Ještě k výročí sametového tunelu

V loňském roce tomu bylo rovných dvacet let od pádu byrokratického režimu, který se tak či onak nepříliš oprávněně nazýval režimem komunistickým. Zatímco předloňské výročí Pražského jara 1968 se v pravicí ovládaném mediálním prostoru veskrze zužilo na až příliš halasné připomínání tragických událostí 21. srpna (a tím se ku prospěchu modré proamerické garnitury sluhy kapitalistického státu quo znovu rozviřovaly protikomunistické a protiruské vášně), kdežto výklad rozporuplného, ale v historickém kontextu pozitivního procesu socialismu s lidskou tváří byl zastíněn ubohými siláckými frázemi o „neformovatelnosti komunismu“, výročí 17. listopadu je rozebíráno a oslavováno v téměř monotónním adorativním duchu. Kapitalistická propaganda si 17. listopad aktivně hýčká, ať už proto, aby si tak mnozí politici, novináři či umělci léčili své mindráky pro-režimních lokajů z „bolševických“ dob, nebo aby zdůrazňovali, že právě listopadové události přispěly k rozvoji dnešního „vyspělého tržního hospodářství“. My, revoluční marxisté, se k tzv. sametové revoluci stavíme dost neortodoxně. Jasně odmítáme její glorifikaci z řad pravicových klausovců, havlovců a dalších reprezentantů mafiánského kapitalismu, ale současně nemůžeme pominout i její nepopiratelné pozitivní rysy, jaké ji upírají staří konzervativní komunisté i mnozí mladí komsomolci. Co však pro nás sametovka znamená především je to, že symbolizuje naprosté promarnění možností a nadějí, jaké původně slibovala. Pravicové sdělovací prostředky vlastněné německými či švýcarskými korporacemi (kterých je u nás zhruba 98%) i zaujatí pseudo-historici národ stále oblažují se všelijakými mýty a pohádkami, které listopadové události interpretují pomalu tak, že se tehdy odehrávala skutečná revoluce se vším všudy (byť s použitím „sametových“ prostředků), spontánně organizovaná z vůle lidu. Vše je samozřejmě jeden velký nesmysl. Nešlo rozhodně o nic spontánního, neboť 17. listopad byl pouze výsledkem mezinárodních souvislostí roku 1989. Brežněvovský vliv SSSR tehdy na země východního bloku zcela opadl a místo toho do vrcholné fáze pokročil gorbačovovský proces přestavby a demokratizace (přímo inspirovaný Pražským jarem 68, mj. i prostřednictvím známosti Gorbačova a osmašedesátníka Mlynáře). Není však ani pravda, že by za pád železné opony nesl výhradně odpovědnost „velký republikánský prezident“ Reagan. I kdyby tento všivý imperialista mohl, svým siláckým antikomunistickým přístupem by mnoho nezměnil v „komunistickém“ bloku, utápějícím se již dlouhodobě v byrokratické mašinérii, v deformacích marx-leninských idejí a především v naprosté absenci rozumnějších a cílevědomějších osobností v čele formálně komunistických státech. Nepochybně nebýt toho, že jsme spadali do geopolitického sovětského prostoru, tak nám u nás Reagan určitě vyvolal CIA řízený převrat ve fašistické pinochetovské formě.. Minulému režimu, stručně charakterizovatelnému nejlépe jako byrokratický zdegenerovaný proto-socialismus po politické stránce prodchnutý vlivem stalinismu, lze z pozice revolučního marxismu vytýkat mnohé, od potlačování lidských práv přes nedemokratické vládnoucí struktury po některé nefunkční nesamosprávné formy práce. Nelze ovšem přehlížet špínu, jakou na něj dnes vrhá generace pravicových komsomolců i gerontů, z nichž většina za oné „bolševické hrůzovlády“ vyrůstala a také se různě stranicky angažovala. Prostudujeme-li si a porovnáme oba