Prostor ideologického boje

Mezi ideologicky motivované a věcně zavádějící patří článek Pavla Pěnkavy s názvem „Za komunistů bezdomovci nebyli“ (myšleno ironicky) s perexem „Většina občanů v České republice se domnívá, že lidé bez domova se objevili až po roce 1989, kdy v tehdejším Československu došlo ke změně režimu“ (s. 32 a 33).

Pavel Pěnkava, podepsaný jako sociální kurátor pro Prahu 1, se v článku snaží doložit, že uvedená domněnka většiny občanů je mylná.

Nevím, zda za tzv. socialismu bezdomovci byli – žádný sociologický výzkum na toto téma neexistuje, jiná „tvrdá“ data (třeba zdravotnického nebo policejního charakteru), pokud vím, neexistují a pan Pěnkava žádný pramen, o který by se ve svých tvrzeních opíral, neuvádí (což by ovšem bylo vhodné). Nemohu tedy tvrzení P. Pěnkavy ověřit; pravděpodobně jde o jeho nepodložené domněnky plynoucí ze zkarikovaného pohledu na minulost motivované potřebou autora aktuálně se politicky a ideologicky veřejně profilovat způsobem adekvátním mainstreamu.

Mohu však ověřit věcná tvrzení autora článku; pojďte tak učinit se mnou.

* P. Pěnkava v článku mj. tvrdí, že institut domovského práva obsahoval povinnost trvale se zdržovat v místě domovské obce. Ale to není pravda.

Domovské právo, ostatně jeho podstata je obsažena již v jeho názvu, bylo oprávnění, které mohl občan vůči své domovské obci uplatnit především tak, že se v ní mohl kdykoli libovolnou dobu zdržovat, tedy měl právo na nerušený pobyt v obci, a hlavně mohl žádat, v případě, že byl nebo se stal nemajetným, od domovské obce chudinské zaopatření (tedy bydlení a stravu). Institut domovské obce vznikl v českých zemích v souvislosti se zavedením obecní samosprávy v roce 1849, zůstal v platnosti i za první republiky a zrušen byl roku 1948 zákonem č. 174/1948 Sb.

Kdyby byl P. Pěnkava pilný, dočetl by se to v následujících normách: v zákonu č. 105/1863 ř. z., o právu domovském a v zákonu č. 222/1896 ř. z. (novelizace zákona o právu domovském). Pokud by chtěl dále do historie, jsou tu konskripční patent z r. 1804, patent z r. 1849, a ve sbírce Bohuslavově (administrativní rozhodnutí) by našel množství judikátů.

Hutnost nabývají autorova nepravdivá tvrzení při jeho kritice totalitního režimu.

* P. Pěnkava v článku mj. tvrdí, že po roce 1948 existovalo represivní opatření, které direktivně všem občanům nařizovalo povinnost trvale se zdržovat v místě trvalého pobytu. Ale to není pravda.

Žádná taková právní norma neexistovala, žádná povinnost zdržovat se v místě trvalého pobytu neexistovala. Povinnost hlásit místo trvalého pobytu byla, tak jako v současnosti kvůli potřebám státu, záležitost evidenční; s touto povinností ohlašovací povinnost zdržování se v místě bydliště spojena nebyla. P. Pěnkava ani zde neuvádí odkaz na žádnou právní normu, kterou by své tvrzení doložil.

Kdyby byl P. Pěnkava pilný, dočetl by se to v následujících normách: v zákonu č. 52/1949 Sb., o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům, a v následném zákonu č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů (ten platil až do 1. 7. 2000). [Dokonce i za tzv. protektorátu mělo hlášení o trvalém pobytu evidenční charakter a nebylo spojeno s povinností zdržovat se pouze v tomto místě – viz třeba Vládní nařízení č. 233/1941 Sb. Vlády Protektorátu Čechy a Morava o hlášení pobytu (řád hlášení).]

* P. Pěnkava v článku mj. tvrdí, že po roce 1948 byla u nás nařízena všeobecná povinnost pracovat, tedy povinnost platná pro všechny občany. Ale to není pravda.

Dekret č. 88/1945 Sb. Prezidenta republiky o všeobecné pracovní povinnosti byl účinný od 17. 10. 1945. Všeobecnost znamenala, že „k výkonu prací, jejichž neodkladné provedení vyžadují důležité zájmy veřejné, mohou býti přiděleni všichni práce schopní muži ve věku od 16 do 55 let a ženy ve věku od 18 do 45 let“ (§ 1). Tedy „mohou být přiděleni“; z možného přidělení byly mnohé skupiny osob vyňaty (ale to se podívejte na § 2 a násl. dekretu). O žádnou všeobecnou pracovní povinnost pro každého občana tak fakticky nešlo a spojovat citovanou normu výlučně s obdobím po únoru 1948 není seriózní (dekret by zrušen 1. 1. 1966).

* P. Pěnkava v článku mj. tvrdí, že po roce 1948, mohly státní orgány občana, který nepracoval, odmítl pracovat, represivně postihnout. Ale to není pravda.

P. Pěnkava konečně v tomto tvrzení uvádí jediný odkaz na právní normu, na § 203 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Ustanovení § 230 (Příživnictví) znělo: „Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a opatřuje si prostředky k obživě prostitucí, hazardní hrou nebo jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ A P. Pěnkava k tomu napsal: „Důvody, proč se (občan) práci vyhýbal, nikdo nezkoumal.“

Podle dobových společenských maxim zákon postihoval občany, kteří si neopatřovali prostředky k obživě tehdy obecně uznávanými způsoby. Nenutil nikoho pracovat. Vzpomínám na tehdy asi čtyřicetiletého souseda, který v sedmdesátých letech minulého století více než dva roky nikde nepracoval, do žádného zaměstnání nechodil, po tu dobu žádné aktuální příjmy neměl a den začínal mírně po desáté kávou a malým rumem v restauraci Na růžku… Nikdo ho nepronásledoval, pracovat nenutil. On uvedený zákon totiž nijak neporušoval, protože ty dva roky a kousek žil z peněz za prodej družstevního bytu, který zdědil, nepotřeboval, prodal… Znám případy padesátiletých vdov, jejichž manželé jako vojáci Wehrmachtu padli na východní frontě (šlo o Němce ze zabraných Sudet), které nepracovaly; dostávaly vdovecký důchod z tehdejší Německé spolkové republiky.

A přitom P. Pěnkava zcela vážně tvrdí, že jednou z hlavních okolností, které způsobily zviditelnění bezdomovectví v devadesátých letech, byl zánik pracovní povinnosti (která ovšem neexistovala).

Chápu, že existují osoby, které se chtějí či potřebují z důvodů rozličných manifestačně politicky a ideologicky veřejně profilovat, ale nechápu, proč se o to snaží nepravdivými články (pravdivými by to asi bylo příliš obtížné, viďte). A už vůbec nechápu, proč takové články redakce publikuje (šéfredaktor Tomáš Havlín, redakční rada: Alena Wágnerová, Václav Bělohradský, Todd Nesbitt). Z tohoto článku jsem se o podstatě bezdomovectví a možnostech jeho řešení mnoho nedověděl. Tuším, že rozumět tematizované problematice je obtížné, je k tomu potřeba fištrón. Jednodušší ovšem je uchýlit se do primitivního aktuálního ideologického schématu – za všechny problémy, neduhy atd. současnosti může politický režim minulý; a pokud tomu fakta neodpovídají, tím hůře pro ně.

Nový Prostor býval prostorem úvah, podnětných myšlenek, seriózních informací a názorů, ověřených tvrzení. Stává se prostorem ideologického hnoje.