Zbraně byly všude

 Donald Trump zase jednou předvedl kousek z učebnic historie, bohužel z těch hodně starých. Říká, že se drží Monroeovy doktríny, která od roku 1824 varuje zámořské velmoci před zasahováním do nezávislých amerických států. Raději by do nich gringos zasahovaly samy. Celkem slušně se jim to dařilo, dlouho nestačily jen na Kubu a Nikaraguu, které dokázaly americkou nadvládu setřást a svobodu dlouhodobě obhájit. Hlavně proto, že jejich revoluce byly lidové a národ zůstal ozbrojený.

Něco o tom vím a znovu se tím nechávám strhnout nad svým fotoarchivem z té doby. Nikaraguu jsem měl v deníku Mladá fronta v 80. letech na starosti, neboť se mi tam poprvé podařilo proniknout a odeslat zpravodajství hned pár týdnů po revoluci.

Proto mě tam taky roku 1984 znovu vypravili spolu s brigádou SSM mezi „živé štíty“ do severního pohraničí, kde jsme spolu s účastníky z Německa, Dánska, Řecka a dalších zemí sklízeli kávu.  Druhou půlku sezónních pracovníků tvořili zkušení česáči a studenti okolních středních škol. My jsme je svou přítomností trochu chránili. Po zprávách o útocích na zahraniční brigádníky by světová média sáhla, ale oběti z místních už byly jenom statistika.

Na Silvestra 1984 nás navštívil zvolený prezident Daniel Ortega, který o necelé dva týdny později složil v Managui prezidentskou přísahu. Tohle jsou obrázky z onoho setkání na kávové farmě El Hular.

Vedeme hosty na pole, aby si prohlédli úrodu. Milice a vojáci jsou na okraji záběru. Prezidenta Daniela Ortegu doprovází viceprezident Sergio Ramírez, vynikající spisovatel. Roku 2017 získal za celoživotní dílo španělskou prestižní Cervantesovu cenu.

V popředí je Ortegův džíp, zcela otevřený, bez dveří a bočních nebo zadních skel. Prezident si sedne dozadu se samopalem mezi koleny. Cesta je nebezpečná, všichni musí být připraveni střílet.

Pokud však chceme té době porozumět, musíme si připomenout pár historických faktů. Trump postupuje podle vylepšené verze Monreovy doktríny z přelomu 19. a 20. století, kdy se Washington držel zásady, že co je vaše, to je naše, a co je naše, do toho vám nic není.

Venezuela má tu smůlu, že má ropu. Ve Střední Americe podobně dopadly země, které zase měly cukr nebo banány. Nikaragua byla banánovou republikou po americké intervenci z roku 1912, kdy šlo spíš o to, co nemá. Neměla průplav, který by mohl konkurovat Panamě, což bylo dobře, pokud by ho nestavěly Spojené státy.

Perlou tehdejší podřízenosti Nikaraguy Velkému bratru bylo pronajmutí nikaragujských daní a cel americkému výběrčímu. V posledním období před revolucí z roku 1979 zájmy USA hlídal diktátor Anastázio Somoza, neformálně charakterizovaný v Bílém domě jako „zkurvysyn, ale náš zkurvysyn“ („son of a bitch, but our son of a bitch“). 

Američané se nesmířili se sandinovskou revolucí (nazvanou podle Augusta Sandina, který vedl boj za nezávislost v první třetině 20 století). V následujících letech rozpoutaly skrytou válku proti Nikaragui prostřednictvím „contras“, financovaných a řízených CIA a útočících z honduraského a kostarického pohraničí. CIA na to opakovaně požadovala od Kongresu peníze, ale bylo to odmítnuto. A tak to CIA v letech 1981 až 1986 obcházela, například tak, že použila výnosy z podloudného prodeje zbraní úhlavnímu nepříteli Íránu (slavná aféra „Írán – contras“).

Když se na to přišlo, tvrdila, že zbraně jsou formou výkupného za americká rukojmí, zadržovaná íránskými Revolučními gardami v Teheránu. Další finance pro „contras“ pocházely z prodeje drog, kdyby toto téma někoho zajímalo.

Fotky ze statku pěstujícího kávu kolem říčky El Hular u Matagalpy názorně zachycují dobovou atmosféru. Ale také situaci na trhu s fotomateriálem – každý pes jiná ves, volalo se to všelijak. Digitalizace mi pomohla zachránit jen něco.

Silvestrovské ráno bylo nevlídné, ale kávě dělal noční déšť dobře, začala urychlovat zrání. Zato naše hlavní komunikace, silnička do Matagalpy, nám odtékala pod nohama.

Návštěvu ohlásil nejprve příjezd vojáků pravidelné armády, ale mě se podařilo zachytit až kamion s milicí. Samotní brigadisté ozbrojeni nebyli.

Tady Daniel Ortega debatuje s německou skupinou. Nebo s Dány? To už nevím.

Co jsme od zvoleného prezidenta chtěli? Hlavně naftu pro náš otlučený náklaďák, aby se káva neválela na hromadách za statkem a mohla se odvézt do sušárny.

Český hlouček je pod naší vlajkou. Sandinovská černo-rudá se tyčí nad Němci. Vlevo v popředí jsou Řekové a zády k nám v zelené bundě německý profesor Dietrich Heinz, který učil sociologii na univerzitě v Mexiku. Byl jsem jeho spolupracovníkem při ranním dláždění chodníčku z nalezených kamenů v bahně před ubikacemi.

Když Daniel Ortega a Sergio Ramírez odjeli, byli jsme zase bez armády, jen s milicí a domobranou. Vlastně s ozbrojenými občany. Těch zbraní tam bylo hodně. Byly všude.

(text a foto zf)