režimy – předlistopadový a polistopadový – zblízka, zjistíme dokonce, že ten minulý přes všechny výhrady přinesl daleko více chvályhodných věcí než ten současný. Naše země byla v mezinárodním srovnání v roce 1989 středně vyspělou průmyslovou zemí, jejíž ekonomická výkonnost dosahovala asi 73% úrovně Evropské unie, 71% úrovně Německa v dnešních hranicích, 67% Rakouska a 49% úrovně USA, přičemž postfašistické Řecko a Portugalsko mělo ekonomickou úroveň o 15% nižší, Maďarsko o 18% a Polsko dokonce o 49%. Do památného 17. listopadu 1989 se toho v zahraničí událo mnoho - byla stažena okupační sovětská vojska z Afghánistánu. Litva, Lotyšsko a Estonsko vyhlásily svou suverenitu. V samotném Sovětském svaze, kde ještě před lety vládl pevnou rukou neostalinista Brežněv, proběhly v březnu po desítkách let volby umožňující kandidaturu i nestranickým osobnostem (včetně disidenta akademika Sacharova), které skončily porážkou 20% komunistických kandidátů. Podobná situace nastala v Polsku, kde v červnu ve všeobecných volbách drtivou většinou 94% porazili převážně pravicově orientovaní pseudo-odboráři ze Solidarity post-stalinistické Jaruzalského pohlaváry; a také v Maďarsku, kde v březnu zvítězilo konzervativní Maďarské fórum. Sice pomalu, ale jistě se pohnula situace i v NDR, kde týden před pražským studentským pochodem došlo k otevření hranic do NSR pádem Berlínské zdi, pokrokové reformy se zaváděly i v Bulharsku a Jugoslávii. Československo tak bylo v demokratizaci spolu s miláčkem západu Ceauşesca totálně izolovaným Rumunskem a zaostalou, údajně maoistickou Albánií značně pozadu (síly protestu byly potlačovány i v tengovské státně-kapitalistické Číně), nicméně i tak se u nás už perestrojka dokázala projevovat. Upadala cenzura, v novinách a kultuře se stále radikálněji projevovaly kritické protirežimní ohlasy, perzekuce disentu již slábla, v omezeném rozsahu se začalo i s ekonomickou reformou - z centrálního plánování zůstala tehdy jen rámcová regulace vývoje mezd, investic a dovozu, v říjnu 1989 bylo přijato rozhodnutí o převodu vzájemného obchodu na volně směnitelné měny, už v roce 1988 bylo také povoleno drobné podnikání (povolení vydávaly na žádost národní výbory a týkaly se především holičů, klempířů, elektrikářů, zedníků a dalších profesí). Totálně neschopné byrokratické vedení strany a vlády však stále nebylo schopno splnit poptávku po důraznějších společensko-politických změnách, a tak se nebránilo hlasitější odpor umlčet (viz. tzv. Palachův týden v lednu, pomlouvání i šikanování signatářů petice Několik vět, atd.). Bylo jim však jasné, že momentální stav je neudržitelný, proto nelze pochybovat, že na možný budoucí vývoj země se papaláši nikterak nepřipravovali (dokonce už probíhal i jakýs takýs dialog – například mezi poradcem předsedy vlády Adamce Krejčím a duem Kocáb-Horáček). Totéž samozřejmě platí i pro chartisty a dnes tolik velebené studentské vůdce, mezi kterými čněl jeden svazácký funkcionář za druhým. Všichni pouze čekali na vhodnou chvíli, kdy bude proti režimu potřeba udělat pořádné gesto, přičemž se on nebude již uchylovat k takovým represáliím jako dříve. Mizerně organizovaný Palachův týden ani Několik vět takovou příležitostí ještě nebyly, oficiálně povolená studentská sešlost na den padesátého výročí zavraždění Jana Opletala již ano. Sice byla také brutálně potlačena policií, občanům už si ale skutečnost, že jim policie „bije jejich děti“ již zcela uvědomovali a nenechali si to