Jedeme do finále

Zatímco na Moskvu letěly drony a z ruské Sudži prchaly skupiny rozprášených ukrajinských jednotek, kyberprostorem se míhal návrh okamžitého příměří, který vzešel z jednání americké a ukrajinské delegace v jednom z královských paláců saúdskoarabského přístavního města Džidda, které tentokrát dostalo přednost před hlavním městem Rijádem.

Uf, to byla věta.

Nicméně, konec byl stručný. Všichni píší: Míč je teď na ruské straně.

Metafora pochází z tenisu, ve fotbalu by to bylo jedno. V zásadě jde o to, zda jde o nechytatelnou pecku, nebo šťastný plachťák, kterému se podařilo přistát u soupeře a čeká dělo, které ho vrátí zpátky.

Připomeňme si průběh celého podání.

Mám-li věřit tvrzením, o kterých už jsem tu psal, americký prezident Donald Trump vyhověl tlaku francouzského prezidenta Macrona a britského premiéra Starmera, aby přijal v Bílém domě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského k podpisu smlouvy o využívání ukrajinských nerostných zdrojů. Původně se to mělo podpisovat na nižší úrovni.

Zelenský se do tohoto výprodeje nehrnul, částečně proto, že uvedené zdroje už poskytl v lednu tohoto roku „stoletou smlouvou“ Británii. Podepsal ji s britským premiérem Keirem Starmerem dva dny před nástupem Trumpa do funkce.

Předtím ji nabízel Trumpovi, ale to bylo před volbami, o kterých nevěděl, jak dopadnou. Tam také vybalil tu astronomickou cifru, že to má hodnotu 500 miliard dolarů. Ale tyto rezervy jsou známy už ze sovětských časů, a kdyby to tu hodnotu mělo, dávno se tam těží. Nicméně Trump teď může tou cifrou šermovat, aby dal ukrajinské porážce pozitivní vyznění.

Staví na tom úvahu, že místo válčících stran, které se chtějí vzájemně uzbrojit a ubít, může ukrajinská hranice oddělovat přátelské obchodní partery, Američany a Rusy, kteří dávají přednost kšeftu před zničující III. světovou.

Tak se také Trump předtím rámcově dohodl v telefonátu s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Obecně lze výsledky tohoto rozhovoru, o kterém však nemáme konkrétní informace, charakterizovat jako americké smíření s ukrajinskou kapitulací. Nelze ji odvrátit, americká strana pro to nic neudělá a evropská se na nic podstatného nezmůže.

Zároveň se vynořuje z bažin strašák konce NATO a sestup Evropy do druhé ligy. Nadutý, pletichářský a hašteřivý spolek za velkou louží ztrácí obchodní význam a Trump do toho nehodlá cpát další prachy. 

Ostatně, kam to ve vztazích mezi USA a Ruskem mezitím došlo, naznačuje úterní zpráva, podle které si Sergej Naryškin, šéf ruské zahraniční zpravodajské služby, volal s novým šéfem CIA Johnem Ratcliffem, jak informovala ruská agentura Interfax. Měli jednat o spolupráci obou zpravodajských služeb a o krizovém manažmentu. To je nejkonkrétnější příznak blízkého konce války.

https://www.theguardian.com/world/live/2025/mar/12/ukraine-war-live-updates-russia-ceasefire-putin-trump-zelenskyy-update

Evropané ve skrytu máchají pěstičkou směrem k Bílému domu, ale navenek zdůrazňují, že jsme pořád kamarádi. Zároveň individuálně hledají, jak si vysloužit aspoň trochu přízně nového šerifa ve Washingtonu. Létali by tam jako mouchy na med a každého Evropana Trump vyhodit nemůže, jak by to vypadalo! Macrona a Starmera na jejich naléhání přijal, nechal si chvíli hučet do hlavy a pak kývl, ať tedy Zelenský přijde.

Jenže schůzka v Oválné pracovně měla být past. Zelenský měl vyprovokovat amerického prezidenta Trumpa k hysterickému výbuchu v přímém přenosu z Bílého domu, jak mu radili bývalý američtí vrcholní diplomaté Blinken a Nulandová. To by mohlo zvrátit poměr sil v americkém Kongresu, a ten by Trumpovi vyrval volant z ruky, píšou někteří.

