Chybí nám slovník na nebezpečné a nehumánní teroristy?

Nebojte se, nebudu pachatele těchto do nebe volajících krutostí příliš odlidšťovat, jakkoliv se člověk neubrání názvosloví, že takových věcí se může dopustit jenom zvíře (zvíře promine). Naopak, je mi jich, svým způsobem, líto.  Ti lidé, co tyto hrozné věci spáchali, současně zavraždili také sami sebe. Zdá se mi, že jim nijak nedochází, že svým individuálním i kolektivním počínáním se  nechali zneužít k tomu nejhoršímu. Nevím, asi si museli takříkajíc něco šlehnout a teprve až pak jít bezuzdně vraždit bez špetky slitování, protože jinak normální člověk něco takového sám od sebe nedokáže. Sami sobě si vyrvali své srdce a propadli se do hlubin lidského opovržení. 

Člověk, který si vyrval své srdce, nežije, je mrtvý, žádné svědomí nemá a proto jej nehryže. Stal se bio robotem, který  terorizuje a chladnokrevně vraždí jako stroj. Tyto vraždící stroje již nemají vládu sami nad sebou a těžko ji znovu naleznou. Stali se povolnými vykonavateli toho, co se jim přikáže. Přál bych jim z celého srdce, aby se probrali do reality lidské společnosti o trochu dříve, ještě během zbytku svého doposud mizerného života. To aby si prošli peklem procitnutí do reality, do poznání toho, že nejsou stroje, ale lidé, aby si uvědomili, co hrozného spáchali a ještě stihli alespoň částečně odčinit hrůzu toho, co na lidech tak bezbožně napáchali. 

Člověk se neubrání otázce, proč, kdo je za to zodpovědný. Proč si někdo dokáže sám sobě ublížit a připravit se tak o věčnost způsobem, že to pro jeho frustraci  odnesou zcela nevinní lidé. Proč, když se zapřísahávají bohem a jak že to je právě ta jejich správná a jediná pravá víra, která si vyžaduje smrtonosné anti civilizační činy, aby se jimi přiblížili svému bohu. Jak divný krvežíznivý bůh to asi musí být. V chápání našeho civilizačního okruhu však světské ani Boží spravedlnosti neuniknou. Ta je dostihne nejpozději tehdy, až si jednou budou na smrtelné posteli promítat svůj život. Budou si jej muset promítnout očima svých obětí, žen, dětí, starců a mužů, které bestiálně povraždili, a to bude ta odměna, které se jim dostane. To bude úvod do reality, který jim nikdo živý ani mrtvý závidět nebude. 

Dokáži připustit, že lidé mohou být po všech těch teroristických a válečných krutostech již značně otrlí a že to proto všechno tolerují a berou to tak nějak za normální součást tohoto, v řadě ohledů, již docela nenormálního, ledově krutého a odlidštěného světa. Prostě si lidé na to zvykli nebo již rezignovali. Rozum však zůstává stát nad tím, s jakou zuřivostí se někteří lidé ochotně účastní válečného běsnění ať již na skutečném, či pomyslném virtuálním, bojišti. Někteří z toho všeho zdá se mají i radost, vražednému a válečnému běsnění fandí, s nadšením mu tleskají, a se zbraněmi, či v zázemí s fanglemi v ruce, křižují po okolí. Smutný to pohled na další úpadek lidského rodu, který se nám s novou razancí drze odehrává přímo před našimi zraky.

Je důležité se s tímto stavem nesmiřovat. Je-li toto katastrofa, pak jak se říká a jak velí zkušenost, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře, a z katastrofy se lehce může stát světová válečná vřava apokalyptických rozměrů. Davy, které se jednou dostatečně rozzuří, ovládané emocí a podněcované  k eskalaci nepříčetné vzájemné nenávisti, nakonec své dílo zkázy dokonají. Lidský rod jakoby byl nepoučitelný. Proto je důležité, jakkoliv je to ve vypjatých situacích někdy dost obtížné, si zachovat chladnou hlavu. 

Je to tak správně, že se každý může svobodně vyjadřovat a tvořit si svůj názor, a ze své povětšinou velmi omezené perspektivy se klonit na tu svou správnou stranu. To samo o sobě ovšem názor správným nečiní. Já považuji za správné to, že kdo hledí na druhého, je to jako by hleděl sám na sebe. Když jeden zabíjí druhého, je to jako by zabíjel sám sebe. Kdo jen naplněn sžíravou nenávistí k druhému, nenávidí sám sebe. Kdo se přidává na stranu válčení a vraždění, plamenným slovem či zlým skutkem, ten válčí a jakoby sám vraždil. Kdo hledí na druhého a nevidí v něm bratra sobě rovného, ničeho nepochopil. Neumím si tak představit dostatečně pádný důvod, který by slušnou lidskou bytost měl vést k tomu, aby se postavila na stranu sadistických bestiálních vrahů, teroristů z Hamasu. Přitom snad platí, že již z pouhé úcty k obětem a jejich pozůstalým není správné titulovat teroristy jen jako jakési pouhé bojovníky, ozbrojence, militanty či radikály, a jejich zběsilosti nenazývat přiléhavými, s realitou dobře korespondujícími, slovy a tím se stavět se na stranu těch, kteří žádnou úctu k lidskému životu nemají. Takový rádoby vyvážený přístup je neetický a bezohledný.