líbit. Do světa přes významného disidenta Uhla pronikla nepravdivá zpráva o mrtvém studentu Šmídovi (jehož „hrál“ estébák Zifčák), proto je jistě na místě si uvědomit, že právě ta měla velký vliv na mobilizaci mas. Herci začali stávkovat, založilo se Občanské fórum, konaly se masové demonstrace na Letné a na Václavském náměstí, k protestům se přidala i páteř režimu, dělníci, kteří vypískali papaláše Štěpána se slovy „nejsme děti“ a pomohli uskutečnit Generální stávku. Vedení stranovlády se tak definitivně muselo připravit na ústup. V zemi, kde bylo přes půl druhého milionu lidí ve straně, se tehdy vnějškově nikoli pro-kapitalistický převrat nemohl obejít bez pomoci řadových straníků i významných struktur. Do čela dění se dostal milionářský synek Havel, významně oceňovaný i dotovaný západními kruhy, kterého podle slov Miloslava Štěpána už tehdejší stranovláda chtěla někdy, až přijde pravý čas, pošoupnout do křesla ministra kultury. Zombies připomínající vedení ÚV KSČ nakonec podalo demisi a Havel se stal prezidentem. Výměna postů mezi elitami byla uskutečněna. Začala nová éra.. Dnes, kdy nám je překládán obraz sametové revoluce coby dílo antikomunistických ideálů, je k neuvěření sledovat, že s ohledem na tehdejší projevy jejích protagonistů neměl v ní žádný antikomunismus ani antisocialismus relevantnější prostor. Disidenti, šedá zóna a více či méně významní straníci nám tehdy slibovali pouze návrat ke svobodě a demokracii, namátkou herec Hanzlík v televizním interview zaručoval doslova, že stávky a protesty nejsou „v žádném případě zaměřeny proti socialismu“, a pokud ano, „tak od protestů okamžitě on a jeho kolegové odstoupí“. Zapřisáhlý myšlenkový buržoust Havel, při první volbě prezidenta přísahající na socialistickou ústavu, se tenkrát prezentoval z dnešního pohledu velice zábavnými „bonmoty“, kupř. odmítal „komunistické strašení nezaměstnaností“, popřel informace oficiální propagandy, že by byl nepřítelem socialismu, který chce obnovit kapitalismus, že je ve službách imperialismu a chtěl by být majitelem různých podniků, dokonce si představoval, že by sociální jistoty měly být v budoucnu ještě větší než před rokem 1989.. A těmito sprostými lži si páni a dámy „devětaosmdesátníci“ museli získat oblibu u většiny národa. Vždyť co ukazoval průzkum veřejného mínění z konce roku 1989 - 41% dotázaných si přálo mít za systém socialismus, 52% něco ve smyslu třetí cesty a pouze 3 % čistý kapitalismus. Společným jmenovatelem všech dotázaných byl tedy stále spíše socialistický systém, doplněný ovšem o tržní koncepty a demokratické vymoženosti. Kdo mohl tušit, že přání se splní pouze oné tříprocentní menšině... Vraťme se na chvíli k éře, kterou naše „vzdělaná“ pravice označuje za „komunismus“. Minulému režimu, stručně a nejpřesněji charakterizovatelnému jakožto byrokratický zdegenerovaný proto-socialismus po politické stránce prodchnutý vlivem stalinismu, lze z pozice revolučního marxismu vytýkat mnohé, od potlačování lidských práv přes hluboce nekompetentní vládnoucí struktury po některé nefunkční nesamosprávné formy hospodaření. Nelze ovšem přehlížet špínu, jakou na něj dnes vrhá generace pravicových komsomolců i gerontů, z nichž většina za oné „bolševické hrůzovlády“ vyrůstala a také se různě stranicky angažovala. Prostudujeme-li si a porovnáme oba režimy – předlistopadový a polistopadový – zblízka, zjistíme dokonce, že ten minulý přes všechny výhrady přinesl daleko více chvályhodných věcí než