SCHVALUJE OPRAVDU VĚTŠINA ČSSD ZABÍJENÍ KOMUNISTů?

Jedná se o zákon, který dává kladné znaménko k činnosti bratří Mašínů a dalších osob, to znamená, že zabíjení komunistů a jiných osob loajálních k tehdejšímu režimu jakož i ničení státního a družstevního majetku má být povýšeno na záslužný odbojový čin.

Dost nemile mne překvapilo, že uvedený zákon chtělo zamítnout už v prvním čtení jenom 7 poslanců sociální demokracie. Jednalo se o poslance (cituji je v pořadí podle protokolu z 13. schůze) Klučku, Zaorálka, Látku, Paroubka, Velebného, Jandáka a Krátkého. Poslanec Paroubek svůj odmítavý postoj projevil i v diskusi v plénu a zveřejnil na webu vasevec.

Naopak 18 poslanců, tedy jasná většina hlasujících poslanců sociální demokracie, návrh zákona velebícího zabíjení komunistů, předložený poslanci pravicových stran, pustilo do druhého čtení. Jednalo se poslance Bublana, Hulinského, Křečka, Neubauera, Orgoníkovou, Ploc, Strnadlovou, Váňu, Chvojku, Novosada, Dolejše, Novotného, Zemánka, Böhmische, Emmerovou, Seďu, Váhalovou, Votavu a Zemka.

Celkem 9 poslanců sociální demokracie se zdrželo. Jednalo se o poslance Antonína, Foldynu, Koskubu, Novosada, Lesenskou, Šlégra, Holíka, Ohlídala, Petrů.

Zbytek klubu byl omluven (včetna Michala Haška) nebo nebyl přihlášen (včetně Bohuslava Sobotky).

Že by skutečně většinové hlasování poslanců vyjadřovalo většinový názor sociální demokracie? Nejsem o tom přesvědčen. Myslím, že by proto bylo vhodné problematiku návrhu zákona o protikomunistickém odboji zařadit na program jednání stranických schůzí, zejména v mateřských organizacích poslanců.

Osobně jsem samozřejmě ostře proti tomuto zákonu a to nejen ze zřejmých morálních hledisek. Je paradoxní, že v době, kdy komunisté se od zabíjení svých protivníků distancují a dávají k tomu záporná znamínka (Horáková), tak zabíjení komunistů má být naopak velebeno. Ostatně orientace na násilné svržení tehdejšího režimu nikam nevedla. Po potlačení maďarského povstání to uznaly i západní centrály. Daleko nebezpečnější pro existenci tehdejšího režimu se ukázaly být protestní masové nenásilné akce typu polské Solidarity. A úplně rozhodující význam pro pád režimu měl vnitřní vývoj v komunistických stranách samotných, zejména ovšem v KSSS, myslím tím postupné zesílení a nakonec vítězství liberálního křídla. I u nás ostatně po 20 letech od února 1948 v roce 1968 převládlo ve vedení KSČ liberální Dubčekovo křídlo. Takže si dovolím uzavřít ironickou poznámkou, která snad podtrhne nesmyslnost zákona – kdyby se povedlo nějakému ruskému Mašínovi zabít Gorbačova v např. době, kdy dělal vedoucího tajemníka ve stavropolském kraji, žili bysme možná ještě v reálném socialismu.