Zbyněk Fiala: Davos v Praze

Davoskou atmosféru měl debatní panel, který se představil v pátek na semináři Prague Twenty k pochmurnému tématu „silná Čína, dýchavičné euro a střední Evropa na rozcestí“. Ocitly se v něm dvě mimořádně vlivné evropské osobnosti, první ze světa investičního bankovnictví, druhá z finanční žurnalistiky.

Jim O´Neal, šéf evropské části Goldman Sachs Asset Management (GSAM), je členem vedení Britské ekonomické společnosti a držitelem podobných funkcí především za to, čemu se říká ekonomický výzkum. Fakticky to znamená, že má k dispozici obrovská množství dat (a peněz), která umožňují v předstihu identifikovat (a využívat) vznikající trendy. Předtím byl hlavním ekonomem této nejvlivnější globální investiční banky a mohl jím být dodnes, kdyby nebyl také fandou fotbalu a nezapojil se osobně do finanční bitvy o Manchester United.

Wolfgang Münchau je tvůrcem internetového portálu Eurointelligence.com, kde se mu podařilo soustředit opravdovou smetánku ekonomické vědy, všelikých profesorů, analytiků, profesorů a bankéřů se zaměřením na problémy společné měny a evropské integrace. Potkal jsem ho před lety, když s tím začínal a opustil Financial Times, aby dal najevo svou nezávislost. Bylo to skvělé, ale neuživilo to. Dnes už je v FT zpátky, portál udržel a mírně zpoplatnil a nabízí v něm čtení, jehož víkendové a prázdninové výpadky mi způsobují absťák.

Vladimír Dlouhý, bývalý ministr, nyní Goldman Sachs a zakladatel Prague Twenty, hned na začátku trochu ořezal ono středoevropské „rozcestí“, abychom neztráceli čas, a uvedl heslovité stanovisko ke krizi eura:

• ČR je v EU a není kam jít,

• máme zájem na stabilizaci eura,

• když teď vyjádříme solidaritu, získáme silnější hlas pro pozdější kritiku,

• malý vliv krize ukázal odolnost české ekonomiky.

Světová krize?

Tak tedy do světa. Jim O´Neal začal tím, že porovnal růstové předpovědi „růstových“ a „vyspělých trhů v nebližších letech. GSAM si neslibuje od „vyspělých“ víc než 1,4 % růstu HDP letos a 1,8 % napřesrok. Zato v případě „růstových“ zemí se předpovědi odvíjejí od úrovně 7 procent výše. Z toho je zřejmé, zda skutečně existuje nějaká „světová krize“.

Pokud bude dosavadní vývoj pokračovat další dekádu – a Čína trvale zpomalí (!) na 7,5 procenta ročně, bude roku 2020 souhrnný HDP skupiny růstových trhů dvakrát větší než kombinovaný HDP Spojených států a Evropské unie. Čína bude toho roku z hlediska hospodářské produkce větší než EU.

Řecko má z této perspektivy mikroskopické rozměry, poznamenal představitel Goldman Sachs (snad i v touze, aby také kousky, kterými investiční banka GS k řecké krizi přispěla, zapadly kamsi pod práh rozlišitelnosti).

Už teď představuje roční přírůstek BRIC něco jako jednu další Itálii. Je jasné, že to musí brzy ovlivnit i Mezinárodní měnový fond a Světovou banku – přestane být samozřejmostí, že tyto instituce bezvýhradně vyhovují požadavkům USA. Čínská měna (a možná i rubl) zvýší své mezinárodní postavení a nejspíš postoupí do koše „zvláštních práv čerpání“ MMF. Stále více světových investorů přesouvá aktiva do růstových ekonomik s dobrou fiskální pozicí, říká muž, kterému ty peníze tečou pod rukama.

Český tygr…

Z O´Neilova výkladu rovněž vyplynulo, že metodikou GSAM Česko mezi růstové trhy nepatří. Tuto myšlenku však krátce nato odmítl guvernér ČNB Miroslav Singer. Předvedl početní cvičení, ve kterém český HDP vykazoval pro potřeby mezinárodního srovnání nikoliv v paritě kupní síly (PPP), jak je běžné, ale ve směnném kurzu, v US dolarech. Trendové posilování kurzu koruny a epizoda prudkého hospodářského růstu v závěru osmiletky socdem mu našlehaly průměr let 1993 až 2010 na neuvěřitelnou úroveň (skoro se chce říci „čínských“) 10 procent ročně.

