Mýtus o mizející chudobě světa

Statistika Světové banky tvrdí, že počet lidí žijících v extrémní chudobě definované jako život za 1,25 dolaru za den (do roku 2008 jeden dolar za den) podle indexu PPP srovnávajícího kupní sílu různých národních měny klesl v absolutních číslech z 1,82 miliard v roce 1990 na 1,37 miliard v roce 2005. V relativním vyjádření se počet nejchudších obyvatel planety snížil ve stejném období z 41,7 na 25,2% lidské populace [1].

Podle těchto čísel se lidstvo přiblížilo ke splnění jednoho ze strategických Rozvojových cílů tisíciletí stanovených OSN, a sice snížit mezi lety 1990 a 2015 počet lidí žijících pod hranicí největší chudoby o polovinu tj. něco pod 900 milionů. Přirozeně, že Světová banka, která sebe sama označuje za instituci mající primární cíl bojovat s chudobou, považuje tyto úspěchy především za důsledek své správné neoliberální politiky nabízející rozvojovým zemím řešení jejich ekonomických problémů.

Jak měřit a jak neměřit chudobu?

S těmito statistikami Světové banky a jejich interpretací se ovšem pojí celá řada problémů. V prvé řadě je vůbec ošidné definovat chudobu jako život pod určitou výdajovou hladinou. Chudoba je nepochybně nikoliv diskrétní ale spojitý fenomén – člověk, který žije za dolar padesát denně se fakticky nemá o moc lépe než člověk žijící za dolar.

Světová banka ostatně již nedávno musela svoji hranici extrémní chudoby zvýšit z jednoho na jeden a čtvrt dolaru na den, aby odrazila vzrůstající počet výtek, že úmyslně počet chudých ve světě podhodnocuje. I tato nová „čára“ je stále nicméně vystavena kritice akademiků, např. v Americe žijícího ekonoma indického původu, Sanjay Reddyho, nebo nositele Nobelovy ceny za ekonomii, Josepha Stiglitze. Světová banka má ze svého pohledu dobrý důvod držet hranici chudoby nízko. V případě, že by se totiž tato hranice posunula na dva dolary denního živobytí, pak podle vlastních statistik Světové banky zůstal počet chudých v letech 1981 až 2005 zhruba stejný – dvě a půl miliardy lidí [2]. V případě, že bychom hranici chudoby stanovili na třech dolarech denně, pak už pod ní skončí většina lidstva – čtyři miliardy lidí.

Ale problém nespočívá vůbec jenom v hledání nějaké hranice chudoby opírající se o příjmy a výdaje. Chudoba má svoji reálnou podobu a člověk, který žije například za dva dolary denně na tom fakticky může být třeba pokud jde o kvalitu jídla, bydlení a přístup k lékařské péči ve své komunitě hůře než někdo, kdo žije za dolar, ale v lepším prostředí. Je například na první pohled přinejmenším podezřelé, když na základě statistik Světové banky vychází, že obyvatelé Uzbekistánu jsou chudší (46%), než obyvatelé Etiopie (39%).

Proto například OSN ve svých zprávách o lidském rozvoji nedávno přišlo na návrh jiného indického ekonoma a laureáta Nobelovy ceny, Amartya Sena, s měřením tzv. multidimenzionálního indexu chudoby (MPI), který právě s těmito okolnostmi počítá. Počet extrémně chudých lidí světa polapených v pastech vícero různých chudob a nedostatků od přístupu k čisté pitné vodě přes možnost dětí navštěvovat školu po důstojné bydlení dosáhl podle OSN 1,7 miliardy lidí v roce 2010, což je číslo značně převyšující počet extrémně chudých podle definice Světové banky v roce 2005 [3].

Čína, Brazílie a ti ostatní

Obhájci kauzy klesající světové chudoby resp. onoho „neoliberálního blaha“, které má být její příčinnou, mohou ale stále namítnout, že nezávisle na použití indexu MPI nebo statistik Světové banky je fakt, že v uplynulých desetiletích globalizace se počet lidí v extrémní chudobě snižoval, prostě nezpochybnitelný.

Ovšem i toto tvrzení má svůj háček, který při bližším pohledu na data rychle vyjde na povrch. Jak bylo výše uvedeno, Světová banka počítá, že mezi lety 1990 a 2005 ubylo ve světě v absolutních číslech přes 450 milionů extrémně chudých a pro rok 2010 se odhaduje, že tento pokles chudých dosáhl čísla půl miliardy. Ovšem, jak upozorňuje Robert Bissio z organizace Social Watch, při uplatnění stejné metodologie a podle těch samých statistik Světové banky ubylo v letech 1990 až 2010 pouze v Číně 627 milionů extrémně chudých.

