Vánoce a naši zapomenutí krajané

Vzpomínáme, jak pohořely pokusy nám ho odcizit a nahradit ho dědou Mrázem z Čukotky, dnes opět zažíváme obdobné pokusy s podobným dědou, ale z druhé strany zeměkoule. Nemá to tedy ten náš Ježíšek jednoduché. On je totiž neviditelný, tudíž se nedá komerčně uchopit. To ten mužík s čepičkou, je na tom lépe. Ten se pomalu, ale jistě dobývá do našich domácností. Usedá mnohdy nezván u našich vánočních stromečků. Dívá se na nás z výkladních skříní. A toho našeho Ježíška pomalu vytlačuje.

Jsou ale na světě místa, kde Ježíšek a vánoční tradice má své pevné místo, svůj domov. Je mu tam dobře. Křesťanské vánoční zvyky, tedy i náš Ježíšek, tam nachází otevřená srdce, patří k jejich domovům. V jejich rodinách má své místo, vítají ho a dokonce tam zní český jazyk. V tomto dalekém kraji - řečeno jak v pohádce: za sedmero řekami a sedmero horami - žijí dobří lidé, zní zde český jazyk a česká písnička. Tam lidé naplňují boží desatero. Žijí v pokoře a ve vzájemné lásce. Přitom s úctou vzpomínají na svou původní domovinu. Brání po staletí své kořeny, tedy i svoji rodnou řeč, svou kulturu. Na Vánoce naplní své malebné kostelíky, lidé i krajina jsou jak obrázky z Hrusic od našeho Josefa Lady.

Za těmi sedmero horami, v hornaté oblasti západního Rumunska, nedaleko Dunaje u srbských hranic, žijí naši krajané. Tam v horách v několika českých vesnicích našli svůj domov. V pohoří zvaném Banát si zachovali svůj jazyk, kulturu i zvyky. To vše uprostřed Rumunska. Toto české osídlení sahá do prvé poloviny 19. století, kdy byl mnohonárodnostní Banát součástí rakouské monarchie tak, jako české země. Naši krajané odcházeli ze své pravlasti do těchto, v té době jistě velmi nehostinných míst, zejména z důvodů ekonomických. Pokud navštívíme, tento malebný kraj jako turisté v létě, přivítá nás hornatá krajina se stády ovcí, s volně pasoucími se koni, s políčky tak, jak je známe z obrázků již vzpomenutého malíře Josefa Lady. Přivítají nás ale zejména milí pohostinní lidé. Najdeme zde vodní mlýny, kde se dodnes mele obilí. Drobná, ale vzorně udržovaná políčka. Těžko si dnes můžeme představit, jaké obrovské úsilí i soudržnost museli vynaložit, aby obstáli v této životní zkoušce. Český návštěvník – turista, navštíví-li tuto dosud nepoznanou oblast, musí obdivovat jejich čistý jazyk, lidové zvyky, upřímnost a pohostinnost. Jejich život i dnes připomíná českou vesnici tak, jak jsme ji znali z poloviny minulého století.

Jejich Vánoce vycházejí z českých vánočních tradic. České vesnice v této době ožívají svými lidovými zvyky, u nás mnohdy již zapomenutými. Česká půlnoční mše, vánoční koledy, vyzdobené kostelíky v českých vesnicích, zapadlých daleko od nás v rumunských horách, to je vskutku malý zázrak. Naši krajané pojímají tyto svátky zcela jinak, než my v naší uspěchané době. Jejich štěstí má jiné hodnoty. V jejich pojetí jsou Vánoce trochu jiné než ty naše - je v nich více lidské pokory, upřímnosti a lásky. V tom by nám měli jít příkladem...