Jan Keller o 10 falešných důvodech pro školné

Částečně je to pravda, ale problém je v tom, že nedá se přesně určit rozdíl mezi osobním a veřejným zájem. Je to vždycky jakási směs, kdy ze vzdělání profituje jak ten, kdo vystudoval, tak celá společnost.

 

 

Srovnání by platilo, pokud by pekaři studovali ještě pět let po maturitě, dělali atestace a procentní podíl pekařů ve společnosti figuroval v tabulkách OECD jako předpoklad konkurenceschopnosti země. Ale pak by jim nejspíš studium někdo dotoval.

 

Skalní: Symbolický poplatek u lékaře prokázal regulační funkci. Stejně tak platba studentem bude plnit funkci motivační.

 

Zatím nikdo nepodnikl výzkum, který by dokazoval, že studenti soukromých vysokých škol, kde platí školné, jsou pilnější než studenti škol veřejných, kde neplatí. Máme však k dispozici výsledky generálky na státní maturity, ve kterých měli studenti soukromých středních škol v průměru horší výsledky než studenti škol veřejných. Pokud tito studenti nejsou v průměru hloupější, což Keller nepředpokládá, jsou asi v průměru méně pilní. Bude tedy třeba dokázat, že školné, které na středních školách píli nepodporuje, píli na vysokých školách podporuje.

 

Avšak i studenti veřejných škol nesou nemalé náklady na studium, a to nepočítáme ušlou mzdu. Životní náklady studentů za posledních 5 let stouply nejvíce z životních nákladů obyvatelstva – celkem 2,3 krát - a přesahují bez školného 8000 korun měsíčně.

 

Skutečně chtějí studenti platit své učitele za zvyšování nároků? Co když upřednostní takové učitele, kteří jim budou cestu k diplomu nejméně komplikovat? Ale dejme tomu, že studenti budou žádat učitele, aby z nich vyždímali maximum a vyhazovali ty neprospívající, přestože tím hospodářsky poškodí svou školu.

 

Otázka tedy zní, zda budou studenti prostřednictvím školného vychovávat učitele k větší profesionalitě.

 

Jsou dvě možnosti. Buď se potvrdí, že dnešní učitelé umějí kvalitně učit, ale záměrně to nedělají a až za 10 tisíc korun za jeden semestr každému ukážou, jaký se v nich skrývá Komenský. Nebo je možné ty dnešní špatné učitele dát pryč a místo nich vzít lepší odborníky z praxe a z ciziny. 

 

I kdyby však školné skutečně umožnilo zvýšit vysokoškolským učitelům platy (což je velmi nejisté), pak by muselo být astronomické, aby přilákalo špičkové odborníky z praxe. Bylo by potřeba tolik peněz, že by museli přispět i ti studenti, které by ti špičkoví odborníci neučili.

 

Tento argument byl velice častý až do roku 2009, kdy padl. Ministerstvo školství vydalo pokyny, že naopak bude třeba, abychom rok od roku přijímali studentů méně.

 

To se zdůvodňovalo dvojím způsobem. Nejprve, že školné pomůže zvýšit počty studentů, takže se dostanou na vysoké školy i ti z chudších rodin. Teď možná bude spíš používán druhý argument, který někdejší poslanec Unie svobody Petr Matějů napsal roku 2000 do deníku Právo: Zavedením školného se pomůže především studentům z chudších rodin. Uvedl doslova: „Při dnešním rozsahu korupce nakonec prohrávají děti rodičů s nižším vzděláním a nižšími příjmy.“ Ale jak by mohlo zavedení školného snížit míru korupce? Jak se prostřednictvím školného protlačí korupčním prostředím i ti chudší? To know-how (jak to mají udělat) v článku chybí.

