Varnsdorfané v bílých tričkách a v bílých podkolenkách

Inu, to bylo asi tak. Lidé v bílých tričkách dnes mluví jménem české většiny obyvatel Varnsdorfu a okolních obcí. Tvrdí, že tato česká většina je dnes diskriminovaná a utlačovaná místními Romy. Ale ona národnostní většina, jejíž členové si dnes na sebe oblékají bílá trička, nebyla na Šluknovsku vždycky většinou. Vrátíme-li se v čase o necelé tři čtvrtě století zpět, převládalo ve Varnsdorfu, Rumburku či Šluknově jiné obyvatelstvo a Češi zde žili v postavení nepočetné menšiny.

Ta tehdejší většina žila s Čechy poměrně dlouhou dobu v relativním klidu a míru, i když vzájemný odstup byl přece jen znát. Lidé se nicméně vzájemně zdravili, mluvili spolu, občas se sice pohádali nebo i poprali, ale tak už to mezi sousedy přece bývá. Pokud vedle sebe pracovali v jedné továrně nebo jiné práci, nezřídka i společně bojovali za vyšší mzdy a lepší život a své vítězství i prohry zapíjeli v hospodě u jednoho stolu. Pak ale přišel den, kdy se lidé z většiny začali srocovat na náměstích a vytvořili dav. Oblékli si na sebe bílé podkolenky a začali křičet: „Pryč s Čechy!“, „České svině!“, „Nechceme tu s nimi žít!“.

Jak už to u davu chodí, nezůstalo jen při skandování hesel. Dav se vydal co chvíli na pochod k českým obydlím a začal jim házet do oken kameny a bořit plůtky, úplně stejně jako dnes mnozí varnsdorfští či rumburští Češi napadají domy místních Romů.

Tehdy i dnes davu nezáleželo na tom, kdo ve skutečnosti jsou oni Češi nebo Cikáni, proti kterým se demonstruje, jestli pracují, nepracují, studují, kradou, vychovávají své děti slušně nebo ne. Byli to a jsou to prostě pouze ti Druzí, coby vyčleněná a v negativních stereotypech vnímaná skupina.

Tehdy i dnes bylo davu rovněž jedno, kdo jej skutečně tvoří a vede – pracant nebo místní lenoch, dělník, podnikatel, nebo klidně i všem známý odsouzený podvodník neplatící alimenty – dav jsme v tuhle chvíli prostě etničtí „My“, co jsme spojeni v zášti k těm etnickým Druhým. My, co můžeme skandovat „Češi, Češi!“, nabumbat se na sluníčku přes míru piva, zaskřehotat si hymnu a pak řvát pod okny těch Druhých „Čechy Čechům!“ nebo třeba „Ten den přijde!“. Někdy ani my většinoví, bílí nemusíme moc měnit hesla – Hitler někomu imponoval před 75 lety stejně jako dnes.

Podobností se nabízí více. Varnsdorfané v bílých podkolenkách i Varnsdorfané v bílých tričkách sice měli ve svém městě velkou většinu, ale doma se zde necítili a necítí. O pocit domova je údajně připravili ti Druzí, a proto se tedy snilo, že se musí „domů do Říše“, stejně jako se dnes chodí na pochody s transparentem „Kde domov můj?“ V obou případech se tak vyjadřuje nechuť žít společně s těmi Druhými. Na pražské demonstraci bílých triček se přímo volalo: „Cikáni do Prahy!“ (pryč z Varnsdorfu).

Nepochybně, když se dav zrovna nevalí ulicemi, je skoro každý v bílém tričku - a docela dobře to platilo i pro mnoho z těch občanů v bílých podkolenkách – schopen upřímně dosvědčit, že zná také svého „dobrého Cikána“ („dobrého Čecha“), že ti Sivákovi jsou vlastně naprosto fajn, pracovití lidé, proti kterým nelze nic mít, stejně jako že s poštmistrem Dvořáčkem je skvělá legrace.

Ten či ona z těch Druhých mohou být konec konců dobří sousedé, ale jakmile jsou všichni ti Druzí spolu (a my přece „víme“ že k sobě patří), jakmile je zkušeným zrakem přehlédneme během okamžiku všechny od starců až po novorozeňata a hodíme do jednoho pytle, pak náhle každý v bílém „musí“ vidět, že ti Druzí jsou problém, že musí pryč.

Varnsdorfané v bílém tričku a v bílých podkolenkách si ovšem jsou podobní nejen ve své zášti k Druhým ale také ve svých vlastních útrapách. Jsou a svého času to byli obyvatelé regionu, který byl bohatý a skýtal obživu, než jej položila kapitalistická krize, se kterou přišla nezaměstnanost, chudoba, přežívání na dávkách a paběrkování a nepochybně také drobná i vážnější kriminalita.

Lidé v bílých tričkách mají naprostou pravdu v tom, že na ně vláda podnikatelů a mafiánů v Praze kašle, že za dvacet let neudělala vůbec nic, aby vyřešila situaci v místech, kde po krachu textilek zůstává chronická, nejméně patnáctiprocentní nezaměstnanost, kde nejsou nová, zajímavá pracovní místa, příležitosti a budoucnost pro mladé. Jsou na tom v průměru vlastně jen o trochu lépe než ti Druzí, ví to, ale právě to je také tak frustruje.

„Jak to, že se máme špatně, když my jsme zde přece jenom ti dobří, pracovití a slušní?! V tom musí být nějaký ´čert´, zlovolné zvýhodňování Druhých, jejich nepochybné protěžování vládou, která tyto ´cizáky´ prosazuje na náš úkor“ - tak nějak se ubírají myšlenky naštvaných lidí v bílém, neschopných si připustit a pochopit, že vláda a skutečné ekonomické elity, kterým slouží, je už dávno odepsali stejně jako ty Druhé. Že ve světě, kde jde jen o zisky a ne o člověka, jsou stejně jako ti Druzí ničím, ačkoliv média je účelově, lživě a pokrytecky utvrzují v tom, že přece jen jsou něčím víc než ti Druzí, „nepřizpůsobiví“.

Ta stará většina z Varnsdorfu, předtím než na sebe navlékla bílé podkolenky, „zešílela“ a začala jednotně dělat vpravo v bok a předpažovat podle povelů ašského tělocvikáře, byla kromě skupiny vedoucích zločinců složená z mnohem většího počtu obyčejných, neprivilegovaných lidí, voličů sociální demokracie i občanských a křesťanských stran. Čelila problémům, které způsobili bohatí továrníci, majitelé nemovitostí, bankéři, ekonomové, politici, lichváři a jim sloužící novináři a fízlové různých národností.

K tomu, aby své problémy vyřešili, potřebovali strhnout klapky z očí a najít cestu ke společnému boji s těmi druhými, kteří na tom byli ve své většině stejně nebo hůře jako oni a měli také stejného, skutečného nepřítele sedícího v pohodlí všelijakých představenstev a ministerstev. Bohužel se to oběma stranám nepodařilo.

Varnsdorfané v bílých podkolenkách přijali v dobách rostoucích mezinárodních politických i hospodářských potíží a turbulencí a pod vlivem zlovolného našeptávání z úst elit, kterým to všechno vyhovovalo, za své jednoduché vysvětlení svých reálných problémů. Totiž že za všechno můžou a sami také problémem jsou prostě ti Druzí – Češi. Vydají se lidé v bílých tričkách stejnou, tragickou cestou?!