ten současný. Po únoru 48 (který i dle slov řady antikomunistů nebyl žádnou revolucí a dokonce ani pučem v pravém slova smyslu, nýbrž logickým vyústěním poválečného vývoje) se straně a vládě velmi úspěšně podařilo se vypořádat s následky tragického období nacismu, zahájit mimořádný rozvoj zemědělského sektoru a výrazným způsobem vybudovat naši průmyslovou základnu (souhrný společenský produkt za minulého režimu se zvýšil celkem 6,51krát). Za 40 let rostla životní úroveň obyvatelstva nejrychlejším tempem v historii (měřeno reálnými příjmy 2,5krát), zcela se vymýtila nezaměstnanost (byť za cenu specifické přezaměstnanosti), odstranily se dřívější nerovnosti kapitalismu, zavedl se štědrý sociální systém, zadlužení státu zůstávalo na nízké úrovni atd., atd.. Oproti dnes velebené první republice se byly řadoví pracující ohromně emancipovaní. Ano, to vše i za podmínek hospodářského embarga kapitalistických zemí na mnohoset položek vyráběných v Československu na straně jedné a nízké efektivity centrálně plánovacího systému země podle sovětského vzoru na straně druhé. Přesto jsme do roku 1989 v mezinárodním srovnání vstoupili jakožto tředně vyspělá průmyslová země, jejíž ekonomická výkonnost dosahovala asi 73% úrovně Evropské unie, 71% úrovně Německa v dnešních hranicích, 67% Rakouska a 49% úrovně USA, přičemž Řecko a Portugalsko mělo ekonomickou úroveň o 15% nižší, Maďarsko o 18% a Polsko dokonce o 49%. Byli jsme sice zemí s arogantní vládnoucí vrstvou překážející skutečnému pokroku, kde se potlačovala pluralita názorů a kde se stály fronty na nedostatkové zboží. Fakta o tom, že i navzdory tomu se nám podařilo připravit následujícím garniturám vynikající startovní podmínky, však pominout nelze. Vládnout zde jiná, například agrárnická oligarchie místo té stalinistické, kdo ví, co by z této země zbylo.. Je samozřejmě velmi cenné, že listopad přinesl spoustu potřebných reforem (které však v předchozím čtyřicetiletí byly už jednou částečně realizovány během Pražského jara 68). Byla zavedena politická, ekonomická a kulturní politika pluralita, byly otevřeny do té doby nesmyslně zadrátované hranice, byla obnovena svoboda projevu. Vše v relativní a leckdy v dosti okleštěné podobě, ale přece jen přežívá do dnešních časů. Tím by však výčet opravdových pozitiv slavné sametové skončil. Pokud chceme události konce roku 89 brát jako revoluci (což, jak už bylo zmíněno, je vzhledem k jejímu charakteristickému průběhu závisejícího na prosté výměně postů nemístné), pak právě nástup Havla, Klause a jejich maňásků berme coby doteď přežívající kontrarevoluci. Pravice se díky naivním důvěřivým občanům chopila moci a zahájila svou show - budování kapitalismu, paralelně vykonávající postupnou demontáž všech sociálních jistot a práv, a to za výrazné ziskuchtivé pomoci za každého režimu agilních postav typu Dlouhého, Čalfy, Popoviče, Junka, Mrázka, Bábiše, Dospivy, Adamce i Štěpána. Je nutné podotknout, že vše se dělo i díky naprosté neakceschopnosti levice, především té sdružené v Občanském fóru (Levá alternativa zastupovaná Uhlem, Bondym nebo Kužvartem, osmašedesátnická Obroda), o tzv. liberální levici kolem Battěka a pokaždé marginálních anarchistech nemluvě. Kapitalismus se v praxi u nás předvedl přesně v takové podobě, jak ho dobře známe z historie, a to navzdory tomu, že členské státy EU Československo počátkem 90. let neoficiálně vyzývaly, aby vymyslelo lepší systém než byl tehdejší reálný socialismus i tehdejší