Vladimír Dbalý: Krize zdravotnictví z jiného pohledu, aneb krize perspektivy

Pěti až deseti procentní finanční omezení plateb zdravotnickým zařízením státním i nestátním nezbytně povede k omezení dostupnosti, kvality i bezpečnosti zdravotní péče v letošním roce. Navzdory „zasvěceným a povinně optimistickým“ vystoupením amatérských reprezentantů rezortu zdravotnictví v mediálním prostoru dnes zasvěceně vysvětlí problémy našeho zdravotnictví i babička na ambulanci. Nakonec se setkává s realitou českého zdravotnictví každodenně a chápe zdravotníky, na něž je nehorázně opět přehozena veškerá odpovědnost za neuvěřitelnou a arogantní nečinnost, bojkot a rezignaci na elementární řízení systému a absenci otevřené neideologické diskuze o současnosti a budoucnosti. 

Zatím to vše jaksi horko těžko drží pohromadě jen díky pracovníkům ve zdravotnictví. Systém kolabuje, nikdo z politiků ze zákona odpovědných za fungování systému s tím nic nedělá s filozofií „DOKTOŘI A SESTRY TO NĚJAK ZVLÁDNOU“: nakonec již opakovaně ukázali, že na sobě nechají dříví štípat. 

Problémy se v tichu jinak vždy hlučných médií řeší ze strany manažerů nemocnic snižováním platů zaměstnanců ve zdravotnictví a to i tam, kde ani nebyly realizovány základní sliby ministrem neplněného memoranda (mimo jiné dříve stačilo, když si chlapi podali ruku a nemusela se podepisovat pochybná memoranda, měnící se jen v historické potvrzení věrolomnosti některých našich politiků). V řadě nemocnic se již opět perou elastické obvazy k opakovanému použití, soukromé telefonáty se strhávají z platu, neplatí se přesčasy. Šetří se tedy tam, kde je zatím minimální rezistence. Tady narážíme znovu na chybějící či chybně nastavenou legislativu (žádná během promrhaných let vlády TOP O9 na rezortu nevznikla) a had začíná požírat vlastní ocas.

Naprostá a až směšná (pokud by nešlo o tak citlivou a všech se týkající oblast našeho života) nečinnost expertů na rezortu (Heger opravuje jako poslanec vlastní legislativní návrhy v sebeopoziční roli ministra a hasí sám sebou založené požáry ve snaze o rekord v setrvání na sesli - již ho má- , jeho náměstci prokazují zásadní neznalosti fungování systému - jeden jako kvalifikovaný znalec problematiky - politolog, druhý s jediným argumentem logopedicky poněkud nesrozumitelně sdělovaným - „vše, co tvrdí kritici, je nepravda“) vede k naprosté ztrátě důvěry stále ještě „zuby zatínajících“ zdravotníků v tyto figurky a přesvědčení, že zdravotnictví plánovitě vede v řízené entropii a chaosu skutečný guru vládní strany, jejíž všechny rezorty jsou ve velkých problémech. Cílem je systém totálně „vyždímat“, kritiky umlčet a ty věrné odměnit. Jsem každodenním účastníkem velmi zlobných diskuzí kolegů, jejichž odpor až nenávist vůči stávajícímu politicky najmenovanému vedení rezortu přerůstá v reálnou a brzkou možnost organizované rezistence (i přes uměle navozenou roztříštěnost a atomizaci zájmů různých skupin zdravotníků).

Ekonomika je jedna věc. Co však jako účastník dění, poskytovatel péče, ale i potenciální pacient, který si váží českého zdravotnictví a miluje medicínu jako obor, chci zdůraznit, jsou sekundární negativní dopady chronického neřešení stavu, které souvisí s ekonomií jen nepřímo. Setkávám se s tím každý den a nejsem sám.

Zde je jen pár příkladů:

1) Začíná chybět motivace mladých kolegů se vzdělávat, potřebné informace si často mohou vygooglovat (nejde-li samozřejmě o medicínskou urgenci). V obtížných chirurgických oborech, kde jde o získávání zkušeností často i na úkor a bez ohledu na vlastní volný čas a peníze, začínají chybět mladí adepti. Doba, kdy mladí lékaři prakticky žili na svých odděleních někdy i několik dnů po sobě a a výrazně tak urychlovali svůj profesní růst, je již pryč. Mladí dnes znají svá práva, po službě chodí domů a vzorem již pro ně není o 30-40 let starší šéf, pauperizovaný, unavený, zavalený administrativou, s platem o pár tisícovek vyšším než oni, který odjíždí z práce téměř každý den několik hodin po skončení pracovní doby v rozhrkaném autě.

