Kdo bude srbským prezidentem?

O dosavadním srbském prezidentovi, který bude obhajovat svůj mandát, psal Jiří Paroubek ve své knize o zahraniční politice „Ve službě republice“. Portál Vaše věc vám tento úryvek přináší:

Boris Tadič (srbský prezident od roku 2004)

Je bezesporu jedním z nejdůvěryhodnějších politiků, státníků ze zemí jihovýchodní Evropy nebo pro českého čtenáře srozumitelněji, ze zemí Balkánu. Poprvé jsem se s B. Tadičem setkal krátce v září roku 2005 na výroční konferenci vládní Labouristické strany v Brightonu.

Poté jsem se se srbským prezidentem setkal k vážnému jednání v Bělehradě v listopadu roku 2005, při bilaterální návštěvě Bělehradu, což tehdy bylo hlavní město Státního společenství Srbska a Černé Hory. Tato návštěva Bělehradu proběhla v rámci mé několikadenní cesty po zemích západního Balkánu, kdy jsem navštívil ještě hlavní města dalších balkánských států - Sarajevo, Podgoricu, Prištinu a zcela na závěr Záhřeb.

Má návštěva a jednání v Bělehradu v listopadu 2005 proběhly v kontextu dvou pro Srbsko velmi důležitých událostí. Jednak mělo v prvé polovině následujícího roku 2006 proběhnout referendum o nezávislosti Černé Hory (referendum se uskutečnilo 21. 5. 2006 a otevřelo cestu k osamostatnění Černé Hory). A právě v listopadu roku 2005 jmenoval generální tajemník OSN svého zmocněnce pro řešení statutu Kosova, bývalého finského premiéra Ahtisaariho. Problematiku Kosova jsem zmínil při všech rozhovorech, které jsem v Bělehradě při státní návštěvě vedl. Tedy i s prezidentem Tadičem a k této otázce jsme se s Tadičem vraceli i při všech našich dalších spíše neformálních setkáních (prosinec 2006; duben 2009; prosinec 2009). V Bělehradě jsem se v rámci své státní návštěvy sešel také s prezidentem dožívajícího Státního společenství Srbska a Černé Hory Svetozarem Marovičem, což je pro zajímavost Černohorec. Dále s předsedou Parlamentu Státního společenství Zoranem Šamim (Srb), s ministrem zahraničí Státního společenství Vukem Draškovičem a s místopředsedou srbské vlády Miroljubem Labusem (srbský premiér Koštunica nebyl v době mé návštěvy v Bělehradě přítomen). Zejména se srbským prezidentem a vicepremiérem jsme hovořili o možnostech rozšiřování vzájemné česko-srbské hospodářské spolupráce. Tak, jak jsem s čelnými srbskými politiky hovořil, cítil jsem, jak se do jejich uvažování promítá trauma z konfliktů, které srbský národ od počátku devadesátých let prožil. Rozpad Jugoslávie, občanská válka v Bosně a Hercegovině, etnické čistky, oběti na životech, brutální násilí, kosovský konflikt, „humanitární“ bombardování Jugoslávie, srbští uprchlíci z řady oblastí bývalé Jugoslávie nacházející nový domov v Srbsku.

Navštívil jsem také v rámci státní návštěvy bělehradskou nemocnici Dragiša Mišovič, na jejíž rekonstrukci věnovala česká strana finanční prostředky. Podotýkám, že nemocnice byla silně poškozena při bombardování Jugoslávie v roce 1999, s nímž se tehdejší česká vláda pár týdnů po vstupu ČR do NATO ztotožnila.

Příjemné bylo setkání s představiteli české menšiny, žijícími v Srbsku. Vesměs se jednalo o lidi na první pohled tvrdě pracující v zemědělství, udržující ve svých rodinách český jazyk i zvyky.

Trochu jiné a řeknu rovnou, že pro mě osobně otřesné, bylo setkání s představiteli Srbů z Kosova. Jejich zážitky ze soužití obou komunit v Kosovu, tedy té majoritní albánské a té minoritní srbské, na mě hluboce zapůsobily. Proto jsem tehdy začal hovořit o možnosti oddělit od Kosova severní okresy s velkou většinou srbského obyvatelstva a převést je pod správu Srbska. Ostatně v té době Kosovo bylo formálně součástí Srbska, ale Srbsko nevykonávalo nad Kosovem svou suverenitu, resp. nebylo schopno ji vykonávat pod vojenským a politickým tlakem mezinárodního společenství. Osobně, po svých zkušenostech, vidím jako téměř nemožné klidné soužití Albánců a Srbů v jednom státě. Čas ale možná všechno srovná. Je jen otázka, jak bude ten čas dlouhý.

