Když můžu, tak pomůžu!

   Jak je zde v Sadské dobrým zvykem, postává před místním obchodním domem Norma a za pěkného počasí posedává na náměstí, nezanedbatelný počet mladíků snědé pleti. Všichni ve značkovém oblečení a drahými mobily. Většina kouřících.
   Dnes tam hlasitě povykovala skupina "polodospěláků", správně česky týnejdžrů. I postavil jsem svou obří tašku s měsíčním nákupem na zem a s pozdravem "Nazdar pánové", jsem je s úsměvem oslovil. 
   "Chlapi, je mezi vámi takový silák, který by uzvedl tuhle velmi těžkou tašku a pomohl by mi ji přenést tady za roh k autu?"
   Vzhledem k přítomnosti dvou dívek se několik mladíků ihned nabídlo. Jeden z nich ty ostatní odstrčil a s frajerským výrazem se chopil mé "nákladní" tašky. 
   "Moc vám děkuju! Jste borec!!!."
   "KDYŽ MŮŽU, TAK POMŮŽU", prohlásil.
   "Víte, já jsem novinář," pochlubil jsem se, "já o vás asi napíšu".
   "Opravdu?" zakroutil chlapec hlavou a zopakoval svou předchozí hlášku: KDYŽ MŮŽU, TAK POMŮŽU."
   Ale to už jsme stáli u auta.
   "Tak vám ještě jednou děkuju. Jste skutečně frajer, dodal jsem a podal mu ruku. Ta jeho však zůstala napřažená dlaní vzhůru: 
   "Dáte mi stovečku na pivo, že?
   Na tuto otázku už jsem mu neodpověděl a raději rychle odjel.

   Ale jemu daný slib tímto plním.

Václav Husák