 

Jde to také proti zjištěním moderní sociologie. Studenti z chudšího prostředí (a dívky častěji než chlapci) přikládají při svém rozhodování vyšší váhu existujícím rizikům. Proto zavedení školného odradí spíše studenty z chudších než z bohatších rodin. A taky odradí spíše dívky než chlapce. Ženy vydělávají méně – lékařka si vydělá za kariéru o třetinu méně než její kolega, který vystudoval stejný obor. Školné však bude stejné.

 

Zavedení školného posílí rozdíly mezi studenty z Prahy a přespolními (kteří musí počítat i s náklady na bydlení, dopravu a stravu). Navíc ten, kdo bude platit hotově předem, bude zvýhodněn, zatímco úvěry (pro chudší studenty) mají být vysoce zúročeny (prý aby se nezneužívaly pro snadnou investici bohatých). O nerovnosti je tedy postaráno opravdu důkladně. (Za pozornost taky stojí, že úvěry soukromé banky nebo fondu mají být vysoce zúročeny, přestože stát garantuje stoprocentní návratnost.)

 

Student začne studijní půjčku splácet teprve tehdy, až dosáhne průměrného příjmu v zemi. Průměrný příjem v zemi je však aspoň o 10 tisíc korun nižší než průměrný příjem vysokoškoláků. Absolvent vysoké školy bude tedy platit už při dosažení příjmu, ke kterému vysokou školu nepotřeboval.

 

Stát přitom garantuje, že za absolventa, který tohoto příjmu nedosáhne, zaplatí. Srovnejme to s argumenty, že je nespravedlivé, když se studium platí z daní. Nyní se tedy bude platit i s úroky.

 

Jenže nikde se nedočteme, co potom stát udělá s rozpočtem. Co když sníží příspěvek vysokým školám o částku, kterou získají na školném? Školné pak bude znamenat, že náklady veřejných rozpočtů se přenesou na studenty a jejich rodiny.

 

Autoři tohoto tvrzení vidí vazbu mezi kvalitou studia, příjmy vysokoškoláků a přínosem ekonomice. Výzkum však ukazuje, absolventi z technických oborů, kteří reálně zvyšují konkurenceschopnost národních ekonomik, nebývají zdaleka tak dobře placeni jako absolventi těch oborů, které dávají příležitost dostat se na strategickou pozici při rozdělování vytvořeného produktu. To jsou politici, ekonomové, právníci či experti poradenské činnosti včetně poradců ministerstva školství.

 

Tvrzení deváté: Zavedení školného umožní studentům odpovědně rozhodnout, zda investici do vzdělání vůbec podniknout.

 

To je vůbec nejpokrytečtější argument. Školné a hrozba zadlužení odradí spíše ty z chudších rodin než z rodin bohatých. Pro chudého, který si nemůže dovolit přílišné riziko, rozhodnout se zodpovědně znamená nestudovat.

 

Ve skutečnosti ani ten pakatel 20 tisíc za rok nemusí být pro řadu studentů zanedbatelný. Bude však zanedbatelný pro školy, pokud stát o stejnou částku sníží rozpočet. A to povede k dalšímu zvyšování školného. Nízkému školnému na začátku nelze věřit, zvyšovat školné je snazší než je zavádět.

 

 

Všechny tyto argumenty potvrzují, že školné nedává smysl z hlediska kvality či kapacity vzdělání. Ale je to skvělý bankovní produkt, příležitost pro finanční a pojišťovací skupiny, s garancí státu. Je to výhodnější než půjčovat Američanům na koupi domu, soudí Keller. Nafukuje se nová bublina? Chudí začnou splácet v době, kdy peníze nejvíc potřebují, zatímco bohatí to dostali se slevou. Splácet budou hlavně ti, kdo se pohybují nad středním příjmem. Bude to další forma zdanění. Chudí přitom budou více chudnout i v důsledku rovné daně a zastropování pojistného. Budou splácet dluhy, které nenadělali.

 

Vraťme se tedy k argumentu, že školné pomůže prosadit disciplínu: ano, zatímco bohatí zaplatí požadovanou částku z ruky, chudí se stanou rukojmími svých dluhů.