Je potřeba také vědět, že Kosovo bylo ve středověku kolébkou srbského národa. Ještě počátkem 20. století byla v Kosovu jasná převaha slovanského, tedy srbského obyvatelstva. To se změnilo zejména za II. světové války, kdy došlo v důsledku působení okupantů a jejich teroru k velkým přesunům obyvatelstva v neprospěch slovanského živlu. A po II. světové válce došlo k dalším změnám národnostního složení obyvatelstva Kosova, neboť kosovští Albánci měli výrazně vyšší natalitu nežli kosovští Srbové. A Srbové při etnickém napětí a konfliktech 70. a 80. let začali Kosovo opouštět. Jevově se sice jedná o konflikt národnostní, do značné či dokonce velké míry je jeho podstata sociální. V posledních padesáti letech došlo v Kosovu k velkým přesunům v držbě majetku, zejména půdy ze srbských do albánských rukou. Výjimkou je sever Kosova.

B. Tadič je předsedou Demokratické strany (DS) a tuto jeho stranu je třeba nezaměňovat s Demokratickou stranou Srbska, jejímž předsedou je někdejší jugoslávský prezident (vystřídal v úřadu Miloševiče) a pak srbský premiér Vojislav Koštunica. Tadičova Demokratická strana je členem Socialistické internacionály a má statut pozorovatele v Evropské sociálně demokratické straně (PES). Tadič využívá všech možných mezinárodních setkání, konferencí, kongresů a pochopitelně také setkání na bilaterální úrovni šéfů vlád či států, aby pracoval pro svou zemi. Je to moudrý přístup.

Tadič působí v osobním kontaktu mimořádně dobře, je typem politika západního stylu, který se svou zemi snaží dovést do západních politických struktur (EU). Snaží se o co nejkorektnější jednání a má velké osobní charisma. Snaží se překonat hendikep, který Srbové dlouhodobě měli před jeho příchodem do funkce prezidenta. Prostě mezinárodní společenství Srby a Srbsko vnímalo hůře nežli jejich protivníky, včetně kosovských Albánců, o jejichž vedoucích politických činitelích vycházejí nyní na povrch strašlivé věci.

Měli jsme s Tadičem velmi podrobný rozhovor při našem setkání v rámci Kongresu PES v prosinci roku 2006. Hovořili jsme tehdy o Kosovu, o realismu v politice, o odhodlání Tadiče dovést svou zemi do EU, ozdravit srbskou společnost po traumatech konfliktů na Balkáně v posledních dvaceti letech i ve 20. století, o spolupráci našich obou zemí, o spolupráci našich dvou politických stran, tedy DS a ČSSD. Byla to dobrá debata, Tadič má silný charakter a s neutuchající aktivitou pracuje v zahraniční ve prospěch své země. Jen charakterem opravdu silný muž jako je on, může svou zemi vyvést z nešťastné situace, do které ji zavedla nerealistická a avanturistická Miloševičova vláda.

V dubnu 2009 jsme se s Borisem sešli na oslavě 65. narozenin našeho společného přítele Gerharda Schrödera v Hannoveru. Elita SPD a také velké postavy německého společenského života a byznysu přítomné na této oslavě, ocenily určitě účast srbského prezidenta a jeho slova na adresu bývalého spolkového kancléře a jeho balkánské politiky.

V prosinci roku 2009 jsme se se srbským prezidentem sešli na Kongresu PES, tentokrát v Praze. Hovořili jsme v tomto případě mnohem více o přibližování Srbska Evropské unii. Myslím si, že po tolika letech utrpení si srbský národ zasluhuje, aby viděl před sebou reálnou cestu do nejvyspělejší části Evropy, na Západ. A to je velký, historický úkol Tadiče. Je si tohoto svého úkolu velmi dobře vědom. Obávám se ale, že v tomhle je Tadič pro Srbsko v současné době zcela nenahraditelný.

Životopis

Boris Tadič se narodil v roce 1958 v Sarajevu, kam se jeho rodiče přistěhovali několik dnů před jeho narozením. Rodina se poměrně brzo poté přestěhovala do Bělehradu.

Tadič je absolventem bělehradské Filosofické fakulty, s odborností sociálního psychologa. Je po druhé ženatý, z druhého manželství má dvě děti.

V opozičním hnutí proti prezidentu Miloševičovi, po dobu jeho téměř třináctileté vlády (1987 – 2000), se Tadič viditelně neprofiloval. Do politiky vstoupil prakticky až po pádu Miloševiče, kdy se jako člen Djindjičovy Demokratické strany (DS), a jako širší veřejnosti v podstatě neznámá osoba stal v listopadu 2000 jugoslávským ministrem telekomunikací.

