Eman Pluhař: Sarajevo naší doby

Jediná zbývající supervelmoc vlastně měla přesunout těžiště svých zájmů do oblasti Pacifiku a na evropském „Mysu Asie“ (Paul Valéry) mělo osiřet 28 států Evropské unie. Asi je tomu jinak, ale přesto analogií k Rakousku-Uhersku (nebo Německému císařství) by za těchto okolností snad mohla být Čína (Robert Kagan), Sarajevem 21. století by se snad mohly stát Pratlyho ostrovy v Jihočínském moři (jak výslovně, i když jen ironicky, poznamenala Anne-Marie Sloughterová, dříve ve štábu Hillary Clintonové). Ukrajina je tedy jenom v jednom z geopolitických střetů vznikajícího multipolárního systému o nezařazené státy „třetího světa“. Na americké straně konfliktu se současně ruší víza a blokují bankovní účty Putinových oligarchů („česká cesta“ transformace ekonomiky asi není jiná) a politické reprezentace (16 ministrů, 1 premiér, 1 prezident v Ukrajině). O tom svědčí i vysoké americké návštěvy (Kerry, McCain) na náměstí kyjevských povstalců. Uvnitř radostí multipolárního světa hraje Evropská unie naštěstí jen druhé housle, ochlazuje horké hlavy, mírní průběh konfliktu a sleduje mírové evropské zadání. Podobně, i když jinými slovy vidí EU i Victoria Nulandová (náměstkyně ministra zahraničí USA) ve známém rozhovoru s americkým ambasadorem v Kyjevu Geoffreyem Pyattem. Náměstí povstalců v Kyjevě si proto může vydechnout, Ukrajina, Kyjev či Krim se tak balkánským katalyzátorem války jako Sarajevo před sto lety nestane. Ale zřejmě jen předehrou malé a krátké Studené války, která by neměla poškodit ekonomiclé kontakty. Nová dobrodružství dobrého vojáka Švejka se na Krimu nebudou odehrávat. Ale i v případě konfliktu s Čínou zůstanou v platnosti všechny Švejkovy devisy.

Například vůbec ta první z celého Švejkova příběhu: „Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takový pán si to může dovolit a ani si nepomyslí, jak taková cesta automobilem může nešťastně skončit A v Sarajevu k tomu, to je v Bosně, paní Müllerová. To udělali asi Turci. My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát...“

Sarajevem před 100 lety se nezabývá jen dobrý voják Švejk (Rakousko), ale i jedna z kapitol nové a vzhledem k ukrajinské krizi velmi aktuální knihy australského historika Christophera Clarka. Činí tak z evropského nadhledu a nese proto příznačný název „Náměsíčníci. Cesta Evropy do 1. světové války“. Opulentní (895 str.) a současně profesionalitou a čtivostí vynikající dílo patří sice k záplavě knih (Francie 150, Německo 300), které vyšly k 100. výročí 1. světové války. Jak se lze dočíst jsou ale i ty jen zlomkem ve stohu literatury k tématu 1. světové války (celkem již kolem 20 000 svazků), která se většinou zabývá apologetikou válčících velmocí. U Německa ji představuje 59 svazků s celkem 15 889 dokumenty, u Rakouska, Francie a Anglie je to obdobné a sovětská apologetika obviňuje z rozpoutání války cara. Clarkovo dílo, které vyšlo před rokem v angličtině, se od této obří knihovny liší evropským pohledem či tím, že „děsivá aktuálnost 1. světové války“ (Der Spiegel) spočívá v tom, že si ji nikdo nepřál, že ji nikdo nechtěl, že o ni nikdo nestál, ani velmoci ani studenti, co zabili následníka rakousko-uherského trůnu. Clark sám v rozhovoru k německému vydání své knihy jen lakonicky poznamenal, že společným jmenovatelem válečné krize byla naprostá hloupost a politický autismus všech velmocí. Jaroslav Hašek a jeho hrdina Josef Švejk z toho mají pozdní zadostiučinění a upřímnou radost.

Clark se otázkou válečné viny jednotlivých velmocí nezabývá, ale z pohledu Německa nebo německých historiků je to tak, že zpochybňuje vinu za válku, protože ji Versailleská smlouva přiklepla Německu a s ní i odpovídající reparace (poslední splátku zaplatilo Německo v roce 2008).

Clarkova kniha se tak v němčině dostala na horní místo v žebříčku bestsellerů a vyvolala oživení v sále německých historiků a odpor hlavně na straně německých stoupenců německé válečné viny. Tuto linii historického myšlení založil v šedesátých letech historik Fritz Fischer a v přítomnosti je zastoupena Gerdem Krumeichem („frankofilem“), který vidí „rozhodující odpovědnost za válku“ i nadále na straně Německa a jen trochu zmirňuje původní verzi.. Řečeno slovy D. Kurbjuweita, že Německé císařství bylo předchůdcem nacistického režimu a první světová válka jakousi předehrou té druhé. Tento tábor vede proto Australana Clarka v katagorii „germanofila.“ Ukrajina proto není novým vydáním Sarajeva před 100 lety, ale Clarkovu knihu je přesto možno vřele doporučit pozornosti Vladimíra Putina.