Setkat se? Ani náhodou…

Ten první je jasný jako facka. A nejde jen o samotného Babiše. Je přece nemyslitelné stýkat se s udavačem, který nejprve dal trestní oznámení na ministra zahraničních věcí pro údajný trestný čin vydírání a následně dokonce ústavní stížnost svému Ústavnímu soudu na samotného premiéra o umožnění účasti na konání summitu NATO. A  samozřejmě si k tomu připočtěme i až nechutné  lampasácké buzerování premiéra, záměrně veřejně a záměrně před kamerami, že se opozdil na jedno setkání s prezidentem, ač ten se slušně předem omluvil

Již z tohoto důvodu člověk nechápe tu neskutečnou drzost Pavla, který svými udáními a neurvalým chováním vyvolal tuto krizi, že se domnívá, že premiér či i ministr zahraničí na všechno zapomenou.

TO JAK SE PAVEL CHOVAL VVLÁDA  Z PRINCIPU NESMÍ ODPUSTIT.

Babiš sám odmítl setkávání s naprosto logickým odůvodněním :

Předseda vlády  v neděli sdělil, že se pohled vlády a prezidenta na zahraniční politiku liší, a zmínil, že na schůzky by neměl čas. „Proč bych se měl na něčem koordinovat, my máme svoji politiku, máme programové prohlášení vlády, nechci být součástí jeho kampaně,“ .

Připomeňme si,  že pravidelné setkávání tzv. vrcholných ústavních činitelů zažívalo svůj rozkvět především za minulé vlády Petra Fialy, kdy premiér, prezident, předsedkyně Poslanecké sněmovny i předseda Senátu měli stejné  stranické noty, hovořili stejným politickým jazykem a měli i stejné vnímání zahraniční politiky.

To ovšem dnes rozhodně neplatí nejen v domácí politice, ale zejména zahraniční.

Babiš je rozhodným a důsledným stoupencem mírové politiky vzdor tomu, že mu to u poloviny národa bere body  a mimo jiné to bylo důvodem i jeho tehdejší prohry v prezidentské volbě, kdy se část veřejnosti podle zásady kyvadla rozhodla odvrátit od tehdejší Zemanovy proruské a pročínské politiky a   přesunula se k válečníkovi  Pavlovi.

Promírovou politiku navíc sdílí i celá česká vláda, zejména SPD, která se nebojí odvážně zdvihnout i proruské narativy typu návratu k levným zdrojům ruských energií a uprostřed jednostranné mediální masáže uplatňuje osvěžující kritiku Ukrajiny, která vládu jako celek činí  více samostatnější uprostřed válečného šílenství EU a NATO. Trochu lavírují protrumpovští Motoristé, ale děje se to zatím ještě v mezích tolerance

Pavel novinářům prohlásil, že obnovení pravidelných schůzek nejvyšších ústavních činitelů znovu navrhne a pokud vláda nebude chtít s prezidentem zahraniční politiku koordinovat,  „nezbude nic jiného než ji dělat po svém“, což by údajně  považoval za velmi nešťastné.

Roztomilé.

Každý samozřejmě ví, že Pavlova vize zahraniční politiky je ostře válečnická a  konflikt s Ruskem je vyvrcholením jeho politického uvažování a cílem.

A každý také ví, že bude znovu a znovu i v zahraničí napadat českou vládu, protože jeho vidění světa je zcela odlišné. A vláda se logicky bude muset snažit jej za to trestat.

Pavlova  snaha koordinovat zahraniční politiku s vládou je důsledkem faktu, že je to vláda, která je hlavním určovatelem vnitřní i zahraniční politiky a Pavel se snaží tento ústavní rámec změnit a spoluurčovat ji, jak mu vkládají do úst jeho právní našeptávači typu Kysely..

Není oprávněn, protože není ústavně odpovědný. Za jeho jednání odpovídá Poslanecké sněmovně jen a jen vláda  a prezident kdykoliv promluví k zahraniční politice je zcela vázán jejím zadáním a nesmí se od něj odchýlit.

Tak si pamatuji, že jsme to za dávných časů  do Ústavy zakoncipovali  a tak to platí dodnes.

Jiná věc je, že si prezidenti snažili prostor rozšířit a zřejmě nejdál zašel Pavlův oblíbený předchůdce Václav Havel,  který  sehrál v otázce podpory americké invaze do Iráku zcela mimořádnou, ale zároveň neomluvitelnou  roli, protože svůj podpis pod tzv. „Dopis osmi“ (United We Stand) učinil bez souhlasu české vlády, v posledních dnech svého mandátu, a navíc jako jediný prezident mezi signatáři.

Sluší se podotknout, že tehdy  velmi ostře zareagoval premiér  Vladimír  Špidla  a namítal – a správně , že  Havel jednal bez vědomí vlády, přestože zahraniční politika je podle Ústavy v rukou vlády, nikoli prezidenta a podpis Podpis mohl být vnímán jako oficiální postoj České republiky, což  ovšem vláda již tehdy odmítala, protože se ostře – a skvěle – proti invazi postavilo Německo a Francie ( Tehdy nepochybně mnohý z nás evropskou protiválečnickou  politiku podporoval. Ale  ty časy jsou dávno pryč)

Nuže tato válka pak trvala 16 let, byla spojena mimo jiné i s mučením zajatců ve známé mučírně v Abú Grábí  a dala vzniknout i dodnes ne zcela potlačenému teroristickému Islámskému státu, který se přeměnil v různé odnože.

Z této naší neblahé historie si doufejme  Babišova vláda vzala ponaučení.

Babišovi a jeho vládě  naprosto zodpovědně nic jiného nezbývá, než jakékoliv osobní kontakty co nejvíce eliminovat, i když opozice i propavlovská média budou sebevíce křičet a i když se Pavel zcela jistě bude mstít, tak jak to dělal až doposud.

Zatím tedy vláda jede správně.