou s to samy zvládnout, ostatní ať se jim ponechá na jejich iniciativě.

Nechme národní státy svobodně dýchat a rozhodovat se. Pak možná podpora pro EU znovu může narůst. Jinak EU skončí jako Rakousko-Uhersko.

Asi tak.