S vládou sudetoněmeckého landmannschaftu nebo s Putinem?

17.12.2021 12:55
Samozřejmě, že ten nadpis je provokativní, ale zároveň zřejmě nejlépe vystihuje dnešní symboliku střetu nové ideologické a zahraniční koncepce nastupující vlády, která chce razantně převzít ideologii a zahraniční směřování Václava Havla, hned v prvních dnech uvozených omluvou sudetským Němcům za vyhnání a následně převzetím všeho západního i s chlupama a odvržením všeho minulého, a to nejen z doby 1948-1989, ale i čehokoliv s čím za 1. republiky nejdříve jako ministr zahraničních věcí a posléze i prezident přišel Edvard Beneš, ať už šlo o logický a nezbytný odsun Němců či pragmatickou spolupráci s tehdejším Sovětským svazem, zejména při posilování obranyschopnosti Československa v předvečer nacistické agrese. Že tím zároveň byla odmítnuta i politika zakladatele československé státnosti T.G.Masaryka, který byl faktickým předchůdcem později přijaté politiky všech azimutů prezidenta de Gaula nikoho nezajímalo.

Vláda Petra Fialy jednoznačně nastolila kurs směr Západ, zejména tvrdý a zjevně nekritický euroatlanticismus k přijímání nepřátelské politiky USA proti Rusku i Číně, která se v reakční části německého politického myšlení a zahraniční politiky promítá zjednodušeně do revanšismu a politické rusofóbie.

Nikdy nevstoupíš do téže řeky, říká se a to platí i pro dnešek.

Nadšení pro USA a jeho vojenské výboje u Václava Havla před 30ti lety odpovídalo dobovým všeobecným celosvětovým náladám o vítězství liberální demokracie ve světě a porážce sovětského komunismu. Připomeneme- li si totální ekonomický rozvrat Ruska za éry Jelcina, který rovněž v Bělověžském lese spolu s představiteli Ukrajiny i Běloruska podepsal dohodu, jež vyhlásila rozpad Sovětského svazu a následný trudný vývoj, kdy Jelcin nechal střílet na budovu parlamentu proti rebelujícím zákonodárcům a nechal řádit liberály a rozvrátit totálně ekonomiku země, byl takový postoj logický a převažující i ve většině české společnosti včetně autora těchto řádků. Rusko v té své podobě představovalo odstrašující rozvrácenou bývalou velmoc.

Za třicet let Západ na jedné straně nepochybně slavil úspěch v tom, že západní model kapitalismu včetně projevující se pro Západ výhodného globalismu prakticky bez výjimky ovládl tehdejší východní část sovětského bloku a následně i začlenění do vojenského paktu, který zpočátku skutečně byl pojímán, jako případná obrana, kdyby se někdo „zbláznil“. Průběh války v Čečensku, byť rebelové zpočátku byly mohutně podporováni i Západem, než se ukázalo, že vlastně jde o něco podobného, co kdysi podporovali Američané coby mudžahediny, což jim později přerostlo hlavu v podobě Talibanu a jinde v podobě Islámského státu.

S výjimkou první války v Iráku, kdy Hussajn agresivně napadl Kuvajt a kdy válka v Perském zálivu měla celosvětovou podporu, postupně USA a Západ dramaticky selhávaly ve svých zpravidla nelegálních a nelegitimních vojenských dobrodružstvích případně v lepším případě jen tak, že se jim nepodařilo úspěšně prosadit politický model západní demokracie, ať již šlo o humanitární bombardování Jugoslávie, druhou válku v Iráku, ozbrojené útoky v Sýrii či Libyi či válku v Gruzii. Stejně tak USA a Západ selhal při podpoře či dokonce zosnování barevných revolucí ve Venezuele či Bělorusku, kde se Západu nepodařilo svrhnout zvolené prezidenty a nahradit je loutkami. Nejviditelnější prohrou Západu je současný kolaps Ukrajiny, která se měla stát nejvýznamnějším geopolitickým valem Západu proti Rusku, ale ve skutečnosti se stala jen trvale vydírajícím parazitem neschopným se po třiceti letech samostatnosti zapojit mezi normálně fungující státy. Posledním nejviditelnějším propadem byl až místy drastický odchod z Afghanistánu. Za to Rusko ve všech těchto zmíněných oblastech zaznamenalo vojenské i politické úspěchy, schopné konkurovat USA a Západu. Navíc geopolitická váha Ruska ve vztahu k Západu je dána kromě zmíněných vojenských neúspěchů i faktem, že polovina Evropy je prakticky zcela závislá na dodávkách plynu a bude tomu zřejmě minimálně 20 let. A samozřejmě, že i ten Nordstream II bude muset být.

