Ivo Šebestík: Všechny zainteresované strany potřebují válku

Naopak realitou je, že všechny ve válce zainteresované strany pokračování nepřátelství v nějaké podobě potřebují k dosažení svých cílů. Pokud dojde třeba ke zmrazení konfliktu, pak jen na krátkou dobu, neboť tato forma neuspokojí ani jednu ze zainteresovaných stran. Podívejme se ve stručnosti na motivy, které bojující strany v této proxy válce aktuálně motivují.

Nejprve původci konfliktu na Ukrajině: Jsou jimi především militarističtí jestřábi tvořící pevný neměnný základ hlubokého státu ve Washingtonu. A vedle nich tradičně vůči Rusku nepřátelská oligarchicko-aristokratická vrstva v Anglii. Tyto dvě struktury si pro svoji válku – podle starého, několikrát použitého modelu, naposledy Hitlerem – najaly ukrajinské extrémní nacionalisty, pomohly jim protiústavní cestou chopit se moci, ujistily je svojí podporou, vyzbrojily, vycvičily, vybavily miliardami dolarů a požehnaly je v jejich plánech na diskriminaci ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny, podpořily v provokacích Ruska a v ozbrojeném zásahu vůči Donbasu, který se zcela správně rozhodl nesdílet s pučisty jednu státnost. Následně tito anglosaští militaristé vtáhli do nové fáze stoleté války proti Rusku své vazaly z ostatních zemí NATO/EU.

Ani zdaleka všech cílů se jim nepodařilo dosáhnout. Válka jim sice přerůstá přes hlavu, ale stále přináší ohromné zisky. Také mírně přibrzďuje jim pomalu před očima ujíždějící vlak americké planetární diktatury, který by si tyto struktury přály zastavit a užívat si i nadále zisků plynoucích z diktátu jiným zemím. V této situaci se zde ale vynořil nový americký prezident Donald Trump, který by rád zachoval příjmy plynoucí ze zbrojních dodávek, uspokojil jestřáby, které nemůže ignorovat, ale zároveň dosáhl alespoň krátkého příměří mezi Kyjevem a Moskvou, které by bylo možné označit za vítězství jeho mírových iniciativ. Po obdržení Nobelovy ceny míru pro jeho osobu se samozřejmě může všechno zase rozsypat. Ostatně, s tím se počítá.

Potom jsou zde američtí vazalové v zemích EU/NATO. Ti jsou rovněž zasaženi militarismem, mají namnoze (neo)koloniální mentalitu. Představa demilitarizace a denacifikace Ukrajiny, jak obojí požaduje Moskva, je jim krajně nepříjemná. Prodlužování války na Ukrajině umožňuje odvádět do USA peníze ze státních rozpočtů a podporovat zisky také vlastní militaristický byznys. Válka zakrývá neúspěch současných západních „elit“ v podstatě už úplně ve všech oblastech životů států EU. Válka udržuje konkrétní figury u moci. Hrozba války, údajně plynoucí z Ruska, může nastartovat byznys v celé řadě odvětví. Je přece třeba stavět silnice, zpevňovat mosty, šít uniformy, vyrábět konzervy pro vojsko. Košile, ponožky, obvazy, protézy. Válka je prostě báječná. Tolik toho potřebuje, na čem se dá vydělávat. Tak jako se vydělávalo třeba i na covidu.

No a konečně členské státy NATO/EU nedostaly od Washingtonu žádný plán „B“ a jejich vládnoucí struktury nejsou zvyklé myslet a pracovat samostatně. Jsou vycvičené pouze na setkávání se na summitech, na objímání se a polibky před kamerami, na předstupování před novináře za účelem přednesu nacvičených neuvěřitelně hloupých básniček v próze. Nic jiného se od nich nežádá. Důležitým faktorem při jejich zájmu zabránit míru je také dlouhodobě pečlivě pěstovaná rusofobie, jejíž některé příčiny pramení z velmi utajovaných zdrojů, zřejmě ještě z časů druhé světové války.

Pro samotný kyjevský režim (nesmí se zaměňovat za Ukrajinu a Ukrajince) by uzavření nějaké formy déle trvajícího příměří nebo dokonce míru bylo skutečnou tragédií. Nejde přitom primárně o ztrátu území, která obývají lidé, kteří většinou nepodpořili protiústavní krvavý puč v Kyjevě. Dokud válka trvá, plynou ze Západu miliardy a zbraně, tedy trvají příjmy, se kterými zkorumpovaný režim nakládá neprůhlednou formou. Dokud válka trvá, může kyjevský režim držet pod zámkem politickou opozici a využívat mimořádné situace k potlačení jakéhokoliv odporu. V čase války poutá režim k sobě pozornost světových médií a západních „elit“. Kdyby válka skončila mírem nebo nějakou formou příměří, nastal by okamžik, ve kterém by režim musel přijmout odpovědnost za vše, k čemu na Ukrajině došlo po roce 2014. V nějaké formě příměří či vratkého míru by ze Západu plynuly na Ukrajinu už jen zbraně (proto žádná demilitarizace), ale jiná pomoc už sotva.