Do nejvyšší politiky vstoupil okamžitě po vraždě premiéra a předsedy DS Zorana Djindjiče (12. března 2003), kdy se stal ministrem obrany Státního společenství (17. března 2003).

Na jaře roku 2004 pak byl na mimořádném sjezdu DS po Djindjičově smrti zvolen předsedou DS. Z této pozice Tadič kandidoval na prezidenta Srbska, byl do této funkce zvolen a převzal ji v červenci roku 2004. Prezidentský mandát obhájil ve volbách počátkem roku 2008. Souběžně stále stojí v čele Demokratické strany.

Prezidentský mandát Borise Tadiče vejde do srbských dějin ve znamení dvou událostí:

a) kosovští Albánci vyhlásili v době jeho mandátu, s podporou západní Evropy, USA a Kanady dne 17. února 2008 nezávislost Kosova, velkou částí států světa je tento akt dosud vnímám kontroverzně či dokonce odmítavě

b) Tadič důrazně prosazuje integraci Srbska do EU (nikoli do NATO) a v tomto směru již dosáhl významné konkrétní úspěchy (podpis Dohody o přidružení a stabilizaci, zrušení vízové povinnosti pro Srbsko, podání žádosti o členství v EU, dohoda ministrů zahraničí EU, že Evropská komise se touto žádostí má začít zabývat).

Pro dosažení těchto cílů však musel, resp. bude muset pod tlakem EU činit kroky, které v souhrnu představují významnou změnu srbského postoje k nezávislému Kosovu. Prakticky budou tyto kroky znamenat de facto postupné uznání jeho nezávislosti. Bude to cena za členství v EU, ale bude to - alespoň podle mého názoru - cena přijatelná, Srbsko se stane součástí Západu a cesta k prosperitě země a růstu životní úrovně obyvatelstva bude poté otevřena dokořán. A staré otevřené rány a jizvy se začnou zacelovat.

Sám Tadič něco takového nicméně rozhodně dementuje, fakta se ale nedají změnit (souhlas Bělehradu s rozmístěním mise EU - LEX v Kosovu, původně důrazně odmítaný; souhlas s bilaterálním jednáním s Prištinou atd.). V logice věci se ale, jako realistický politik, bude řídit politikou hotových faktů.

Snahy Bělehradu o hájení svých práv na Kosovo utrpěly těžký úder posudkem Mezinárodního soudního dvora OSN (MSD). Tato nejvyšší soudní instance OSN označila vyhlášení nezávislosti Kosova za akt neporušující mezinárodní právo. Toto podivné rozhodnutí MSD bude nutit Tadiče k dalším a dalším ústupkům ve věci Kosova a bude mu k nim zároveň dávat prostor i argumenty.

Přes obrovský nátlak EU a mnoho slibů nijak výrazně Tadičovi nepomohlo ani zatčení někdejšího předáka bosenských Srbů Radovana Karadžiče v Bělehradě a jeho předání Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii v létě roku 2008. Generál Mladič a bývalý šéf chorvatských Srbů Goran Hadžič jsou nadále na svobodě a nová holandská vláda dává jasně najevo, že nehodlá dělat Bělehradu „další ústupky“. Přiznám se, že v této věci mám stejný názor, jako v případě Chorvatska a „jeho“ generála Gotoviny. Postihovat a vlastně oslabovat zrovna vnitropolitickou pozici právě Tadičovy administrativy, tedy vlastně neprojevropštějšího, nejprozápadnějšího, nejserioznějšího a nejrealističtějšího ze srbských politiků, nevidím jako moudré a prozíravé. Nebude-li úspěšný Tadič, ti, kdo jej nahradí se mohou vydat trochu nebo zcela jinou cestou. Například cestou neopanslavismu. Je otázka, zda to je v zájmu Západu včetně České republiky, nemluvě již o zájmu srbského lidu. Holanďané jakoby cítili stále špatné svědomí poté, co před šestnácti lety (červenec 1995) jejich vojáci opuštěním stanovišť u Srebrenice umožnili Mladičově soldatesce zmasakrovat tisíce muslimských mužů. Nikdy jsem tento postup holandských vojáků nepochopil a právě Holanďané by měli být velmi opatrní, pokud jde o kategorické soudy o druhých, alespoň pokud jde o západní Balkán. Chápu, že Holanďanů nebylo mnoho, nebyli vyzbrojeni odpovídajícím způsobem, ale jejich odchod pod tlakem Mladičových oddílů je pro mě nepochopitelný.