kapitalismus. Tatam skončily havlovské lživé sliby o „sociálně spravedlivé republice, ve které nikdo nebude trpět existenční nejistotou“, stejně tak o něco později i pro změnu lživé sliby klausovské o „jistotě desetinásobku“. Polistopadový tunel vše z toho pohltil. Jak zpíval Karel Kryl, ,,ti co kradli po léta dnes dvojnásobně kradou“. A copak se povedlo po roce 1989, za našeho slavného kapitalismu? Národního hospodářství u výkonových agregátů dosahuje stále pouze 65% výchozí úrovně roku 1989. Zákonem č. 175/ 1998 Sb. se zrušil trestný čin spekulace a speciální trestní ochrany státního majetku, zákonem č. 405/ 1991 Sb. se zrušila lidová kontrola a všeobecný dozor prokuratury, čímž se dal velký prostor rozkrádání a jiným hospodářským zločinům. Do konce roku 2001 byl zprivatizován státní majetek v účetní hodnotě 1,5 bilionu korun, přičemž výnos státu činil pouze 0,2 bilionu korun. Mimochodem – pokud by majetek zůstal v rukou státu a obcí, pak by zisky v národním hospodářství (měřeno výsledky roku 1989) v letech 1990–2001 měřeno cenami tohoto výchozího roku kumulativně dosáhly za bývalé Československo 1907 miliard Kčs (skutečnost z roku 1989 činila 158,9 miliard Kčs), za samotnou ČR 1511 miliard Kč (skutečnost z roku 1989 činila 126 miliard Kčs). Měřeno cenami počátku 21. století, předpokládaný roční zisk za takový rok 2002 by činil 600–900 miliard Kč. Podle šetření Svazu průmyslu a dopravy v roce 1997 nebylo 71% průmyslových podniků schopno udělat žádnou zásadní modernizaci. V té době Ministerstvem průmyslu a obchodu zpracovaná zpráva o stavu českého průmyslu přiznávala, že české podniky jsou kapitálově vyprahlé, a dokonce, že produktivita práce v privatizovaných podnicích byla v době zpracování analýzy o 20% nižší než ve veřejném sektoru! Vůbec hezké bylo období „ozdravování" (ve skutečnosti úmyslného likvidování) našich významných i ve světě uznávaných podniků a odvětví - kladenské Poldovky, roudnického Agrostroje, textilního a oděvního průmyslu ve Varnsdorfu, sklářského průmyslu na Novoborsku, kožedělného průmyslu, námořní i vnitrostátní lodní dopravy, těžby uhlí a hutní výroby, na monokulturu automobilové výroby redukovaného strojírenství (včetně subdodávek) a montáže elektroniky. Už v roce 1991 klesla výroba chemického průmyslu na úroveň roku 1978, strojírenství na úroveň roku 1979, dřevozpracujícího na úroveň roku 1977, ve výrobě skla, porcelánu a keramiky na úroveň roku 1979, textilu 1973, potravin 1977, v konfekčním a kožedělném průmyslu 1971! Kdepak jsou časy slávy takových podniků typu Škody Plzeň, ČKD Praha, Tatry Smíchov, Tatry Kopřivnice, Svítu Zlín, ZST Zlín, LIAZu Jablonec nad Nisou, Zetoru Brno, Královopolské Brno, Kozaka Klatovy, Čs. plavby labské, Čs. státního filmu Praha, KF Filmu Praha, kdysi přímo zázračného agrokombinátu Slušovice a dalších... Dosud je produktivita práce v národním hospodářství o 5-7% nižší, hrubý domácí produkt o 10-12%. V našem zahraničním obchodu se povedlo leda to, že vývoz kamene vzrostl třicetkrát a vývoz písku pětadvacetkrát. Míra přidané hodnoty je ve srovnání se Švýcarskem osminová. Na slabé produktivitě práce a chaotické hospodářské struktuře minulého režimu se dodnes nic nezměnilo. Ohledně byrokracie - náklady na státní správu vzrostly navzdory slibům o odbyrokratizování o 140% jenom do konce roku 1992 a od té doby do konce devadesátých let o 240%. Nyní jsou v reálných číslech pětkrát vyšší než v roce 1990! Naše země se příšerným způsobem