(Neo)koloniální imperialismus není kamarád, ale investor. Západní oligarchie by tedy na Ukrajině sice investovala, ale jen tam, kde je to pro ni výhodné. Kyjevský režim by musel začít splácet enormní dluhy, které si nadělal přijímáním stovek miliard dolarů a eur ze Západu, který si těmito „půjčkami“ vlastně na Ukrajině financoval svoji vlastní válku proti Rusku. Zadlužila se ovšem Ukrajina. Ekonomika země je pochopitelně v hodně špatném stavu, potřebuje investice. Nejméně polovina obyvatel Ukrajiny už od roku 1991 postupně a v několika vlnách ze země odešla. Není jasné, kolik Ukrajinců se chce vrátit domů. Západ skutečnou mírovou pomoc nezištně neposkytne. Není to jeho styl. Ukrajinu měl jako nástroj, na Ukrajincích jeho „elitám“ nezáleželo ani v nejmenším. Pokud skončí válka a dokud se neobnoví, zůstane Ukrajina v podstatě opuštěna. Poskytne pomoc Čína? Jedině po konzultaci s Ruskem.

Zelenskyj hraje vabank. Ví, že jeho podpis pod jakoukoliv dohodou Rusko nepřijme, neboť jeho legitimitu neuznává. Ví, že v procesu „uzavírání míru“ už stojí mimo hru. Patrně si už dlouhou dobu uvědomuje, jakou roli přijal, a nejspíš má už dlouho uzavřeny všechny cesty k úniku z jeviště. Jeho osobní situace je bez přehánění zoufalá. Také mnozí další představitelé kyjevského režimu by se splněním základního ruského požadavku na „denacifikaci Ukrajiny“ ocitli v ohrožení života. Proto budou tito lidé dělat všechno, co je v jejich silách, aby ke splnění základních ruských podmínek, „denacifikace a demilitarizace“ nedošlo.

Pokud jde o ukrajinské obyvatelstvo. V roce 2014, kdy hluboký stát ve Washingtonu a jeho přátelé v dalších zemích Západu podpořili krvavý převrat v Kyjevě, přibližně polovina obyvatel Ukrajiny nesdílela zájmy extrémních nacionalistů. Pro tuto polovinu ukrajinského obyvatelstva neměly snahy o odnárodnění Rusů, diskriminace národnostních menšin, ani o provokace Ruska s cílem vyvolat konflikt žádný smysl. Není snadné říci, jaká je situace na Ukrajině dnes, po tom všem, k čemu došlo. Zcela jistě je ale pro většinu Ukrajinců nějaká forma míru či příměří (zmrazení konfliktu) přijatelným řešením, byť třeba jen dočasným.

A nyní Ruská federace. Rusko bylo jedinou zainteresovanou stranou, která dlouhodobě hledala všechny možné cesty, jak krizi na Ukrajině vyřešit mírovou cestou. Moskva nabízela řešení, Západ v jednáních podváděl, Kyjev jednal po dohodě se Západem, tedy klamal také. Rusko nabídlo pro Kyjev poslední výhodné řešení, jaké zamezovalo válce, ještě dva měsíce po zahájení své takzvané „speciální vojenské operace“. Západ zakázal Kyjevu toto řešení přijmout. Západ chtěl válku a trval na ní, stejně jako západní „lídři“ hledají cestu, jak Trumpovi znemožnit dosažení nějaké formy příměří.

Na rozdíl od Západu, jehož kroky diktují rusofobie, koloniální tradice a hlavně zisky, a vedle nich takto i snaha o udržení americké nadvlády ve světě, jsou ruské požadavky založeny výhradně na zajištění vlastního bezpečí na západní hranici země a na potřebě zajistit bezpečný život ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny. Územní zisky pro obrovské Rusko nehrály primárně žádnou roli. Mají smysl pouze jako západně položená strategická bezpečnostní zóna mezi ještě na velmi dlouhou dobu nepřátelským Západem a Ruskou federací, jako rozšíření kontroly nad severním pobřežím Černého moře a jako suchozemská cesta na Krym.

Rusko definovalo své podmínky od samého začátku jednoznačně a srozumitelně. Neblokový status znovu neutrální Ukrajiny, denacifikace, demilitarizace. Denacifikací se pochopitelně rozumí změna režimu v Kyjevě. Západ tak dlouho bojoval proti komunismu, až se mu přestala líbit „denacifikace“. Kdybychom žili ještě v normálních časech, asi by se nám z toho zjištění postavily všechny vlasy na hlavě hrůzou. Ale nežijeme v normálních časech. Dnes je na Západě normální, co nikdy nebylo normální.

