Čeští sinožrouti proti investiční dohodě EU s Čínou

Jen tak mimochodem, tuto dohodu připravovali obě strany, tedy EU a Čína, téměř sedm let. Dohoda byla dojednána 30. prosince minulého roku a má za cil usnadnit investorům ze zemí EU a Číny vzájemný přístup na oba trhy. Všichni čeští sinožrouti by si měli dobře uvědomit, že denní hodnota obchodu mezi Čínou a EU činí v současnosti v průměru jednu miliardu eur.  Podle statistik EU je Čína nyní druhým největším obchodním partnerem Evropské unie za Spojenými státy. Takže existují velmi dobré důvody, které naštěstí chápou představitelé EU lépe nežli čeští sinožrouti, že je potřeba mít ve vzájemných vztazích s takovýmto partnerem jasno.

Snahu politizovat celou věc např. otázkou lidských práv nemá velký smysl a hlavně to nebudou dělat při vyjednávání ani Spojené státy, které jsou sice partnery EU, a to s ohledem na shodný politický systém se zeměmi  EU, ale jsou zároveň také  geopolitickými soupeři nejen Číny, ale také EU. Prostě všichni máme poněkud rozdílné ekonomické zájmy.

Mluvit o zatčených studentech a aktivistech v Hongkongu, jak to udělala sinoložka Lomová v ČRo, nedává velký smysl.  Každá země má své zákonodárství a pokud čínské úřady mají pocit, že tito lidé porušili zákon, pak je to v prvé řadě jejich odpovědnost. Odvolávky na to, že v minulosti byl v Hongkongu nějaký demokratický systém (míněno za britské koloniální správy), jsou nepravdivé. Za britské správy v Hongkongu neexistovala žádná volená samospráva tohoto města. Číňané při převzetí Hongkongu ani nepřevzali od Britů závazek budovat demokratický systém, který je běžný v zemích Západu. Konec konců v těchto dnech lapají americké úřady účastníky nedávného virválu trumpovců v Kongresu Spojených států a nepochybně je také poženou k odpovědnosti za vzniklé škody a za vzniklý útok na demokracii.

Prostě Čína má jiný politický systém, který do značné míry navazuje na čínskou tradici nepřerušené, více než 2200 let trvající státnosti a z toho získané zkušenosti. Svůj politický systém Číňané nikomu ze zemí Západu nikomu nevnucují. Myslím, že i my bychom měli  s nimi jednat věcně, bez zbytečného politizování věcí společného zájmu. Mezi ty patří na prvním místě ekonomická spolupráce. Díky dohodě, která vstoupí v platnost pravděpodobně do roka, neboť ji musí ratifikovat Evropský parlament a stvrdit Evropská rada, v níž jsou zastoupení vrcholní představitelé všech států EU, získají evropské firmy povolení působit v Číně v řadě odvětví. Jedná se o výrobu elektromobilů, soukromé nemocnice, reality, námořní dopravu, systém rezervací letenek a pozemního odbavení, reklamu a telekomunikační cloudové služby. Evropské firmy nebudou muset nově vytvářet, pro to aby v těchto odvětvích mohly podnikat, společné podniky s čínskými partnery.

S tím souvisí i to, že Čína zakáže  nucený transfer technologií zahraničních firem do Číny. V dohodě je akceptován také požadavek EU, aby čínský přístup byl transparentnější zj. u dotací státním firmám. Obě strany se zavázaly, že otevřou svá výběrová řízení, tedy veřejné zakázky firmám recipročně obou stran. A zpřísní kontrolu zahraničních podpor prostřednictvím zákona.

Dohoda zahrnuje také závazky obou stran v oblasti boje proti změnám klimatu a pracovního práva.

Prostě dohoda je krokem vpřed a je také ukázkou schopnosti evropských představitelů postupovat nezávisle na Spojených státech. Není jistě vinou Evropské unie, že se Spojené státy, zaviněním končícího prezident Trumpa, dostaly před do závažných obchodních sporů s ČLR. Spojené státy se vydaly cestou ochranářství a uvízly v začarovaném kruhu vzájemně se poškozujícími vysokými cly na dovážené zboží. Přitom se ukazuje, že zvýšení cel na dovoz čínského zboží zaplatí především sami američtí spotřebitelé. To je prostě vedlejší produkt Trumpových nepromyšlených kroků protekcionistického charakteru.

Prostě kampaň, kterou momentálně vedou určité zájmové a politické skupiny v Česku s využitím známých protičínských „firem“ typu Lomové, Ehla a Macháčka, případně dalších, je jen jedním velkým pšoukem, který konečnému schválení dohody Číny a EU nezabrání.

Uveďme si pro zajímavost, kam jde čínský vývoz podle čísel z roku 2018. Ta se pochopitelně v minulém roce změnila, s ohledem na probíhající pandemii koronaviru.

Mezi státy jsou největším importérem čínského zboží USA, které v roce 2018 měly podíl na čínském exportu 22,2%. Velmi silný vyvoz z Číny, skoro 7% podílu, má také Japonsko.  Zhruba 5%  podíl na čínském exportu má také Jižní Korea. Téměř 4% Vietnam a o něco méně Indie.

Další čínsky mluvící země – Singapur a Tchaj-wan – se podílí na čínském exportu se zhruba 2,2% podílu každá.

Pokud jde o EU, tak nejsilnějším partnerem je nepřekvapivě Německo s podílem na exportu 3,6%. Dále, celkem překvapivě, Holandsko, s 3,4%. Spojené království s 2,6%. Itálie – 1,5% a Francie jen o nějakou desetinku % méně.

Očekával bych, že země BRICS budou mít vetší podíl na čínském exportu. Již zmíněná Indie se podílí s cca 3,6%. Rusko s cca 2,2% a Brazílie s necelými 1,6%. Jen tak mimochodem, svým ekonomickým potenciálem ne tak významné Chile – ve srovnání se zeměmi BRICS – se podílí na čínském exportu 0,7%. Chile je již zhruba třináct let strategickým partnerem ČLR a vzájemný obchod dosahuje hodnot blížících se až 30 miliardám dolarů ročně z každé strany. Obchodní bilance mezi těmito dvěma zeměmi je přitom vcelku vyrovnaná.

Prostě Čína je pro EU příliš významným obchodním partnerem na to, aby představitelé EU vnímali vážně hlasy fanatiků, kteří by chtěli vzájemné vztahy s Čínou nabourávat.

Bude na Američanech, na nové prezidentské administrativě Joe Bidena, aby si vyjednali podobnou dohodu, vzájemně výhodnou pro obě strany. To nejhorší v čase trvající ekonomické krize vzniklé v důsledku pandemie,   by bylo, pokud by pokračovaly obchodní války. Myslím ale, že J. Biden je natolik zkušeným politikem, že to na rozdíl od svého předchůdce bude dobře chápat.