zadlužila. Jen zahraniční dluh dosáhl počátkem 21. století 23 miliard dolarů (v roce 1989 činil tento dluh celého Československa 7,9 miliardy dolarů). Státní dluh dosáhl v roce 2007 téměř 900 miliard. To vše v důsledky sametového rozkrádání a snižování daní nejbohatším. Před rokem 1989 stát, republiky, kraje, okresy ani obce žádný vnitřní dluh neměly… Asociální politika polistopadových vlád se flagrantně dotkla starých občanů, žen. Např. v jediném roce byli důchodci ošizeni o 1,6 miliardy Kč, a to protiústavním zvýšením daní poživatelům starobních důchodů. Vláda si tuto částku ponechala, přestože Ústavní soud zákonné ustanovení o zvýšeném zdanění důchodců zrušil. Klausova zločinecká vláda ani neplnila zákonnou povinnost valorizovat důchody v závislosti na inflačním růstu životních nákladů, takže důchodcům vznikla v letech 1991 až 1995 újma v celkové výši kolem 100 miliard Kč, z toho u starobních důchodců 69 miliard Kč. Když Havel nastoupil do čela prezidenta, byla kupní síla důchodců výrazně vyšší než když v úřadě skončil. Netřeba dodávat, že za stav nesou vinu Klausové, Kočárníci, Vodičkové, ale i další, nejen modré garnitury. Nezaměstnanost u nás vznikla a narůstala právě s nástupem kapitalismu. Počet nezaměstnaných v ČR a na Slovensku dávno překročil počet nezaměstnaných v Československu v době nejhlubší světové hospodářské krize v 30. letech minulého století. Počet pracovních příležitostí se od roku 1990 trvale snižuje. Za tu dobu u nás zmizelo 750 000 pracovních míst. Navíc se zvyšuje počet dlouhodobě nezaměstnaných. Kolem 80 % domácností žije v mizerných podmínkách, v podstatě jen s pomocí příbuzných nebo vázáním na sociální výpomoc. V číslech to je dle Českého statistického úřadu takhle - pod hranicí příjmové chudoby (cca. 7143 Kč) žije více než 40% neúplných rodin, téměř 30% rodin s 3 a více dětmi, 7% důchodců, 45% nezaměstnaných. Podle vládní analýzy bylo v roce 2007 v ČR ve 190 obcích celkem 330 chudinských ghett. Arogantní polistopadové vlády vyloženě kašlou na práva a potřeby dětí. V ČR došlo v k výraznému zvýšení podílu dětí žijících v domácnostech s nízkými příjmy nebo dokonce v pásmu chudoby. Jen v letech 1989-92 se podíl dětí v domácnostech s nízkými příjmy (definovány hranicí 35% příjmů průměrné domácnosti) zvýšil ze 4,2 na 40,1 procenta. V pásmu chudoby (do 60% nízkých příjmů) bylo oproti 0,3% v roce 1989 již 1,2% dětí v roce 1992. Po roce 1989 zaznamenán největší pokles míry uzavíraných sňatků v celé oblasti, a to o plnou třetinu. Příjmy více než dvou třetin lidí v České republice nedosahují výše průměrné hrubé mzdy či průměrného starobního důchodu. Otřesnou realitou jest, že v roce 1995 bylo v ČR již dvakrát více sebevražd dětí a mládeže než v celé bývalé ČSSR roce 1989. Od roku 1990 došlo v průměru ke zvýšení nájemného o 836 % (v Praze dokonce o 1451 %). Jestliže v roce 1988 připadal čistý měsíční příjem na hlavu (obyvatele) do výše 1400 Kčs (do 46% průměrného výdělku) na méně než čtvrtinu obyvatel, pak ještě před koncem devadesátých let se podíl této skupiny chudých – po přepočtu indexem inflace – zvýšil na tři čtvrtiny. Trestná činnost mládeže se zvýšila oproti 10 173 případům v roce 1987 na 20 342 případů v roce 1997. Mimořádný je úpadek zemědělství po roce 89, mj. i díky Zemědělskému restitučnímu zákonu (č. 229/ 1991 Sb.) a zákonu č. 2/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků, prosazené kromě jiných pravicových velikánů i Tlustým-Téčkem. České