2) V medicíně je třeba obrovské kvantum znalostí. Získávání zkušeností v běhu života je však prioritní, nekončí prakticky nikdy a „koalice“ znalostí a získaných zkušeností teprve tvoří to, čemu se vzletně říká ars medicinae – medicínské umění. Je stále zřejmější vzrůstající neochota starších a zkušenějších kolegů předávat snad v „obavách“ o vlastí pozici zkušenosti mladším kolegům. Tato individualizace medicíny a ztráta kolektivního duchu je nesporná a v důsledcích vede ke zhoršování kvality péče v některých oborech. Navíc odchody mladších kolegů do zahraničí či k farmaceutickým firmám vede k dalšímu prohlubování generačního „gapu“, který se bude obtížně nahrazovat. Mizí týmový duch medicíny, týmy se rozpadají!!!

3) Laická veřejnost masírovaná médii a jejich vždy zaručeně táhnoucími seriály ze zdravotnictví je přesvědčovaná, že vyléčit lze vše (seriály o prevenci by jistě nebyly tak akční). Na jedné straně jsou pacienti stále vzdělanější, na druhé straně však stále náročnější až útočnější a ve svých očekáváních zcela nekritičtí. Ráj pro právníky čekajícími před nemocnicemi!!! 

4) Zdravotní sestry (dnes velká většina s vysokoškolským vzděláním), na nichž dle mého závisí hlavní část kvality medicínské péče (za což si je nesmírně vážím), stále trpělivě vykonávají s platy pokladních v supermarketu práci odbornou, ale suplují z nutnosti také práci sanitářů a ošetřovatelů. Perspektiva změny zcela v nedohlednu!!!

5) Nejenom jednotlivé nemocnice, ale i oddělení v jednotlivých velkých i regionálních zdravotnických zařízeních, si doslova „přehazují“ pacienty vyžadující dlouhodobou a náročnou péči, neboť tito nešťastníci finančně destruují rozpočty oddělení a v konečném důsledku jsou za nedodržení rozpočtových plánů trestáni lékaři. ABSURDITA DĚLENÍ nemocných na LUKRATIVNÍ a NELUKRATIVNÍ je natolik bizarní, že vede v konečném důsledku až k poškozování zdraví nemocných. Souboj o „zbavení se těchto často těžce nemocných pacientů“ je každodenní realitou. 

6) Bolestivě chybí lůžka následné intenzivní péče, chronické anesteziologické péče a ani v tomto směru se neudělalo vůbec nic!

7) Narůstá administrativní zátěž personálu (často i ve spojení s jinak nezbytnými akreditačními procesy v nemocnicích), navzájem nekomunikující a často zastaralé počítačové systémy (a všichni vědí, jaké to je eldorádo pro IT firmy) práci spíše zpomalují a komplikují. Dříve samozřejmé zaměstnanecké benefity jsou postupně rušeny.

8) Kritici systému (ať již na úrovni jednotlivých zdravotnických zařízení či v rámci celého našeho malého státu) jsou efektivně umlčováni. 

9) Naše zdravotnictví je již snad jedinou oblastí našeho života, kde se za odvedenou práci platí v bodech (bonech) a nikoliv v korunách či eurech - tedy stávající platnou měnou (historie tohoto jevu je složitá a stála by za hlubší analýzu). Stát zde tak trochu zastupuje Romana Skamene a jeho slavné „bony, chceš bony?“ ze známého filmu. Revize tohoto systému a nové nastavení jsou nezbytné.

10) Stanovování úhrad za odvedenou péči je již tak složité, že by úhradová vyhláška měla sloužit jako odstrašující dokument, na jehož podkladě se partneři dohadují o financích. Chybí snad již jen infinitezimální a maticová matematika. Pro koho je toto výhodné, je jasné (cui bono?).

V líčení dopadů absence činnosti zdravotnických legislativců a postupné petrifikace moci pojišťoven (s úslužnou dopomocí těchto legislativců z TOP 09) bych mohl pokračovat do nekonečna. Nechci však iritovat již ani sám sebe natož laskavého čtenáře. 

Jedno je však jisté. Systém zdravotnictví se hroutí a dopady na naše zdraví a životy to bude mít již velmi brzy. Považuji to za fatální chybu současné vládní koalice a nebylo by od věci se nad tím ve chvílích, kdy bohužel budeme potřebovat služby našeho zdravotnictví, zamyslet.