A tak si to přiznejme na rovinu, problém nemají jen oni, problém máme tak nějak  my všichni. Jedni se nepokrytě staví na stranu krveprolití a představují reálnou hrozbu pro bezpečí ostatních. V našich poměrech je naštěstí takových (snad) zatím jen hrstka. Jiní opatrně přešlapují a tváří se, že tak nějak chápou a rozumí oběma stranám, že každý má ten svůj díl viny a přitom neustále dialekticky míchají  hrušky a jablka, nebo plácají páté přes deváté. Země, které jsou považovány za kolébku parlamentní demokracie, a v moderní době za symbol tolerance, se dnes otřásají v základech, stejně jako jejich slovutné mediální tzv. veřejnoprávní instituce, donedávna považované za nedotknutelné. Instituce typu britské BBC odmítají nazývat věci pravými jmény, chtějí zůstat dialekticky vyvážené, a své neetické jednání schovávají za své kodexy. Ty však ve skutečnosti nejsou ničím jiným, než plodem neblahé koloniální zkušenosti, kdy impérium mělo nepřátele impéria za teroristy. Dnešním polepšeným post-koloniálním pohledem to byli lidé s právem na odpor a bojovníci za svobodu. Proto dnes teroristé a sadističtí vrazi jsou pro ně pouhými ozbrojenci či militanty. Svůj komplex postimperiální méněcennosti si instituce tohoto typu petrifikovali do povinnosti věrnosti vůči ní, do instituce, kterou je třeba chránit, která údajně nikomu nestraní a na žádnou stranu se postavit nesmí,  je nedotknutelná a musí být respektována. Tato nesprávná politika se po událostech 7. října 2023 přetavila do jejího selhání, které po právu vyvolalo ve veřejnosti bouři nevole. V jejím důsledku se nemocná instituce hroutí jako domeček z karet. Řada lidí, spoléhajících se na neznalost a neangažovanost veřejnosti v tomto konfliktu, přijde o práci. 

Řeknete si, ale co nám je do nějakých ostrovanů, kteří mají před sebou nelehké období, do kterého se sami vmanévrovali. Problém je ten, že tento model si pro svůj obdiv k němu oblíbili lidé i v našich končinách. Zdá se mi, že to je snad i otázka statusu, aby se místní mediální hvězda byla schopna pochlubit tím, že jako mediální expert je odkojen mlékem slovutné ostrovní instituce. Nakonec si někdo řekne, proč ne, když to je to místo, které má nejvíce zkušeností a dobře rozumí globalizaci. Co my tady v té zatuchlé pražské kotlině, odkud tu zkušenost máme asi vzít. A tak i naše veřejnoprávní media nutně trpí stejnou nemocí. Televizi nemám, nechci o tom raději mluvit, ale rozhlas poslouchám. Každý všední den ráno mezi osmou a devátou hodinou ranní. Ne že bych byl jeho nějaký fanda, ale prostě jedu v tu dobu ráno autem do práce a tak se mi to spíše přihodí, že se mi to dostane do ucha. Musím se přiznat, že moje zkušenost je, bohužel, ve své podstatě, podobná jako dnes mají lidé na britských ostrovech s BBC. Nebudu to tady pitvat do detailu, ať si pan šéfredaktor, redaktoři, zpravodajové  a ti další, co jsou za to zodpovědní, sami sáhnou do svědomí. Já vím, máte ten svůj kodex. Takže vážení, ne hnutí Hamas, ale teroristické hnutí Hamas, ne radikálové Hamasu, ale teroristé z Hamasu, ne ozbrojenci z Hamasu, ale sadističtí vrazi z Hamasu. A také trochu méně té dialektického vyváženosti, aby vás také nakonec nezadusila. Doufám, že se Vám ta první vlaštovka z tohoto úterý, co se tam mihla, bude již pravidelně vracet a přinese Vám více štěstí a více přiléhavějších slov. Za mne ale tedy celkově rozhlas zatím ne plus ale mínus. Může být tím, že zrovna tato ranní plocha během prvních dvou pracovních týdnů bezprostředně po 7. říjnu 2023, byla z hlediska obsahu k uvažovanému tématu disjunktní s těmi ostatními materiály vysílanými během zbytku dne. Doufám, že snad ano, a pokud ne, pánbůh s vámi a zlý pryč. 

V každém případě se nemohu ubránit dojmu, že i léčení této přenesené nákazy bude bolestivé. Protože, tak jak je u nás již nedobrým zvykem, je to tu jako s Orlickou přehradou. Venku zima, uvnitř hráze léto, venku léto, uvnitř betonové hráze zatím stále ještě zima. Tak já se raději obrním trpělivostí. A abych to nějak shrnul, myslím si, že není ani vhodné ani příliš originální se neustále inspirovat něčím, co s námi mnoho společného nemá a tak jaksi z nedostatku invence jet setrvačností ve stále stejném hříchu. Mně taková služba veřejnosti valný smysl nedává a ani si nemyslím, že o takovou tu někdo stojí. Naše realita je dle mého soudu jiná a tudíž i naše prostředky pro korespondenci s naší realitou by měli být lépe uzpůsobeny našim místním poměrům. Jestliže vám nestačí slovník či jste přesvědčeni, že stávající použitelné slovníky nevyhovují, tak požádejte naše vlastní akademiky v oboru filozofických věd, aby vám  vytvořili slovník nový. Z mého pohledu plně vyhovující slovník k dispozici je, jen to vypadá, že chybí ochota jej používat. Kam až tato nesprávná politika může teoreticky vést nechť si každý již doplní sám.