Dříve jsme srovnávání ve směnném kurzu rozhodně odmítali, protože z nás dělalo – po Klausově devalvaci – trapného trpaslíka. Ovšem pro potřeby růstu to funguje nádherně. Sám jsem tím občas argumentoval, když jsem poukazoval na růst mezd v letech 2001 až 2006 v dolarovém vyjádření. Tehdy o třetinu vzrostly reálné mzdy v domácí měně a další třetinu nebo víc přidalo zhodnocení koruny - což jsme bezprostředně pociťovali jako spotřebitelé dovážené elektroniky nebo jako turisté. V tomto krátkém období měli něco z růstu HDP i obyčejní lidé, růst HDP „se dal jíst“… Těžko říci, zda tím dnes omámíme někoho z investorů, zvlášť když koruna znepokojivě vykývla dolů. Guvernér Singer si zřejmě řekl, že za pokus to stojí.

Kdepak dluh

Pokud jde o krizi eurozóny, O´Neil hájil jasně ne-německou pozici: „Nevěřím, že je to krize suverénního dluhu, spíše je to krize vedení, struktur, vládnutí.“ Kdyby to byla krize státní zadluženosti, musely by na tom být Spojené státy hůř než eurozóna. Také Británie nebo Japonsko mají větší podíl dluhu na HDP než eurozóna, a nehroutí se. Pokud jde o problém „struktur“, nadhodil něco, čemu jsem nejspíš špatně porozuměl – nejen, že je příliš mnoho členů eurozóny, ale je také příliš takových, kteří myslí víc na sebe než na ostatní.

Odpověděl také na záhadu, na kterou upozorňoval v Davosu Martin Wolf (mám to v blogu Svět z Davosu II). Proč Němci tak tlačí na zvyšování konkurenceschopnosti ostatních členů - chtějí přijít o své evropské trhy?? O´Neil však vyvrací názor, že růstové trhy rostou na úkor vyspělých, to bylo. Zatímco maloobchodní tržby vyspělých trhů prožily prudký pokles, na růstových trzích se křivka růstu jen nepatrně zachvěla a pokračovala v dlouhodobém vzestupu. V růstových zemích prudce roste i domácí spotřeba plus nákupy v zahraničí. A Německo výrazně zesílilo svoji orientaci ven – v EU má dnes jen pětinu trhu, zato v Číně dvakrát má tolik.

Chybí strategie

Wolfgang Münchau nabídl pár „dobrých zpráv“ z eurozóny – příval likvidity od ECB zabral (500 miliard euro nízkoúročených půjček bankám na 3 roky), výnosy státních dluhopisů klesly a s nimi i celá úroková hladina. Je velká šance, že se odvrátí riziko „úvěrového sevření“ (credit crunch). „Jsem relativní optimista,“ opakoval.

Dále, jsou tu známky „cyklické stabilizace“, čili jsou naděje na obnovu růstu. V Německu výrazně vzrostla podnikatelská důvěra a nevídaně klesla míra nezaměstnanosti – je nejníže od sjednocení. Hraje také změna orientace německého exportu do BRIC, na východ.

Jsou i špatné zprávy (pokračující napětí kolem financování Řecka, hrozba, že při souběhu okolností do toho spadne i Portugalsko), ale mají menší váhu.

Chybí strategický přístup, zdůrazňuje Münchau. Řecku se musí snížit dluh tak na 60 až 80 HDP, jestli to nemá způsobit ekonomický rozpad. Ve Španělsku dosáhl úsporný program leda toho, že vzrostl podíl dluhu na HDP, protože HDP klesá a nezaměstnanost je katastrofální. Kdyby Japonsko považovalo za prioritu splácení dluhu, už dávno by se zhroutilo.

„Politika se zaměřuje na irelevantní a kontraproduktivní cíle,“ říká Münchau bez servítků. Pozornost se soustřeďuje na fiskální pakt, který nepřináší nic nového, tohle všechno máme už teď, jen to nelze realizovat. A úsporné programy jsou procyklické, takže kdo klesá, bude úsporami sražen ještě níž. „Tohle je jiná krize!“

A teď pozor: Pokud dojde k rozpadu eurozóny, nová eurozóna bude mnohem integrovanější. Nečlenové eurozóny už budou mít působení v tomto prostředí mnohem obtížnější. Nebude dost dobře možné být věčně členem EU a nečlenem eurozóny, tvrdí Münchau. Opakuje: Nemůžete euro věčně odkládat. Neobejdete se bez jasné strategie, jak eura dosáhnout.

Něco o tom ví.