Paříž clochardů a imigrantů

Tento týden trávím zcela sám v malém hotýlku v Paříži. A je to pobyt – nikoliv již v režii mých manželek, jako dříve – tedy zaměřený spíše na nákupy, ale na poznávání.

Stihnul jsem v pár dnech projít nádhernou galerii v Louvru, skvostnou galerii Musée d´Orsay, úžasnou galerii se sochami (i několika obrázky) velkého sochaře Rodina i senzační galerii s Picassovými obrazy. Dnes jdu do galerie moderního umění v Pompidouově centru a ještě se vrátím na pár hodin do Louvru. A snad stihnu ještě i Pantheon s Invalidovnou….

Prostě je to úžasný týden, plný nových a silných zážitků. Díky muzejnímu pasu (snad si ho můžete opatřit i u nás, ale stačí si ho zakoupit až na místě, tedy přímo v Paříži) mám pocit, že šetřím majlant. Máte pak vlastně volný vstup prakticky do všech pařížských muzeí a galerií.

Včera jsem měl radost, že jsem byl skoro sám (lidé byli asi na obědě) v Sainte Chapelle a v Notre Dame.

Chodím po bulvárech Paříže a vidím elegantní dámy, které jdou někdy samotné a někdy doprovázené na ně hrdými pány. Vidíte krásné restaurace a kavárny plné obecenstva.

Každé ráno chodím přes hodinu cvičit do parku. Jednou jsem byl v nádherně udržované Lucemburské zahradě. Tam je cvičících a běhajících sportovců hodně. Kousek od hotelu jsem ale objevil malý (ale zas ne tak moc malý) park. Úžasně udržovaný a s palmami, aurakáriemi a stromy a keři, jež ani neznám. V Praze se budu muset podívat do svých botanických knih, jak se jmenují. Mimochodem magnólie i v Paříži (nejen tedy v jižní Francii) kvete dvakrát do roka…

Přicházím do parku na půl sedmou, abych zahájil (po nezbytném rozcvičení v hotelu) hodinovou chůzi čchi - kung. A mohu pozorovat trochu jiný život Paříže nežli je ten na jeho elegantních bulvárech. Pod stromy spí ve svých spacácích pár místních clochardů. U sebe mají v několika igelitkách svůj celý majetek. Průběžně ke krásnému litinovému hydrantu v parku přicházejí ženy i muži – imigranti. Myjí se ve studené vodě (v zimě jim to moc nepřeju) a chodí na místní veřejné WC. A poté, co se umyjí a vykonají potřebu, se vracejí do útrob města.

V sedm hodin každý den přichází mladý hoch, Afričan, zametá spadané listy ze stromů a nemnoho pohozených odpadků. V půl osmé přichází zahradník. Krásná zahrada je zjevně jeho dílo. Má být na co pyšný. Pečlivě zalévá, uklidí větrem nanesené kousky papíru ze záhonů. A tak kolem půl osmé začínají proudit zahradou lidé nejspíše do zaměstnání. Tou dobou končí u hydrantu s mytím imigranti i clochardi. A tak kolem deváté, jak bych to odhadl, začnou chodit do zahrady si sednout důchodci, rentiéři či ženy v domácnosti. Sami nebo se svými pejsky……

Paříž je krásné město pro život. Ale i v tomto městě jsou lidé, kteří žijí na společenském okraji…Spíše by bylo správné použít slovo: přežívají.

U clochardů je to často jejich vlastní volba. U imigrantů je to převážně útěk před válečným konfliktem v jejich zemi za jistější budoucností. Asi nejsou všichni z těchto podivně oblečených lidí muslimové. Viděl jsem z očisty odcházející ženy, jak se křižují...

Přál bych těmto lidem do budoucna lepší osud, než je jen přežívání.

Jiří Paroubek