Co to znamená? Jak mohlo pouze v Číně ubýt více chudých, než v celém světě? V tomto případě se opravdu nejedná o metodologickou chybu, nebo chybné statistiky (byť je třeba připomenout, že čínská vláda sama používá pro měření chudoby uvnitř země mnohem nižší příjmovou hranici než Světová banka). Vysvětlení spočívá prostě v tom, že zatímco Číně se v uplynulých desetiletích podařilo dostat nad hranici extrémní chudoby (1,25 dolarů/den) 627 milionů lidí, ve zbytku světa 127 milionů chudých jednoduše přibylo [4].

Nyní se ukazuje, že obrázek bohatnoucího světa dostává pořádné trhliny. Počet lidí žijících pod 1,25 dolarů za den se snad snižoval, ale pouze v několika málo zemích světa. Je příznačné, že těchto několik úspěšných vzorů boje s chudobou představují zrovna země, vedle Číny například Brazílie (v letech 1990-2008 pokles extrémně chudých o 80%), které se NEDRŽÍ neoliberálních receptů Světové banky, ať již tím, že zachovávají celní či jinou ochranu vlastních trhů, udržují vysoký podíl státního sektoru a vládních investic, nebo systematicky subvencují masivní sociální programy a poskytují mikrokredity malým farmářům a výrobcům.

Opakem těchto několika úspěšných zemí, které odmítly neoliberální cestu, je situace prakticky všech zemí subsaharské Afriky. V tomto nejchudším regionu světa se v letech 1981-2010 počet extrémně chudých zvýšil v absolutních číslech z 212 na 388 milionů lidí [5]a relativně pak došlo (1981-2001) k nárůstu této části populace ze 42 na 47% veškerého obyvatelstva[6]. Pro zajímavost – Světová banka je partnerem 47 zemí tohoto regionu a podílí se zde na 506 projektech[7].

Jak kapitalismus nefunguje

Světová kapitalistická elita samozřejmě může světu dál lhát a sama sobě namlouvat, že neoliberální globalizace dostává lidi z chudoby a zlepšuje jejich život. Ani poukazy na zlepšující se postavení žen v řadě zemí, na rostoucí gramotnost, zvyšující se délku dožití a snižující se úmrtnost kojenců jí ale nepomůžou.

K těmto trendům docházelo dávno před vstupem kapitalismu do fáze globalizace, mnohdy již v řádu staletí, díky pokrokům vědy, medicíny, sociálním a hygienickým opatřením, v poslední době pak vesměs právě navzdory kapitalismu a politice ražené globální třídou vlastníků a správců kapitálu.

Je neoddiskutovatelným faktem, který musela uznat i Světová banka, že finanční a následná hospodářská krize kapitalismu poslala v roce 2009 pod hranici extrémní chudoby dalších 100 milionů osob [8].

Je neoddiskutovatelným faktem, že právě v letech kapitalistické globalizace, konkrétně v roce 1996, došlo ke zvratu v trendu klesajícího počtu hladovějících lidí ve světě, který nastartovala zelená revoluce „etatistických“ 70. let. Zatímco v roce 1970 bylo ve světě cca 875 milionů hladových a v roce 1995 to bylo 775 milionů hladových, v roce 2008 došlo k vzestupu na 920 milionů lidí a v roce 2009, roce kapitalistické krize, přesáhl počet hladovějících poprvé od zavedení měření počet jedné miliardy [9]. Tak vypadají reálné „úspěchy“ neoliberalismu, tak vypadá realita v konfrontaci s plány Světových potravinových summitů, úzce provázaných s bojem proti chudobě, snížit mezi lety 1990 a 2015 absolutní počet hladovějších lidí o polovinu.

Skutečností je, že globální kapitalismus se spíše než motorem pokroku stal již dávno jeho brzdou, místo prosperity udržuje a stále zvyšuje děsivou nerovnováhu mezi stamiliony a miliardami chudých a podvyživených a nepatrnou elitou multimiliardářů, v jejíž rukou se hromadí stále větší podíl světového bohatství.

Tento stav se udržuje pomocí ekonomického vykořisťování, ovládání zdrojů výhodných úvěrů a možností volného tisku fakticky mocensky udržované „tvrdé měny“, pomocí dluhových pastí, pomocí programů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, pomocí nerovnoprávného tzv. volného obchodu (odbourání obchodních překážek zeměmi Třetího světa při zachování extrémního protekcionismu bohatých zemí např. v oblasti zemědělství), pomocí pěstování zkorumpovaných, kolaborantských, mocnostem loajálních elit v zemích Třetího světa, pomocí masové externalizace výrobních nákladů bohatými zeměmi (znečišťování životního prostředí), pomocí neokolonialismu, vojenských základen, bezpilotních letounů, uměle vytvořených konfliktů, CIA a cizinecké legie.

