Jak dál, levice?

To, že strana ztratí pozice v severozápadním pásu Čech od Karlových Varů, přes Ústí až po Liberec, bylo zřetelné už z průzkumů, které dlouhodobě tento trend ukazovaly. Konec konců, zejména pro karlovarskou a ústeckou sociální demokracii nemohlo být horšího načasování soudního procesu s bývalými vrcholnými činiteli sociální demokracie obou těchto krajů. V osidlech spravedlnosti se ocitli dva bývalí soc. dem. hejtmani a několik členů krajských rad. Korupční kauza ROP Severozápad bude plnit, tu a tam, zpravodajství českých médií ještě dlouhou dobu. A tak k zastřelenému funkcionáři ČSSD, k jednomu už zavřenému vicehejtmanovi za ČSSD, mohou přibýt ještě další odsouzení. Toto všechno byl důsledek problémů vzniklých na hejtmanství v letech 2011 – 2013. Je to záležitost, která způsobila totální propad důvěryhodnosti ČSSD v těchto dvou regionech (Karlovarsko, Ústecko), které v předešlých letech neměly o hlasy voličů ČSSD nouzi. Řešení je jediné. Vyměnit celou garnituru krajských funkcionářů (což se J. Hamáčkovi povedlo v Ústí) tak, aby se v příštích volbách na čele kandidátky objevil nezpochybnitelný, zkušený lídr v obou regionech, doprovázený „suitou“ mladých a nadějných mužů a žen. Na výběr nových kádrů v Ústí, v Karlových Varech ale i v Liberci, je zhruba půl roku. Nic víc a nic méně. Bolestné ztráty zaznamenala ČSSD zejména ve Středočeském kraji a také na Olomoucku. V obou těchto regionech se ovšem jedná také o dopady minulé politiky. Velmi zajímavým pokusem a úspěšným pokusem byl projekt hejtmana Netolického, ve kterém potlačil značku na kandidátce ČSSD, doplnil jí zajímavými regionálními osobnostmi, zejména z řad starostů a kandidátka byla úspěšná. Jako projekt pro zachování osobní pozice hejtmana Netolického  byl úžasný manévr, ale pro stranu jako celek je to projekt v zásadě nepoužitelný. Proto hodnotím jako nejlepší výsledek sociální demokracie v krajích Vysočinu a Jižní Čechy. V obou těchto krajích sociální demokraté pracovali bez skandálů, dlouhodobě a kvalifikovaně. A to se ještě v Jižních Čechách museli vypořádat se secesí bývalého hejtmana Jiřího Zimoly.

Proč se Libor Rouček mýlí?

Nechci být vůči bývalému europoslanci (a díky mému diplomatickému úsilí ve straně Evropských socialistů) také jistou dobu místopředsedovi Evropského parlamentu Liboru Roučkovi nijak osobní. Libor byl pocheovsky a sobotkovsky vyautován z kandidátky ČSSD do EP v roce 2014. Bylo to nezasloužené a hloupé. Tak jako mnoho jiných rozhodnutí sobotkovského vedení.

Dnes se Libor Rouček, soudě podle jeho vyjádření v shotu v ČT24 vyjadřuje proti účasti ČSSD ve vládě. Neměl jsem nikdy valné mínění o schopnosti strategického uvažování svých bývalých kolegů, včetně L. Roučka. Pokud by ale snad dnes ČSSD odešla z vládní koalice, znamenalo by to rozbití fungující vlády. A de facto vyvolání předčasných voleb. To by sociální demokracii zcela zničilo. To není na akademickou úvahu, to je jistota.

Jaké jsou tedy možnosti ČSSD

Vzpomínám si na jeden krásný výrok někdejšího britského premiéra Walpolea, který ve své funkci setrval neuvěřitelných dvacet let. Pravda, bylo to v 18. století, ale tak jednoduché to určitě neměl. Po jedné takové menší politické krizi se Walpole vyjádřil: „Zachovat klid, zůstat ve funkci a sledovat, jak roky plynou“.

Je prostě v první řadě potřeba zachovat klid. To hlavní volební klání se odehraje za rok. To je relativně dost času, aby se s věcmi pohnulo. Současná ČSSD nemá síly na to, po sobotkovské genocidě kádrů, spoléhat na vnitřní regeneraci svých sil. Obnova musí přijít shora. Předseda J. Hamáček by podle mého názoru měl zejména:

1)   zahájit práce na novém, moderním střednědobém volebním programu ČSSD, tak, aby jeho draft předložil již na sjezdu k diskusi a pokusil se zahájit také diskusi s českou veřejností

2)   v několika příštích týdnech začít uskutečňovat plán obnovy, modernizace ČSSD, podle vzoru, který byl s úspěchem vyzkoušen v letech 2007 – 2009.

A samozřejmě začít připravovat sjezd, který by měl mít především mobilizační charakter. V rámci projektu obnovy a modernizace ČSSD pak velký důraz klást na spolupráci s neziskovými organizacemi. Snažit se od nich získat nové zajímavé programové podněty a také zajímavé osobnosti na kandidátky pro volby do sněmovny. Tou hlavní snahou ovšem musí  být zvyšovat postupně důvěryhodnost strany jako celku, kterou velmi silně poničila politika Sobotky a Chovance.

Jiří Paroubek