zemědělství klelo na úroveň drobných zemědělců - "céckařů". Se změnou vlastnických vztahů na vesnici nesměřujeme do vyspělé Evropy, ale spíše k ekonomickému modelu středoamerických banánových republik. Ladem ležící pole, klesající stavy dobytka a chátrající družstevní majetek jen ilustrují rozklad panující na vesnici. Objem hrubé zemědělské produkce je o 28% nižší než v roce 1989, z toho v rostlinné výrobě o pětinu a v živočišné výrobě o třetinu. Z tuny obilí zůstalo 8 centů, hotovou věcí je drastické omezení ploch orné půdy. Logickým důsledkem je pokles stavu všech hospodářských zvířat - ovcí o polovinu, skotu o 40%. K likvidaci spěje české chmelařství. Rapidně poklesla produkce mléka, brambor, pícnin, jatečních zvířat a cukrovky. Počet pracovních sil v zemědělství poklesl na méně než třetinu stavu v roce 1989. Vesnice se vylidňují. Naprostá většina soukromých zemědělců je těžce zadlužena, nemají peníze na nákup hnojiv, na splátky úvěrů, na rozvojové programy. Zato zahraniční „hospodáři" včetně Sudetských Němců u nás se chytnuvší dostávají i dotace Evropského zemědělského poradního a záručního fondu, zatímco naši ani ň. Arogantně se vlády chovaly i vůči těhotným ženám a ženám pečujícím o dítě mladší než jeden rok, pro které ještě donedávna platilo zrušení zákazu je zaměstnávat v nočních hodinách..Ve všech demokratických státech měl značný negativní ohlas tzv. lustrační zákon, který záhy po vydání pracovně přímo postihl na 15 424 osob (nepřímo desetitisíce). Přestože Mezinárodní organizace práce vyzvala vládu, aby zabezpečila zrušení tohoto zákona a odškodnění nespravedlivě postižených osob, české ústavní orgány místo toho účinnost diskriminačního lustračního zákona prodloužily. Po roce 1989 výrazně vzrostla kriminalita. Zatímco za minulého režimu se dělo v průměru 120 000 trestních činů za rok, deset let poté se kriminalita zvýšila na čtyřnásobek. Žádná „daň za demokracii“, ale prachsprosté a vládnoucími kruhy tolerované nerespektování zákonů a jejich nejednoznačný výklad, nekontrolovaný příliv přistěhovalců a skupin organizovaného zločinů i trvalý vzestup nezaměstnanosti. Statistiky přitom ještě nic nevypovídají kriminalitě latentní, tedy nezjištěné. Stejně tak vzrostl i počet vězňů - zatímco v roce 1990 bylo ve věznicích ČR 8 231 vězňů, z toho 4 172 obviněných a 4 059 odsouzených, nyní statistiky vykazují každý rok více než miliónu přestupků. Raději nekomentovat vzestup mafiánů (transformovaných z bývalých veksláků) a jejich prorůstání do státní správy. Kapitolou samou o sobě jsou Julínkovy deformy, které zlikvidovaly solidaritu ve zdravotnictví, díky nimž důchodcům žijícím v různých domovech pro seniory a ústavech zbývá z důchodu maximálně 15%, což je při průměrném důchodu 1300 korun měsíčně. Stouply tak výdaje domácností na zdraví zhruba o 30 procent. Největší nárůst nastal u rodin s dětmi (samoživitelů i plných svazků) a u důchodců, a to i přesto, že ODS před volbami slibovala, že spoluúčast pacientů nezvýší - viz. smlouva s občany v červnu roku 2006. Po listopadu došlo též k velkému úpadku kultury, zavřelo se spoustu kvalitních divadel, v podstatě politickou cestou přestal fungovat Barrandov ve prospěch filmařů, stále se ruší malá kina a nahrazují je popcornové multiplexy s nehorázně vysokým vstupným. Nemáme referendum, vláda hlasuje o nás bez nás a v náš neprospěch. Bez referenda bylo rozděleno Československo. Bez referenda jsme vstoupili i do paktu NATO, ačkoliv Havel, dnes zarytý