102 let Československa

Je dobré si připomenout, že země v průběhu a po třicetileté válce v 17.století ztratila mnoho národních sil. V zemi zůstala jenom malá část české národní šlechty a odešla zdrcující část české, evangelické inteligence. Bylo to v důsledku  násilné rekatolizace českého obyvatelstva, v níž vládnoucí dynastie neumožnila žádných výjimek.

To byla těžká rána českým národním zájmům. Držba rozhodující části české země se dostala do rukou cizáků. Český jazyk se stal postupně v české zemi jen trpěným jazykem vedle vládnoucí němčiny. Tento vývoj vyvrcholil paradoxně v době jinak pokrokových josefinských reforem na konci 18. století. Jako reakce na odnárodňování českého národa se objevil proces víceméně spontánního národního obrození. Ten znamenal obnovu a postupně koncentraci národních sil v průběhu celého 19. století. A umožnil i v nacionálně složitých podmínkách habsburské monarchie vytvoření moderního českého národa, se silným vzdělávacím systémem, silnými kulturními institucemi a silným a dynamickým českým národním kapitálem. Požadavek samostatného čs. státu se objevil až zejména v době první světové války. Národ i jeho politická elita byly připraveny na toto řešení. Bylo to logické vyústění úsilí národního obrození a jeho protagonistů z 19. století. Národní revoluce v říjnu 1918 byla především důsledkem I. světové války. Velká válka znamenala zničení tří vládnoucích dynastií ve třech velkých evropských státech - v Rusku, v Německu a v Rakousko- Uhersku. A znamenala de facto rozvrat či velké změny v politických systémech zemí Evropy, vč. vzniku celé řady nových států. Osvobozené národy hledaly nové cesty svého rozvoje. Stejně tak český národ. Hlavní zásluhu na obnově české státnosti a vytvoření československého státu, který mj. znamenal záchranu a rychlý rozvoj slovenského národa, měli T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik. Všichni tři byli osobnostmi mezinárodního formátu. Byli to lidé zorientovaní v realitě  tehdejšího světa, mimořádně vzdělaní a s rozsáhlou znalostí světových jazyků. Využili nastalé situace, Wilsonovy politiky, jež umožňovala sebeurčení národů i revolučního kvasu,  probíhajícího v Rusku a v té době také v Německu. Jejich politickému postupu v zahraničním odboji se postupně přizpůsobila i domácí politická reprezentace.  A tak vznikla první Československá republika.

První republika, přes všechny své chyby, byla úspěšným státem a fungující demokracií. Po roce 1932 byla vlastně jedinou demokracií na východ od Rýna.

První republika byla zničena v září 1938 v Mnichově zradou západních spojenců. Od 15. března 1939 až do roku 1945 probíhala německá okupace Českých zemí (na Slovensku byl 14. března 1939 vyhlášen samostatný Slovenský štát). E. Benešovi a celému zahraničnímu odboji v Londýně i v Moskvě se podařilo obnovit v roce 1945 samostatný československý stát. V případě Českých zemí a Slovenska v předválečných hranicích. Československo se tři roky po osvobození těšilo demokratickému vývoji. V únoru 1948 ovšem českoslovenští komunisté, inspirováni Stalinem, provedli státní převrat a vlastně zahájili svou diktaturu. Vývoj v zemi až do listopadu 1989, jenž byl poznamenán mocenským monopolem komunistické strany, byl rozporuplný. Na jedné straně byly vytvořeny ohromné hodnoty, byly ale také promrhány velké části národního bohatství a potlačeny občanské svobody lidí.

V listopadu 1989 došlo k tzv. sametové revoluci. Byl smeten komunistický režim a postupně obnoven v zemi demokratický systém a tržní ekonomika.

Převážnou část vývoje v zemi za posledních  31 let je možné hodnotit pozitivně, ale mohlo být nepochybně uděláno mnohem více. V zemi je dnes nejméně milion lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby. Až dvě třetiny lidí v současnosti žijí s minimálními, nebo žádnými finančními rezervami. To, zejména v krizové situaci, v níž se nyní republika v důsledku pandemie nachází, může znamenat velký sociální i politický problém. Vláda se zatím snaží v nastalé situaci udržet sociální soudržnost, a to zajištěním  příjmů běžných občanů a stabilitu životaschopných firem. To, že to není jednoduchý proces,  je zřejmé.

Rozvoj české ekonomiky po sametové revoluci byl relativně rychlý, dnes jsme na úrovni zhruba devíti desetin průměru ekonomické vyspělosti zemí EU. Pokud bychom ovšem vzali jádro zemí EU, tak by toto zaostávání Česka bylo podle mého odhadu nejméně 20 - 25%. Na ekonomickém vývoji země se negativně projevil v 90. letech způsob privatizace. Zejména v tzv. velké privatizaci došlo k rozchvácení významné části národního majetku. V letech 2008-2013 pravicové vlády uvedly zemi svou hospodářskou politikou do  poklesu ekonomiky  a stagnace. Ekonomika státu tak ztratila na pět let potřebnou dynamiku.

Nyní je hlavním úkolem vedení státu, vlády zastavit druhou vlnu pandemie. To,  co víme s jistotou, je, že druhou vlnu se nepodaří zvládnout tak úspěšně, jako na jaře první vlnu. Státu a jeho občanům reálně hrozí, že se, pokud se nepodaří uplatnit efektivně opatření proti pandemii, zahlcení zdravotního systému, vlastně jeho kolaps. V každém případě se ukazuje jako správné, že česká levice v letech 2007- 2013, tedy za pravicových vlád, které měly velký apetit rozsáhle privatizovat české zdravotnictví,  zabránila privatizaci zdravotnictví. To dnes umožňuje, za velkého vypětí lékařů, sester a zdravotního personálu, zabraňovat nejhoršímu.

Nicméně se ukazuje, že jediné, co může efektivně zabránit dalším vlnám pandemie a celkovému rozvratu hospodářství země a vlastně celému Západu, je uplatnění účinných vakcín, či vakcíny,  ochraňujících obyvatelstvo před koronavirem. V současné době vypadá velmi nadějně užití britské vakcíny. Ale za zmínku stojí také, že jsou již v klinických testech i v praxi uplatňovány čtyři čínské a jedna ruská vakcína. O těchto vakcínách se ovšem v českém mediálním prostoru příliš nehovoří... Považuji toto kádrování vakcín za  nemoudré. V každém případě visí nad 102. výročím vzniku republiky těžký stín. Republika prožívá jedno z nejtěžších období své moderní historie. Držme si palce navzájem, aby vše dopadlo  pro lidi co nejlépe.