 

Je také jasné, že školné musí být zavedeno do roku 2013, aby o investici nepřišli ti, kdo investovali do soukromých vysokých škol. Ukazuje to jednoduchý výpočet. Do studijního věku dorůstají ročníky z období, kdy demografický růst skončil. Studentů bude méně a veřejné školy by to snadno zvládly. Kdyby zůstaly bez poplatků, nebyl by důvod hlásit se na soukromou školu a chtít za peníze to samé, co je dostupné zadarmo. Proto se zavede školné, aby podnikání mohlo pokračovat.

 

Keller pečlivě shromažďuje hlasy těch, kdo jsou pro školné, a chce tato jména za pět let porovnat se složením dozorčích rad bank. Třeba se ukáže, že je tato úvaha vedle, ale jak říká, pro sociologa je to v každém případě zajímavé.

 

Čtyři Kellerovy návrhy, kde hledat zdroje místo školného:

· Peníze jsou, ale tečou nekontrolovatelně tam, kam by neměly. Kdyby se jedna dvacetina z korupce převedla na vysoké školy, ještě můžeme studentům platit velká stipendia.

· Je třeba snížit počet vysokých škol. Nejsnáze toho dosáhneme tak, že profesoři a docenti, kteří garantují obor, budou smět učit jen na jedné škole. Teď je v Česku průměr asi 1,5 školy na takového pedagoga a rekord je 7 škol. V Polsku má jeden profesor dokonce 15 plných úvazků, sedm na veřejných vysokých školách a osm na soukromých.

· Zavést povinnost, že ten, kdo odejde do ciziny, musí vzdělání zaplatit (ale v pozdější debatě to bylo zpochybněno, v EU máme volný pohyb pracovních sil, to je určitý prvek evropského občanství, které bychom si neměli kazit, i kdyby to pravidla dovolovala).

· Místo zálohy na úspěch, který se nemusí dostavit (školné), zaveďme tedy platbu za úspěch (daň). Vysokoškolák, který měsíčně vydělá 300 tisíc korun, ať zaplatí 43 procentní daň, jak to bylo před lety. Investice do vzdělání se mu vyplatila, může přispět. Bohužel politici prosadili rovnou daň.

 

Podstatné otázky shrnul student Roman Petrenko. Jak si má zadlužený absolvent vysoké školy pořídit taky bydlení? Jak všechno splácet při dnešních příjmech? A jak dlouho? Měl by si přitom spořit taky na důchod. Tohle chce vláda, která tvrdí, že je proti dluhům?

 

Keller uvádí, že splátka školného může představovat tisíce korun měsíčně po dobu deseti let. Tak to vychází u absolventky, která se vdá, bude mít dvě děti a nastoupí do práce později.

 

A jak by to vypadalo u zodpovědné rodiny, která by chtěla zaplatit vše, co tato vláda chystá? Vezměme případ, kdy čtyřčlenná rodina se dvěma dětmi má čistý příjem 30 tisíc korun. Z analýzy rodinných účtů víme, že všechny tyto peníze vydá za nutné běžné výdaje. Pokud by se taková rodina chtěla také pojistit u penzijního fondu, spořit na zápisné a školné pro děti, platit pojištění proti nezaměstnanosti a taky pojištění na zdravotní nadstandard, aby nemusela dlouho čekat na operaci, bude ročně potřebovat dalších 120 až 150 tisíc, které nemá. Je to tak jedna Kalouskova složenka ročně.

 

To je běžný problém nižších středních vrstev menšího města, shrnuje profesor Keller. Ti, kdo tyto reformy chystají, nemají nejmenší představu o jejich kumulativním dopadu.

 

A pokud jde o vládu, která tvrdí, že je proti dluhům - smyslem reforem je to, že náklady veřejného sektoru se přenesou domácnosti. A domácnosti budou hradit jak tyto náklady, tak navrch ještě profit soukromých fondů.