stoupenec Bílého domu, kdysi navrhoval rozpuštění jak Varšavské smlouvy, tak NATO, a proti integraci postkomunistických zemí do severoatlantického paktu vystupoval i sám Clinton. Tím, že naši vládnoucí papaláši umožnili, aby přes naše území létala bojová letadla a jezdily vojenské kontingenty NATO, útočící na bývalou Jugoslávii, se naše zem poprvé v historii stala agresorem. Trvale se vyhazují peníze na okupační zahraniční mise, které nejsou nikomu z nás k užitku (tedy až na mocnost, které sloužíme). Vstoupili jsme do Evropské unie, sice přes hlasování v referendu, ale za naprosto nevyhovujících podmínek. Platíme politiky s nekřesťanskými platy. Zdražování energií se začíná podobat těm nejhrůznějším hororům. Pravice ale zavádí rovné daně a zvyšuje sazby DPH v rozporu s předvolebními sliby.. Velkým mýtem je ono kapitalistické kouzlo možnosti více cestovat ven. Přitom v roce 1989 vycestovalo do zahraničí 55% obyvatelstva ČSSR, v roce 2000 (při odpočtu dříve vnitrostátních cest na Slovensko) jenom něco víc než 21%, z toho na západ (bez území NDR) to bylo v roce 1989 15%, zatímco dnes ne více než 12 až 13%. Nehledě na to, že občané dnes nemají peníze i na dovolené v tuzemsku, kde schází bezplatné (či takřka bezplatné) dětské tábory, rekreace ROH, podnikové rekreace, apod. Co se týče vědy a výzkumu, v roce 1989 se v této oblasti vydalo 18,5 miliard Kčs, což v cenách roku 2000 odpovídá nejméně hodnotě 75 miliard Kč. V této oblasti se uspořilo snad až 500 miliard Kč (v cenách roku 2000). Destrukce vědy i díky rozpočtové „odpovědnosti“ nevoleného byrokrata Janoty bude pokračovat i nadále. Samozřejmě na delší rozbor je slovní novotvar tunelování (tunelling), mnohasetmiliardové sanace bank, předražené veřejné zakázky (naše dálnice jsou asi nejdražší v Evropě!), skandály na plzeňských právech, finanční skandály ODS, příšerná korupce, vzestup neonacismu a náboženských sekt. Takových a podobných plodů českého kapitalismu je nepřeberné množství. Podobně „úspěšná“ transformace se neděla pouze u nás, ale ve stejné, někdy i v horší míře, se odehrávala v dalších zemích východního bloku. Podle studie týmu pod vedením oxfordského profesora Davida Stucklera, která vyšla počátkem tohoto roku v britském lékařském časopise Lancet, si šoková privatizace ve Východní Evropě vyžádala smrt přibližně 1 milionu mužů v produktivním věku. Hodnotilo se to podle postupnosti rychlá privatizace - masivní nezaměstnanost - chudoba a stres - větší riziko nemocí - smrt. Jiné údaje (například od Noama Chomskyho) potvrzují, že díky Jelcinově neoliberální politice zemřelo v Rusku asi 10 milionů lidí. Ještě dnes u nás z přibližně tří tisíc sebevražd, ke kterým ročně dochází, má plná polovina sociální důvody, v nichž velkou roli hraje ztráta zaměstnání. Je to zkrátka skvělé, žít v naší rozvinuté kapitalistické vlasti. Blbečkové z výročního listopadového průvodu, strašící ostatní před nástupem „KSČSSD“, si samozřejmě nic z výše uvedeného neuvědomují či spíše ani nechtějí uvědomit. Patří k oné menšině, která si žije nad poměry a zároveň je silně ovlivněná režimní propagandou, tudíž po svazácku straší „rudooranžovým nebezpečím“ jen proto, aby odváděla pozornost od svinstev svých topolánákovsko-schwarzenbergovských miláčků. Co zbývá dodat? Před dvaceti lety jsme klaushavlovskými elitami byli nehorázně podvedeni. Nepropadejme ale defétismu. Je třeba bojovat. Jak proti stalinistickému totalitářství, tak proti kapitalistickému svinčíku.