Jak se smějí Zápaďáci a jak Výchoďáci

Nechci ale psát pro ty, kteří se celí nedočkaví klepou na to, až budou moc letos každou chvíli s televizí vykřiknout: „A je to tady, vždyť jsem to říkal/a!“ Nechci psát pro ty, kterým celoživotně vládne mocný pán strachu a oni mu oddaně slouží. Chci psát pro ty, kteří se sice bojí, ale tak trochu jiným strachem. Strachem ne ze života samotného ale o život, strachem o to, jak moc ho mohou činit božímu dílu podobný. Chtěla bych psát o tom, jak moc bude letos i příští rok, pro všechny, kteří se nechtějí bát, důležité se smát. Umět se smát a umět pěstovat skutečně dobrý humor.

(H)umor značí v původním slova smyslu vlhkost, tekutinu. Dle antických představ se člověk skládá ze čtyř základních tělesných tekutin (humores) a jejich množství v těle určuje jeho temperament. Humor je strukturou, mřížkou, skrze kterou nazíráme svět, deštníkem moudrých, slovy klasika. Je ale zajímavé, jak diametrálně se liší to, čemu se nejraději smějí lidé Západu a to, co ve veselosti rozechvívá lidi na Východě.

Jak se smějí Zápaďáci, jak se smějí Češi:

V porodnici manžel přihlíží za skleněnou stěnou porodu vlastního dítěte. Všechno probíhá poklidně a jemně, když dovnitř vtrhne zdravotní sestra, popadne právě narozené dítě za nohy a roztříská mu hlavičku o tu skleněnou stěnu. Manžel zděšeně hledí na stékající krev a zírá jako v tranzu. Tu za ním přijde tato zdravotní sestra a s milým úsměvem na rtech praví:" To nic, to byla jen sranda, stejně bylo mrtvý!"

Jde cikán a potká cikána. „Hej kam des Fero?“ „Ja du za Eržikou.“ „A co u ni?“ „No zašukat si.“ „Tak to ja du s tebou.“ Jdou dal a potkají dalšího cikána. „Hej hoši, kam dete?“ „Za Eržikou.“ „Co u Eržiky?“ „Zašukat si.“ „Tak to ja du s vama.“ Potkávají další a další, až jich jde 10. Přijdou k Eržice a zaťukají. Vyleze její máma a ptá se: „Kam dete?“ „Za Eržiku.“ „Co u Eržiky?“ „Zašukat si.“ „Co myslite, že naše Eržika je, nějaka kurva?!“Pujdeš jen ty, ty a ty.“

Jak se smějí Výchoďáci

Dýně přibírá.

A já zase hubnu.

To jsou ale vedra!

(Tun)

U nosu visí

božskému Budhovi

kapička ledu

(Kobajaši Issa)

Když to tak čtete a smíchem reagujete, musíte sami uznat, jak diametrálně se liší to, čemu jsou ochotni smát se lidé západu, kde Slunce již zapadlo, a lidé Východu, kde se Slunce stále rodí. Mrtvé novorozeně rozpláclé na skle, šukající Cikáni, a také nekonečné množství vtipů o blbých blondýnkách, policajtech, podvedených manželech, to vše jsme my, smějící se Zápaďáci. Spíše než uvolňující šťastný smích vyluzujeme směšné škleby, které jen potvrzují naši hlubokou domněnku, že celý svět je na h.. a my v něm chudáci ztracení. I když vlastně ne chudáci ztracení, my jsme ti co smějí těm druhým, kteří právě uklouzli na šlupce od banánu a lámají si nohu. My jsme ti, kdo mají právě chviličku navrch, protože jsme se nenarodili jako Cikáni a dítě se nám nenarodilo mrtvé. Proto i naše pseudo-vědecké teorie říkají, že se humor zrodil z pocitu triumfu a tak sehrál důležitou roli v evoluci člověka. Nikdo z dalekého vesmíru by se ani na chvíli nedivil tomu, že tohle by mělo již letos opravdu skončit... Civilizace, která se neumí smát hlubším smíchem a hlubším věcem, než je pomyslný triumf nad druhým, si ve vesmíru nezaslouží místo.

Tam kde má božský Budha kapičku ledu u nosu, tam, kde zůstávají hranice, které se mohou opatrně překračovat, tam zní smích trochu jinak. Tam, kde všechny hranice padly, ve jménu údajné svobody smát se všemu, se skutečná podstata humoru, který dává šťávu životu, vytratila. Má-li tedy konečně přijít renezance naší kultury, přijde z Východu. Nebojte se, neznamená to invazi Číňanů, kteří nás budou učit chacha – cheche – chichi – po čínsku, znamená to, že zapadající zápaďácká duše opravdu uzavírá kruh, aby se mohla na východě znovu vynořit. Aby se naučila znovu se jen tak lehce – vesele zachvět všude tam, kde narazí na záhady života a světa. Když si ve jménu tvořivosti a hravosti spojí nespojitelné, když z drsného učiní jemné (a ne z drsného ještě drsnější), humorem, který je lehce melancholický (západní humor oproti tomu zní cholericky), protože ví, že svět rozumem nikdy neuchopí, ač se chápat musí stále snažit.

Nelajte nebi,

když se na něj díváte

stéblem trávy

(Jóka Genkaku, ukázky z knihy Humor zenu, Garamond, 2011

Pro všechny, kteří se budou chtít letos smát tak, aby jim smích zavlažoval tělo i duši a nechtějí jen zkřivovat ústa do obloučku, či smíchy prskat a vybuchovat, by mohl být zenový humor dobrou inspirací. Zenový humor je smích obestřený něhou. Umíme my vlastně ještě být něžní sami k sobě? Skutečná svoboda humoru pramení v možnosti relativizovat vše, co se nám zdá na první pohled nezpochybnitelné, takový humor odlehčuje, probouzí a dává odstup od věcí, které jsou jinak příliš těžké, zavazující a někdy i kolena podlamující. A jen v takovém šťastném odstupu můžeme na chvíli zakusit i vlastní svobodu a poznat, že nás žádná společnost ani kultura nesvazuje docela. Kalendář Mayů sice skončil a naše civilizace jistě jednou skončí také, ale my, co se chceme letos smát a být svobodní ještě nekončíme.

„Je jen jedna jediná významná věc!“ opakoval po celý svůj život velký mistr zenu Rjódži. Ale nikdy neřekl jaká.