Prachy, prachy, jenom prachy... Platí i pro rozhodování Ústavního soudu k prezidentským volbám?

V pátek 4. ledna 2013 po poledni obdržel Ústavní soud další podnět k zastavení voleb. Není první. Nejznámější z nich, Okamurova stížnost, byla hodně obsáhlá. S mnohými argumenty lze souhlasit. Obsahovala ale hlavně argumenty týkající se podpisů. Naprosto v ní chyběly elementární argumenty týkající se samé platnosti voleb.

Nerovné – rozdílné podmínky

Podle Listiny základních práv a svobod v článku 21 odst.4) občané mají zaručený „přístup za rovných podmínek k voleným i jiným veřejným funkcím.“ Tento požadavek je v Ústavě ČR porušen u podmínek možnosti kandidovat. Není dána rovnost podmínek. Jsou vytvořeny dva druhy kandidátů s rozdílnými nerovnými podmínkami. V jednom případě jsou kandidáti potřebující jen 10 podpisů senátorů či 20 podpisů poslanců Sněmovny. V druhém případě je pak potřeba 50 000 podpisů občanů. Soudci Nejvyššího správního soudu toto vykládají a odůvodňují tak, že poslanci a senátoři jsou voleni voliči ve volbách a tak prý mají mandát podobný jako Ústavou požadovaných 50 000 podpisů. Tento náhled není v souladu s Ústavou ČR chráněnými právy.

Na jedné straně je sice pravdou, že při teoretické 100% účasti voličů ve volbách by vycházelo na jeden mandát poslance 42 079 hlasů voličů (údaj ze statistiky posledních voleb je uveden na webu Českého statistického úřadu www.volby.cz), tudíž při podpoře 20 poslanců je to desetina všech voličů v počtu 841 589. Vedle toho ale volební teorie připouští hypoteticky i nejnižší účast voličů, kdy při absolutní nízké volební účasti voličů stačí jen 1 hlas – toho konkrétního kandidáta na poslance. Takže 20 poslanců by dalo hlas jen sobě. Nehledě, že kandidátky pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nesestavují voliči, ale sekretariáty politických stran.

Tento pohled ale není odůvodnění pro citovaný požadavek Listiny - „Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným i jiným veřejným funkcím.“

Podmínky uplatnění práva být volen nejsou rovné, ale jsou rozdílné. Nejde o počet přímo nebo zprostředkovaně (zvolením poslance či senátora) získaných podporovatelů, ale jde o rozdílné – ne rovné podmínky. I kdyby při 100% účasti voličů, třeba do Senátu – na jednoho senátora vycházelo přibližně 100 000 voličů = při 10 podpisech podporujících senátorů to je 1 milion voličů, což je 20x více, než sbírané podpisy – stále jde o nerovné podmínky! Je to podobné jako v pověstném rčení o míchání jablek a hrušek – vždy jde o jiné rozdílné ovoce, přestože jde o ovoce.

Požadavek rovných podmínek by byl splněn, pokud by buď všichni kandidáti sbírali podpisy u veřejnosti, nebo by jen sbírali podpisy u senátorů či poslanců. Není divu, že i předseda senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Vojtěch Šimíček při vyhlašování rozhodnutí Nejvyššího správního soudu použil výraz: „…pracovně lze označit – neprivilegovaní kandidáti…“ (na www.ivysilani.cz tisková konference 13. 12. 2012 v čase záznamu 2:34)

Slib volených zástupců k jiné Ústavě

Článek 21 odst.1 Listiny stanoví: „ Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců“ a vedle toho Ústava ČR konkretizuje povinnosti těchto svých volených zástupců včetně složení slibu, kde je i zachovávání Ústavy ČR a zákonů.

Nikdo z poslanců a senátorů svým voličům nesliboval změnu Ústavy ČR na přímou volbu prezidenta. Všichni voliči volili své zástupce pro jiné znění Ústavy, jejíž podobu měli na zřeteli, když ve svobodné soutěži politických sil (volbách) rozhodovali, kdo bude jejich voleným zástupcem při výkonu správy veřejných věcí. Při vědomí změn Ústavy by voliči jistě postupovali jinak – koho volit pro správu veřejných věcí včetně podpory kandidátů na prezidenta. Jestliže lze nahlížet na Ústavu ČR jako na zákon, který není měněný ad hoc podle aktuální potřeby, pak by přímá volba mohla proběhnout až poté, co budou jejich volení zástupci skládat slib poslance či senátora k zachovávání Ústavy jiného znění.

Částečně se k této problematice Ústavní soud vyjádřil už Nálezem Pl. ÚS 27/09 u podání tehdejšího poslance Melčáka. Jde o podobný náhled na skutečnost – voliči volili k jiné Ústavě ČR, ke které volení zástupci slibovali a co voliči očekávají, že bude splněno. Podobnost současné situace kolem volby hlavy státu s podáním Melčáka už stvrdil i jeden z předních Ústavních odborníků v pátek ve veřejnoprávní TV. Vyzdvihl jediný rozdíl. Tehdy Ústavní soud rušil volby šest týdnů před volbami, nyní by to bylo týden před volbami. Jakoby mělo platit, než zastavit nezákonnost na poslední chvíli, to raději mezinárodní ostudu.

Stačí si představit důsledky v případě nerespektování dřívějšího podobného případu odsunutí voleb. Tak je to naprosto jednoznačný důvod k žalobě do Štrasburku pro porušení práva na spravedlivý proces. To by ještě nebylo tak problematické – jde o možnost danou mezinárodními evropskými právními normami.

Stačí vzít třeba, že všechny dřívější úkony prezidenta po rozhodnutí Štrasburku mohou být neplatné. Včetně podpisů pod zákony. Podpisy a jednání na mezinárodní úrovni taky neplatné. Při snaze o zahraniční jednání protějšky řeknou – my bychom s Vámi rádi jednali, ale počkáme na rozhodnutí soudu ve Štrasburku, jestli jste právoplatný prezidenta ne jen fiktivní „pseudoprezident“. Pravda, rozhodnutí by sice nebylo brzy, ale až třeba za 5 či 8 let, až by soud rozhodl. Pět až osm let zpětně vše neplatné. (Toto nyní například čeká Město Havířov – taky zde výsledek voleb posuzuje soud ve Štrasburku.)

Byť Štrasburský soud pro lidská práva je na jiných základech, než Evropská unie, občané by rozhodnutí vnímali stejně jako „Rozhodnutí od Evropy“. Vedle zakřivenosti okurek či koblih povinně v igelitu či zmizení silnějších žárovek, by nám ještě přikazovali, koho máme mít za prezidenta.

Prachy, prachy, jenom prachy… tyhle věci zaplatíme jen my všichni – mlčící daňoví poplatníci….

Ústavní soud má šanci takové mezinárodní ostudě zabránit.

Nezmiňuji se o dalších protiústavních skutečnostech, jako je ignorování Ústavou požadované „vůle lidu“či rozdílnost požadavků v ústavě proti požadavkům ministerstva vnitra.