Pokud Rusko nedosáhne denacifikace Ukrajiny, tedy změny stávajícího kyjevského režimu v režim jiný, snad dokonce demokratický, nebude mít na Ukrajině bezpečné sousedství nikdy, neboť režim bude pokračovat v podpoře západního nepřátelství, jež se třeba na čas skryje do nějaké latentní podoby, ale rozhodně nezmizí. Pokud by v Kyjevě zůstal u moci stávající režim nebo některá jeho varianta, třeba bez Zelenského, který je ale jako osoba bezvýznamný, potom se ruskojazyčná menšina na Ukrajině nebude nikdy cítit bezpečně. A kdyby se na Ukrajině objevily „mírové sbory“ ze zemí NATO, ohrožení Rusů na Ukrajině se pouze dostane přikrytí. Z toho plyne, že pokud se Západ bojí „denacifikace“ a chce udržet kyjevský režim ve hře, pak Moskva musí připojit k Ruské federaci co nejvíce území historické Novorossije, neboť jen takto může být zajištěno bezpečí Rusů a rusky mluvících Ukrajinců, kteří nepropadli etnické nenávisti vůči Rusům.

Vzhledem k tomu, že Západ připravuje otevření druhé fronty proti Rusku na Kavkaze (ve spolupráci s Tureckem usilujícím obnovit alespoň z malé části vliv Osmanské říše) a třetí fronta se chystá na Baltu, což bude mít za úkol takzvané východní křídlo NATO, Moskva nemá příliš času na vyřešení své bezpečnosti v západním směru, tedy na Ukrajině. Zde Západ také podporuje malou „frontičku“ v Moldavsku, kde se jeho prezidentka s rumunským pasem a srdcem ve Washingtonu, Sanduová, snaží připravit Moldavsku osud Ukrajiny. A takto vede boj proti autonomním regionům Gagauzii a Podněstří, které její rusofobní politiku odmítají.

Rusko vládnoucím strukturám na Západě nevěří a věřit nebude. Proto nepřijme žádnou dohodu, jaká by je dostala do aktuálně nevýhodné pozice. Že válka západních „elit“ proti Rusku neskončí, to vědí v Moskvě na sto procent. Pokud zamrzne ukrajinská fronta, pak ji západní nepřátelé Ruska rozmrazí, až budou na válku s Ruskem lépe připraveni. A třeba ji znovu použijí jako doplněk k válce na Kavkaze a na Baltu. Dokud se nepodaří přeformátovat svět od americké unipolární diktatury v multilaterální uspořádání nebo pokud se „kolektivní Západ“ v důsledku problémů, které si sám způsobil, nerozpadne, a jednotlivé státy nezačnou řídit své vlastní věci autonomně s ohledem na vlastní zájmy, tedy bez NATO i bez EU, tak se na nepřátelství s Ruskem vůbec nic nezmění. A válka bude stále za dveřmi s prstem na zvonku. Hrozbou míru totiž není Rusko, není jí ani Čína. Hrozba Západu sedí ve skutečnosti doma. S doutníkem v kožených křeslech londýnských klubů a s Lindsey Grahamem a dalšími jestřáby u hlubokého státu v USA.

Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“ To je staré lidové pořekadlo. A zatímco všichni v samoobsluze běží za důchodcem s igelitovou taškou, který si zcela nevinen vybírá co nejlevnější jogurty v chladicím boxu (vláda totiž poslala valorizaci jeho důchodů na zbraně pro Ukrajinu), aby řádného zákazníka zlynčovali, tak skuteční lupiči už před obchodem nakládají rance s lupem na dodávku. Vždyť tohle je prastarý trik. Proč moudří občané vysoce civilizovaného Západu na konci první čtvrtiny 21. století stále ještě skáčou na staré triky? To mají média hlavního proudu až tak mohutný destruktivní vliv?

Vladimír Putin a Donald Tramp vědí už dlouho, jaký výsledek bude mít jejich schůzka. Tyto schůzky na nejvyšší úrovni jsou včas předjednány zkušenými diplomaty. Trump potřebuje nějaký výsledek, který by mohl být uznán za úspěch jeho mírové iniciativy. Alespoň na chvíli. Putin se pokusí mu toto dopřát. Ne však za cenu nevyřešení skutečně nejpodstatnějších cílů Ruska. Ty zní neutralita Ukrajiny, denacifikace a demilitarizace. Zrodí se nejspíš nějaká Chytrá horákyně. Ani oblečená, ani nahá, ani dar ani ne-dar. mír ne-mír, válka ne-válka. Pokud Rusko nedosáhne denacifikace a demilitarizace Ukrajiny, neboť kyjevský režim se chce udržet při životě a západním lídrům představa denacifikace z jakýchsi nepřiznaných důvodů (máme se na ně zeptat v Ottawě?) také velice vadí, pak Rusku nezbývá nic jiného než ovládnout co největší kus Novorossije a posunout hranici s trvale nepřátelským územím co nejvíce na západ. Prozatím nejpravděpodobněji se zdá, že Aljaška pouze potvrdí, že se „o míru jedná“ a stanoví termín druhého kola jednání, které se uskuteční na ruském území. Takto mezi jednotlivými koly mohou poražení Rusové pokračovat v dobývání území a vítězící Kyjev v jejich ztrátách.

Existuje ještě možnost, že Putin byl opět Západem podveden, bude na Aljašce zajat, načež ihned vypukne jaderná válka. Takto už nebudeme muset spekulovat o osudu Ukrajiny, ani o tom svém. The game is up!

Ivo Šebestík

(noveslovo.eu)

Ilustrace: Ľubomír Kotrha