Vít Nejedlý se narodil na sklonku dožívající monarchie, jen dva roky před začátkem první světové války, dne 22. června 1912 v Praze na Smíchově. Již v dětství našel velkou zálibu v hudbě. Té potom věnoval od roku 1924 převážně všechen svůj volný čas, tedy od doby, kdy si národ připomínal 100. výročí narození B. Smetany. Mladý Vít Nejedlý tehdy slyšel celý cyklus Smetanových skladeb a dověděl se i řadu informací z chystané práce svého otce profesora Zdeňka Nejedlého právě o Smetanovy. Již ve 20. letech se V. Nejedlý pokouší o své vůbec první skladby. Jeho talent se začíná velmi brzy projevovat. V polovině 20. let se stává žákem skladatele a dirigenta O. Jeremiáše, jenž ho vyučoval zejména hře na klavír, ale také kompozici. Právě v této době píše Nejedlý drobné skladby pro klavír, melodramy a písně. Jeho většími díly z této doby jsou symfonické variace pro velký orchestr „Olgerd Gejštor“ a koncert pro klavír. Po studiu trvajícím čtyři roky dokončuje V. Nejedlý svou první symfonii. Tu věnoval svému učiteli. Již v jeho skladbách z prvního tvůrčího období je vidět nezpochybnitelný talent i zřetelná inspirace čerpající z hudby českého národa. Středoškolské vzdělání získal na Akademickém gymnáziu v Praze. Tam studoval od roku 1923 a maturoval 11. června 1931.

V. Nejedlý také záhy reaguje na společenskou a sociální situaci v Československu a staví se na levici, když názorově souzní s požadavky dělníků na obhajobu jejich sociálních a občanských práv. Jako student filozofické fakulty aktivně pracuje ve vysočanském Lidovém domě. Skládá hudbu pro jeho kulturní pořady a stává se jedním ze zakladatelů vysočanské Proletscény. Pro ni pak píše kromě jiných skladeb orchestrální dílo „Pařížská komuna“. Jeho práce vznikající v obtížných podmínkách, když neměl k dispozici profesionální orchestr se však přesto dostávala do povědomí veřejnosti. Dalším důležitým dílem je jeho „Symfonie bídy a smrti“, která je věnována památce mrtvých v duchcovské stávce na počátku roku 1934. Dalšími díly z tohoto období jeho skladatelské činnosti je například „Pochod rudých sportovců“, „150000000“ – tři úryvky z eposu V. Majakovského pro mužský sbor, symfonická skladba „Křižník X“ nebo „Píseň Thälmannova“ pro zpěv a klavír.

            Filozofickou fakultu dokončuje získáním doktorátu. Následně odchází z Prahy do Olomouce, kde se stává korepetitorem tamní opery. Zde se například seznamuje s literárním historikem B. Václavkem a dalšími osobnostmi z řad zdejší kulturní scény. V této době vytvořil „Smyčcový kvartet“, „Symfoniettu“ a také „III. symfonii“.

            Jeho práci na čas přerušuje nástup války. Po odchodu svého otce do Sovětského svazu jej i s matkou brzy následuje. Po přepadení SSSR. Hitlerovskými armádami se hlásí do vznikající čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Měl zásadní podíl na vytvoření vojenského hudebního souboru. Poručík Vít Nejedlý s brigádním orchestrem zajížděl i do předních frontových linií. V té době upravuje hlavně české a ruské lidové písně. V nepříznivých válečných podmínkách složil i známý pochod pro symfonický orchestr „Vítězství bude naše“, dále potom hudební pásma jako „Do boje“ nebo „Slované“. V. Nejedlý se stal také členem redakce časopisu Naše vojsko v SSSR. Při bojích v Karpatech na konci roku 1944 došel až na hranici své vlasti. V období těžkých bojů o Duklu však těžce onemocněl střevním tyfem a druhého lednového dne roku 1945 ve věku 32 let zemřel ve vojenské infekční nemocnici v Krościenku u Krosna. Jeho smrt bolestně zasáhla jeho spolubojovníky, stejně jako jeho nejbližší rodinu.  Zdeněk Nejedlý reagoval na smrt svého syna těmito slovy: „Mně se zatemnil celý život. Já sám teprve teď změřil, čím mi Vítek byl a jak jsem ho měl rád.“ 

            V nekrologu se mimo jiné psalo: "Veškerá tvůrčí i veřejná činnost Nejedlého byla nerozlučně spjata s vlasteneckým protifašistickým hnutím v jeho rodné zemi, s bojem československého lidu proti nacistickým zotročovatelům a katům. Jeho hudba, vyznačující se silnou osobitostí a svérázným národním koloritem, je plna živého pocitu skutečnosti, hluboké myšlenky a vážného obsahu".

V dubnu roku 1945, v době pobytu v Košicích prezident Beneš a členové vlády vykonali několik cest po východním Slovensku, také na místa nedávných krvavých bojů. Navštívili i Duklu, kde jim Ludvík Svoboda podrobně popsal boje v Karpatech.  Manželé Nejedlých přitom osobně navštívili místo posledního odpočinku svého syna. Po válce potom nesl Armádní umělecký soubor právě jméno Víta Nejedlého. I dnes jeho jméno například nesou ulice v některých našich městech.