Deník Ivana Hoffmana je mým oblíbeným čtením

Kdyby byly diametrálně odlišné od těch na kterých J. Paroubek stavěl svoji předešlou politickou kariéru, pak by myšlenka Ivana Hoffmana, že pokud se politik nedrží jistých hodnot a pokud v jeho názorech není kontinuita, což by prý znamenalo, že jeho nabídka pozůstává z pouhé technologie moci, měla reálný základ. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že by se naší společnosti ulevilo, kdyby například politici vládní trojkoalice změnili svůj žebříček hodnot a klidně i z pouhé technologie moci ji zbavili všech nešvarů, které vyhovují pouze úzké skupině jejich voličů. Tím chci říci, že zásadovost Ivana Hoffmana není apriori společensky prospěšná.

Veden vlastním žebříčkem hodnot si myslím, že právem každého člověka je drápat se, a třeba i opakovaně, na jakýkoliv vrchol. Konec konců, voliči se na něj drápou každým volebním aktem, aniž by jim někdo vyčítal, že opakovaně vstupují do stejné řeky. Proto by skutečný demokrat "říční koupel" neměl upírat ani politikům, tedy ani bývalým předsedům politických stran. A už vůbec by neměl určoval, co jim sluší. Rozhodně nikomu nesluší, když se vzdá možnosti opakovaně realizovat svá ústavou garantovaná občanská práva, mezi která "být volen" nesporně patří, jenom proto, že se to někomu připadá podezřelé. Něco jiného je jít do novinářského rizika a odhadovat úspěšnost takového pokusu s tím, že když odhad bude špatný přiznám to a zároveň slíbím, že už nikdy nebudu zveřejňovat své odhady, jak co na politické scéně dopadne, neboť když radím politikům, aby dvakrát nevstupovali do stejné řeky, sám se tím budu řidít. Funguje to tak?

Pro posouzení mého názoru přidávám Deník Ivana Hoffmana

To hlavní a zásadní, co míní Jiří Paroubek nabídnout voličům a kvůli čemu zakládá novou stranu, je on sám. Možná má v ruce nějaký průzkum, podle kterého někomu chybí, anebo se už nemůže dívat na to, jak se tady politika dělá bez něj. V každém případě je nápadné, když u nově vznikajících stran nejprve slyšíme, kdo v nich bude, a teprve pak se dovídáme, o co dotyční míní usilovat, respektive co mají programově za lubem. Když se lidé semknou kolem hodnot, aby jejich prosazováním něčeho dosáhli, je to určitě důvěryhodnější.

U lidí, kteří už jednou šéfovali politické straně a rozhodnou se to zopakovat, musíme brát v úvahu, že cokoli budou slibovat, měli už v minulosti možnost prosazovat. Co v minulosti nedělali, to v budoucnu nesplní. Pak je tu potíž s politickou recyklací. Mění-li politik politické strany, není to jako když manažera najímají různé firmy. Pokud se totiž politik nedrží jistých hodnot a v jeho názorech není kontinuita, pozůstává jeho nabídka z pouhé technologie moci. Když nám někdo o sobě řekne, že ví, jak se politika dělá, že politiku umí, ještě to není důvod mu svěřit moc.

Politik, který se chce vrátit na výsluní, je podezřelý. Co ho poprvé vyneslo na vrchol, bylo vesměs kouzlo osobnosti, charisma. S novým lídrem bývají spojena nová očekávání. Podruhé už to drápání na vrchol mívá podobu posedlosti. Ani nemluvě o pochybnostech, že se starým lídrem přijdou staré chyby. Kdo se chce do vrcholné funkce vracet, učiní nejlépe, když ji před tím neopustí. Podruhé vstoupit do stejné řeky je jak známo nemožné. A jiná politická strana je prostě stejná řeka. Co sluší bývalým předsedům, je práce v zájmovém spolku, neziskovce či nadaci.