Když už jsme u Evropy, připomeňme si, že největším obchodním partnerem Německa, čili „ideologickým evropský vzorem“ dnes nastupující vlády je Čína a i obchodní výměna s Ruskem v polovině roku vzrostla o 16%.

Strategické partnerství Ruska a Číny má ovšem ještě jeden pro Západ nepříjemný dopad a svého času na to doplatil Hitler.

Představa, že by USA a potažmo Západ mohly bojovat na dvou frontách, vojenské i ekono mické proti dvěma nepřátelům tj. Rusku i Číně, po všech jejích neúspěších je absurdní. Pro USA je nepochybně Čína největší výzvou. Postupně prosazuje své nároky jak v indopacifistické oblasti, kde střet o Thajwan a možné vojenské řešení je daleko realističtější než hrozba invaze Ruska na Ukrajinu. Rusko má samozřejmě nahromaděné značné vojenské síly u hranic s Ukrajinou, ale podle většiny analytiků mu jde především o jedinou věc: Ta vojska tam budou tak dlouho, dokud Západ a zejména NATO neakceptuje, že Rusko trvá na písemných, a právně závazných způsobech garancí, že se dále nerozšíří na Východ.

Ti američtí analytici, kteří varují před stupňováním napětí ze strany USA ovšem hovoří i o faktu, že v případě konfliktu USA a jeho spojenců proti Rusku o Ukrajinu a USA ohledně indopacifistické oblasti, by navíc mohly vypuknout i střety s Iránem a i severní Koreou, kdy pro mnohé překvapivě, chápou severní Koreu za velmi nebezpečného vojenského protivníka.

 Vojenská i ekonomická geopolitika se od roku 1990 dramaticky změnila a v jistém smyslu, je tandem Čína + Rusko reálně geopoliticky mnohem silnější než kdysi Varšavská smlouva či RVHP.

A do této geopolitické mizérie Fialova vláda se chce zcela od nového politického „ Východu“ zcela odpojit a spoléhá se na dnes již i díky vážné vnitřní sytémové institucionální i politické nestabilitě na USA, kolem které na orbitu krouží zvláštní uskupení 27 zemí EU, které jistě oproti jiným oblastem je mnohem bohatší, ale jako geopolitická síla schopná vojensky zasáhnout sama o sobě neschopna vynutit své představy.

A snad nejpikantnější na tom je, že strana, která tradičně podporovala nejvíce sudetské Němce, tj. CDU-CSU utrpěla v minulých volbách drtivou porážku a navíc verbálně politicky Německo jako celek bude hlomozit proti Rusku a Číně v oblasti tzv. lidských práv, ale rozhodně si nemůže dovolit nad rámec uvedeného proti Rusku a Číně zakročit.

Česko mělo vynikající vztahy s Ruskem i Čínou díky prezidentu Zemanovi. Ty podstatně narušila politika Babišovy vlády a zejména obou sociálnědemokratických ministrů Petříčka i Kulhánka.

Sudetští Němci kdysi působili jako pátá kolona Adolfa Hitlera a významnou měrou pod záminkou jejich politické a národní persekuce napomohli přijetí Mnichovské dohody, jež vedla k odtržení našeho pohraničí. Vzápětí následovalo vyhnání Čechů z pohraničí.