Trump se však udržel. V klidu vyslechl úvahy Zelenského, že americký prezident je pěkný trouba, když nevidí, že Rus se chystá i na něj. Nekřičel, nevyskakoval, pouze Zelenského upozornil, že se ho nikdo na nic neptal, zakázal mu večeři a vyhodil ho z Bílého domu. V navazujícím povzdechu na své sociální síti pak dospěl k závěru, že americká pomoc dává Zelenskému falešné sebevědomí, proto si tak vyskakuje.

Tak mu tu pomoc okamžitě utnul. Nejtvrdší bylo přerušení amerických zpravodajských informací a podpory pro lety amerických zbraní. Ty mohly být od té chvíle jenom cílem. Přidala se i soukromá společnost Maxar a přestala poskytovat satelitní snímky. Ruský vzdušný útok, který následoval, ukázal skutečné manévrovací možnosti Ukrajiny bez americké podpory, mohli mu čelit leda hasiči. Mezitím v Evropě proběhl horečnatý sled schůzek různých bývalých spojenců a „koalic ochotných“, aby odhalili prázdnotu bojechtivých výkřiků, které měly udržovat ukrajinskou válku v chodu.

Jenže válka je strašné zabíjení lidí, a dnes už nejen mladých. Hlavně však ukrajinských a v menší míře i ruských. Hotový masakr probíhá na Kurské frontě, kde měl ukrajinský výboj na ruské území trochu vyrovnat pozice u jednacího stolu. Dopadlo to opačně, Sudža je dobyta, ukrajinské jednotky se rozpadají a skupiny šťastlivců, které nenašel žádný dron nebo nebyli pochytáni někde ve sklepě, prchají neorganizovaně k ukrajinské hranici.

Tohle proběhlo souběžně s americko-ukrajinskou schůzkou v Džiddě a krátce předtím, než do Moskvy zamířil Trumpův vyjednavač Steve Witkoff. V úterý Trump odpověděl na otázku novináře k vyhlídkám navrženého příměří neutrálně: "Vím, že zítra máme velkou schůzku s Ruskem a doufejme, že z ní vzejdou skvělé rozhovory.“

Ty rozhovory by se měly odehrávat taky mezi Trumpem a Putinem – nejspíš pořád po telefonu – ještě do konce tohoto týdne. Míč je tedy na ruské straně, ale brzy poletí zase zpátky.

Pokud jde o příměří, vždy ho zákonitě navrhuje prohrávající strana, aby se mohla nadechnout a znovu uspořádat. Vždy ho zákonitě odmítá vítězící strana, aby mohla rozvráceného nepřítele dále ničit. Putin vyjádřil ochotu přistoupit na příměří, jen pokud bude součástí dlouhodobého řešení, pro které budou dohodnuty rámcové podmínky. Zdá se, že nastal čas, aby se tedy jednalo o těchto podmínkách konkrétně mezi oběma řediteli cirkusu. Tak to ve válkách chodí.

Nakonec si ještě povšimněme vývoje v Česku, kde je vládní strana totálně zaskočena změnou priorit u klíčového spojence a evidentně jí docházejí nástroje, jak se ještě vlísat. Zajímavý byl pokus vést na toto téma uzavřené jednání s opozicí, po kterém by se řeklo, že na všechno kývla. Ta by se samozřejmě bránila a řekla, že ne, tak ukažte záznam. Leč dostalo by se jí odpovědi, že toto jednání bylo pochopitelně tajné.  Proto se o takových věcech nedá jednat na otevřeném plénu sněmovny, jak požadujete…

Opozice tedy nabídku na uzavřené jednání odmítla a byla za to v televizi důkladně kritizována. Byla to vzácná příležitost ukázat, jak jednotlivé údy ústavního procesu dokážou nadout ústa a vypoulit zraky při vyslovení toho mocného slova „bezpečnost“. V této hře vyhrává ten, kdo ho řekne nejčastěji, nejdůrazněji a jako první. Prohrávající je po několik následujících sekund politicky mrtvý.

O tom, jak tu bezpečnost zajistit, se pochopitelně nemluví. Není o čem, nikdo neví. Řešit se to dá jen tak, že válka skončí a začneme mít jiné starosti.