Spisovatel Formánek jako homo alcoholicus bez patosu

Psaní jako jistou formu terapie praktikují nejen spisovatelé, ale i obyčejní „smrtelníci“. Bohužel ve většině případů jsou často taková díla plná klišé, pokání a patosu. To ovšem není případ Josefa Formánka, který popisuje jak svou bitvu s alkoholem, tak také dramatické osudy svých spolupacientů.

O své nové knize Josef Formánek hovoří jako o nejupřímnější, kterou kdy napsal. Poprvé zde také hlavní hrdina není skrytý pod jinou identitou (jako tomu bylo například v Prsatém muži a zloději příběhů). Sám o sobě v knize hovoří jako o Josefovi F.

Úsměvy smutných mužů mají dvě roviny – jedna patří Josefu F., který zde odhaluje své soukromí a boj s „černým drakem v sobě“, druhá se zaměřuje na příběhy mužů, kteří se stejně jako on pokouší přestat s pitím. Přestože jsou životní osudy alkoholiků spíše k pláči, nechybí v nich humor, který by od Formánka a takového tématu málokdo čekal.

Díky zvolené formě kniha čtenáře přiměje k úvaze o alkoholicích a o tom, jak je snadné se do takové situace dostat, ale už těžké se z ní vymanit. V tu chvíli přichází na řadu podpora rodiny, která se ovšem ve většině případů od alkoholika snaží oprostit. Příkladem jsou osudy knižních hrdinů, kteří si prošli léčbou několikrát, a přesto se k alkoholu vždy vrátili.

Sám autor v rozhovorech, které po vydání knihy dal médiím, přiznává, že i on sám se bojí, že do závislosti znovu spadne, ale drží ho při vědomí pomyšlení, že by jej mohl některý ze čtenářů vidět u baru. Navíc je přesvědčen, že minimálně každá druhá česká rodina má doma alkoholika nebo osobu, která s alkoholem koketuje, proto považuje toto téma za aktuální.

V Úsměvech smutných mužů vsadil Josef Formánek na jiný styl i celkový charakter knihy a i když mu to někteří jeho fanoušci vyčítají, možná právě díky tomu si najde čtenáře zcela nové.

Markéta Novák Matějková