Tchaj-wanský „ministr“ v Praze

Na základě těchto jednání bylo 21. 2. 1972 uzavřeno, a to uprostřed vrcholící vietnamské války, tzv. Šanghajské komuniké, které podepsal za americkou stranu prezident Nixon a za ČLR předseda Mao-Ce-tung. V tomto komuniké jsou pro Čínu i USA  nejdůležitější v zásadě čtyři body, které měly platnost tehdy, téměř před padesáti lety, a které mají asi svůj význam i dnes. Žádná ze smluvních stran od nich neodstoupila.

1.   1.Nikdo nebude hledat hegemonii v oblasti asijského Pacifiku a každý z účastníků ujednání bude zároveň proti úsilí o vytváření takových hegemonií.

Z toho plyne, že přítomnost amerických lodí v Jihočínském moři je poněkud v rozporu s tímto ustanovením. Jihočínské moře není totiž určitě pro Američany "Mare nostrum", jako třeba Karibik.

2.   2.Ani jeden ze států nebude vyjednávat jménem jakékoliv třetí strany, ani s ní podepisovat jakékoliv smlouvy a dohody, které by byly v jejím zájmu.

3.   3.Žádná z uvedených zemí (USA a ČLR) spolupracující s nějakou jinou zemí proti jiné zemi nesmí rozdělovat země do sfér zájmů.

4.   4.USA uznávají, že existuje pouze jedna Čína, že Tchaj-wan je součástí Číny a že USA stáhne vojenské jednotky z území Tchaj-wanu a tak přispěje ke snížení napětí mezi zeměmi.

USA skutečně stáhly své vojenské jednotky z území Tchaj-wanu. V OSN, včetně Rady bezpečnosti nahradila dosavadní reprezentaci Kuomintangu z Tchaj-wanu reprezentace Maovy ČLR. Tedy, byla to nikoliv sovětská, ale americká iniciativa, v důsledku které Tchaj-wan vyletěl z OSN jako Sputnik.

Samozřejmě, že celý tento pakt mezi ČLR  a USA měl silný kontext proti tehdejšímu hegemonistickému Sovětskému svazu., který ohrožoval jak USA, tak ČLR.

Mám oprávněný pocit, že někteří představitelé Česka, jako je např. šéf Senátu Vystrčil, tato fakta a tento historický kontext jaksi pomíjejí. Žádná ze skutečně významných zemí Západu nezašla politicky tak daleko, jako zašel Senát ČR pozváním tchaj-wanského „ministra zahraničí“ do ČR a jeho dekorací vcelku bezvýznamným vyznamenáním horní komory parlamentu.

Ani současná americká administrativa prezidenta Bidena nejde ve svých vyjádřeních proti zásadě jediné Číny. Tu, jen tak mimochodem, opakovali a trvale zakotvili do koncepce české zahraniční politiky lidé Václava Havla a Václav Havel osobně. Tedy, odvolávat se v tuto chvíli na Václava Havla a rozporovat zásadu jediné Číny je v rozporu s historickou zkušeností.

Je to neodpovědná hra řady politiků české pravice a obávám se také, že to bude politický přístup budoucího ministra zahraničí Koláře ml., který si ve svém sinožroutství prostě nebude moci pomoct.

Primátor Hřib, dožívající své primátorování po kolosálním neúspěchu své strany ve sněmovních volbách, by si sám měl odpovědět na otázku, do jaké míry se mu politicky vyplatily neustálé politické útoky na ČLR. Myslím, že Pražané by raději uvítali, pokud by se první muž Prahy věnoval řešení nezanedbatelných problémů města, včetně řešení např. chaotické dopravní situace, kterou se mu spolu s kolegy v městské radě podařilo vytvořit zmateně prováděnými rekonstrukcemi dopravních komunikací v Praze.