EXKLUZIVNĚ z nové knihy Jiřího Paroubka: Chtěli Komárkové v roce 2006 zabránit velké koalici?

Důležitou součástí knihy je pak i analýza vlivu médií, neboť, jak v úvodu knihy píše její autor, „největším soupeřem pro sociální demokracii v době, kdy jsem byl v jejím čele, nebyli Topolánek, Kalousek, Bursík, Schwarzenberg a jimi vedené strany. Byla to významná část médií, která proti sociální demokracii v zásadě vedla ideologický boj.“

Křest knihy „Plnou parou v politice“ proběhne 3. října 2011 od 16:00 v pražském Paláci knih Neoluxor na Václavském náměstí.

Přečtěte si, jak Jiří Paroubek vzpomíná na povolební období v roce 2006:

Volební výsledek (ve volbách do PS v roce 2006, pozv. red.) vytvořil unikátní situaci rovnováhy sil mezi pravicí a levicí ve sněmovně. Jedna i druhá stana získala po sto mandátech. Když se dívám s odstupem času na tehdy vzniklou situaci, pak rozumné, racionální možnosti řešení byly v zásadě dvě:

• tou první bylo sestavení úřednické vlády a po roce anebo v kratším či delším čase uspořádání mimořádných voleb do sněmovny.
• druhou možností bylo sestavení vlády velké koalice nebo nějaké její modifikace.

Všechny ostatní varianty v zásadě znamenaly přeběhlíky, tedy nestandardní řešení. Pokud hovořím o realistických variantách a nikoliv např. o vládě národní jednoty (komunisty navrhované zastoupení všech stran, které se dostaly do sněmovny).

Prezident Klaus v tom měl jasno. Přišel krátce po volbách s účelovou tezí, že sto mandátů levice je jaksi méně hodnotných nežli sto mandátů pravice. Pravice a pravicový tisk začaly hrát vysloveně opotřebovávací válku, jako by ČSSD byla povinna podpořit vznik pravicové vlády. Dobrá, o tom bychom mohli uvažovat, ale pravice nechtěla sociální demokracii poskytnout žádné záruky, že v politice její vlády nedojde k extrémům. Odhadem šedesát až sedmdesát procent rozhodnutí vlády však neprobíhá na základě schválených zákonů, ale exekutivními rozhodnutími vlády. Zkrátka, vláda zase tak moc sněmovnu nepotřebuje. Tedy, krátkodobě ne, dlouhodobě bez ní existovat pochopitelně nemůže.

Často se argumentovalo dobou opoziční smlouvy, kdy naopak ODS umožnila vznik vlády ČSSD. Rozdíl by však byl zásadní. Pravice, pokud by jí Zemanova vláda nevyhovovala, měla ve sněmovně v letech 1998–2002 102 mandátů, a společně by tak mohla kdykoliv, pokud by se na tom dohodla ODS s Unií svobody a lidovci, Zemanovu vládu odvolat. Kdybychom umožnili my vznik vlády pravice po volbách v červnu 2006, neměli bychom ve sněmovně potřebných 101 mandátů k odvolání pravicové vlády.

Kdyby ČSSD umožnila vznik koaličního projektu ODS, KDU-ČSL a zelených, např. svou tolerancí, nesla by kromě toho celé volební období stigma toho, kdo otevřel pravicovým, tedy asociálním reformám dveře dokořán. Nepochybuji totiž vůbec o tom, že by se přeběhlíci objevili stejně. A koalice včetně přeběhlíků by fungovala pěkně v klidu, bez ztráty mnoha měsíců času. A s velkou spoluodpovědností ČSSD za vznik takové vlády.

Věděl jsem od počátku, od prvního dne po volbách, že jediná reálně dosažitelná varianta řešení je vláda velké koalice. Kdybychom byli v Německu či Rakousku, pak by volební remíza levice a pravice vybídla oba velké hráče na politické scéně – ODS a ČSSD – k vážnému jednání o spolupráci. V Německu k takovému řešení došlo v listopadu 2005 po patových volbách do Spolkového sněmu. V závěru roku 2006 po podobném volebním výsledku byla také v Rakousku ustavena vláda velké koalice. ODS, bez ohledu na realitu volebního výsledku, však neměla zájem o jakoukoliv spolupráci.

Programové kompromisy byly pro její vrcholné reprezentanty nepředstavitelné. Modifikace velké koalice, menšinová vláda ODS tolerovaná sociální demokracií, byla pro ně rovněž nepřijatelná. Prostě zdržovali, obstruovali a čekali na naši chybu anebo slabost a na přeběhlíky…

ODS a obecně pravice chtěla docílit politické porážky ČSSD bez svého volebního vítězství. Podívám-li se s odstupem pěti let na psaní pravicových médií v období jakéhosi interregna (tedy tři měsíce od voleb 2. a 3. června až po nástup Topolánkovy vlády 4. září), musím říci, že média po několikadenním překvapeném tichu překonala zklamání z volebního výsledku a začala opět brutálně útočit na ČSSD a na mě osobně. Samozřejmě že mě – a celkem oprávněně – média považovala za hlavního viníka výtečného a pro pravici nečekaného a nepříjemného volebního výsledku.

Vždyť ještě rok před volbami to vypadalo na drtivé vítězství pravice. A teď tohle. Štvanice v médiích vůči mně snad ještě zesílila, politici pravice už v útocích na mě ztratili jakékoliv zábrany.

Na náměstích v Praze se brzy po volbách začaly scházet, pochopitelně zcela „spontánně“, ultrapravicoví demonstranti. Cílem těchto nátlakových akcí bylo vyvolat atmosféru tlaku, nervozity, nenávisti vůči ČSSD a mně osobně. Tato komunistožroutská shromáždění mentálně rozrušených pravičáků po několika týdnech vyšuměla. Nepříjemný odér po nich ale zůstal.

Musím říci, že jsem velmi nepříjemně v této rozjitřené době vnímal interview svého tehdejšího významného poradce Valtra Komárka, který poskytl 1. července bez předchozí dohody se mnou rozhovor Lidovým novinám. A nevím dodnes, proč Valtr dával v tomto rozhovoru publiku k lepšímu své dojmy o údajných depresích, kterými trpím. A v závěru rozhovoru dokonce hovořil o velké koalici jako o východisku z nastalé situace. On jako by odkrýval karty.

Bylo to od Valtra netaktické a vlastně značně neloajální. Podobné rozhovory se prostě poskytují v takové situaci pouze řízeně. A druhá strana si nutně musela myslet, že to řízené je. A že mně trochu změkl mozek a že je třeba zvýšit tlak na nás a na mě osobně, protože tlak na nás přináší ovoce. Věděl jsem po tomhle extempore, že Valtr Komárek už nikdy nemůže patřit k okruhu mých nejbližších spolupracovníků. Obávám se, že jej řídil v dané chvíli spíše jeho syn Martin, čelný komentátor Mladé fronty Dnes.

Jen jsem dodnes nepochopil proč. Bylo to proto, že Komárkové chtěli zabránit velké koalici?