Nastupuje vláda, jejíž každá stranická část, tj. ODS,TOP 09,KDU-ČSL i Práti + Stan, se se vyznačují tím, že ten či onen se účastnil dráždivých sudetoněmeckých sjezdů a tak či onak spolupodporoval nároky sudetetských Němců vůči České republice i jednotlivým Čechům.

Nuže oněch 40 % voličů, kteří tuto koalici podpořili mohou být spokojeni.

Mnozí z těch, kteří k nim nepatří by zcela jistě spíše podporovali Rusko Vladimíra Putina než Posselta, šéfa Sudetoněmeckého landsmannschaftu.

 Asi tak.

jiri-vyvadil
Vědět, co v politice nastane, mě baví...

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Ak sa pozrieme na mapu sveta z vtáčej perspektívy, tak nutne musíme vidieť 2 štáty okolo ktorých Spojené štáty/ Anglosaský svet, uťahujú slučku : okolo Ruska a okolo Číny.

Rusko má len jednu hranicu neobsadenú nepriateľmi - a to pobrežie Severného  ľadového oceána. 

Čína je obkolesená potencionálnymi nepriateľmi : Obama si kúpil Vietnam, Biden Austráliu+ Nový Zéland, Japonsko a Južná Kórea sú už v americkom tábore od konca II. WW. Mongolsko, ako severný sused Číny, spolupracuje s NATO, t.j. stal sa želiezkom v ohni pre NATO - voči RF i Číne. Ostáva Severná Kórea, ktorá má ťažké srdce na Rusko, ale kvôli závislosti na Číne, bude zrejme oporou pre Čínu. Vzdialenejší susedia Číny sú nečitateľní, t.j. sú aj za, aj proti Číne. Filipíny lavírujú medzi USA a Ruskom, ale stoja proti Číne. Indonézia, Malajzia, Singapur...budú skôr proti Číne, než za.

Špecifická oblasť, ktorú ovládajú Spojené štáty, je Tichý oceán a ostrovy patriace USA - Havajské o., Guam, Wake, Aleuty...

Inštinkt mi hovorí, že Čína je dnes príliš veľké sústo pre USA, preto skôr, či neskôr sa na niečom dohodnú. Bude to z viacerých dôvodov : Čína je zatiaľ továrňou sveta ( i keď už sa z nej sťahujú firmy na Balkán ) a potrebuje americký trh rovnako, ako USA čínsky. Ak by sa Spojeným štátom podarilo otvoriť vojenské základne k hraniciam Číny, potom nebudú váhať s útokom. To však potrvá nejaký čas. Preto si myslím, že harašenie zbraňami okolo Číny je zakrytie pravého a momentálne najvýhodnejšieho útoku - na Rusko. Rusko majú už na " lopate ", Čína je v prvej fáze príprav.

Na druhej strane: Ukrajina - Zelensky, USA/ NATO, Poľsko, Pobaltie, ČR/SR... - potrebujú veľmi súrne , najlepšie hneď - zaútočiť na Donbas, tým vtiahnuť RF vojensky do konfliktu. Politické napätie, rétorika politikov z uvedených štátov, netrpezlivosť obyvateľstva - už neznesie odklad. V neposlednom rade sa tým zakryjú domáce problémy, odvedie pozornosť smerom ku konfliktu, odvedie pozornosť od pandémie... a vyrieši sa štátny rozpočet a jeho dlhy.

Takže vážne pochybujem, že Spojené štáty uvažujú o vojne na dvoch frontách súčasne. Už aj preto, že obsadenie/ rozpad/ ovládnutie ruskej zeme, je pre stagnujúce hospodárstvo, prírodnymi zdrojmi vyčerpaný Západ , topiaci sa v dlhoch - životne dôležité. Ruská zem je pre Západ čosi ako " Zlatá baňa " - stačí dolovať.

Čína počká. To má čas.