Jsou žalostné pokusy obhájců kapitalistické globalizace, jako je Johan Norberg, nevidět příčinu světových potíží v akumulaci bohatství v rukou stále užší skupiny a tvářit se, že v Africe se nemají dobře, neboť se jim nedostalo vrchovatě kapitalismu resp. neboť si její obyvatelé sami a dobrovolně cestu ke kapitalismu zablokovali. Obviňování obětí z údělu, který jim nachystali, odedávna patřilo do repertoáru ideologů vládnoucí třídy. Z odpovědnosti za dnešní stav Afriky se ale kapitalismus nevyvleče.

Ostatně, k Norbegově smůle neoliberální kapitalismus selhal nejen v Africe, ale i ve své „vlasti“: Institut pro fiskální studia vydal v říjnu 2011 zprávu, že počet dětí žijících v Británii v absolutní chudobě se do roku 2015 zvýší o 500 tisíc na celkový počet tří milionů [10]. O něco dříve, v září téhož roku pak Americký statistický úřad publikoval údaje, že počet Američanů žijících v chudobě je větší než kdykoliv předtím v historii měření od roku 1959 – 46,2 milionu [11].

Jeden svět

Samozřejmě, bylo by chybné vyvozovat, že je-li kapitalismus jednou z hlavních příčin světové chudoby a jsou-li principy, na kterých funguje, a konkrétní instituce, které si vytvořil, zodpovědné za její udržování, pak v celém kapitalistickém světě musí probíhat zbídačování. To není pravda, jak lze vidět na případu Číny, Brazílie, Vietnamu a jiných zemí, které se ekonomicky derou dopředu.

Neméně důležité je ale nezapomínat, že i tento růst má v podmínkách kapitalismu dvojsečnou povahu a je neodvratně spojen s růstem chudoby na jiných místech světa. Masový růst poptávky po potravinách v Číně, stejně jako přechod od potravinové produkce na výrobu biopaliv v Brazílii například vyhnaly ceny jídla do závratných výšin a podílí se na růstu počtu hladovějících a na vzniku nové pandemie hladu v oblasti Afrického rohu.

Masový růst znečišťování životního prostředí, na kterém má právě Čína největší absolutní podíl ze všech zemí světa, se spolupodílí na globálním oteplování, které si podle Globálního humanitárního fóra, think-tanku bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, vyžádá každý rok 300 tisíc lidských obětí, v drtivé většině těch nejchudších obyvatel ze zemí Třetího světa [12].

Bylo historickou rolí kapitalismu, že vytvořil ekonomicky propojený jeden svět, který dohromady produkuje tolik, aby nikdo nemusel žít v hladu a bídě. Navzdory tomu miliardy lidí v bídě žijí. Miliarda lidí trpí chronických hladem, 60% obyvatel světového venkova nemá přístup k čisté pitné vodě, dvě miliardy lidí trpí chudokrevností z nedostatku železa, 740 milionů lidí trpí nedostatkem jódu a rovněž 740 milionů lidí je nakaženo parazitickými měchovci. Tři sta tisíc dětí oslepne každý rok kvůli nedostatku vitaminu A, jeden a půl milionu dětí mladších pěti let umře každý rok kvůli průjmům.

Je historickou úlohou nás, antikapitalistů a socialistů 21. století, tento jeden svět přetrvávající bídy a obrovských nerovností změnit tak, aby umožnil svobodný a důstojný život a zajistil základní sociální práva skutečně pro každého.

[1] - http://povertydata.worldbank.org/poverty/home

[2] – http://www.stwr.org/globalization/world-bank-poverty-figures-what-do-the...

[3] – http://www.unis.unvienna.org/unis/pressrels/2010/unisinf392.html

[4] – http://www.denikreferendum.cz/clanek/5349-chudych-ubyva-a-chudoba-se-pro...

[5] - http://ww.ceskoprotichudobe.cz/?id=15-clanky&tema=12&idc=467

[6] - http://www.un.org/ecosocdev/geninfo/afrec/vol20no2/202-combating-inequal...

[7] – http://go.worldbank.org/VJ7PSXVTP0

[8] – http://www.economywatch.com/economy-business-and-finance-news/world-pove...

[9] – http://www.worldhunger.org/articles/Learn/world%20hunger%20facts%202002.htm

[10] – http://www.guardian.co.uk/society/2011/oct/11/children-poverty-institute...

[11] – http://www.census.gov/hhes/www/poverty/about/overview/index.html

[12] – http://www.guardian.co.uk/environment/2009/may/29/1