Vybrat víc od firem a bank?

V Česku vstupuje do hry ještě další faktor. Před několika proběhly rekordní přílivy přímých zahraničních investic, které byly přilákány investičními pobídkami sociálně-demokratických vlád. Tyto investice mezitím vyspěly a mohou peníze vracet formou dividend. Aby však mohly dividendy vyplácet, musejí vykazovat zisky, a ty jsou pochopitelně zdaněny. Zastánci poklesu českých korporátních sazeb poukazují na to, že poté, co sazby poklesly, objem daní vzrostl, jak velí Lafferova křivka. Jenže tento objem daní by vzrostl mnohem víc, kdyby daně neklesly, protože mírné vyšší daně by nic nezměnily na potřebě vyvést dividendy zpátky k investorům.

 

V minulých letech už proud dividend z těchto firem do zahraničí dosáhl 160 miliard korun a blíží se hodnotě 200 miliard. Jen něco z toho se vrací zpět v podobě reinvestovaných zisků (a jsou to zároveň jediné přímé zahraniční investice, které lze v současnosti v ČR zaznamenat). Peníze tedy prudce a marně odtékají ze země.

 

Za pozornost stojí rovněž fakt, že právě v době krize řada velkých firem, které u nás mají přímé klienty, vydělávala vysoce nebo dokonce rekordně, protože tyto firmy díky svému dominantnímu nebo oligopolnímu postavení mohly diktovat ceny. Přitom čeští exportní subdodavatelé naopak hubnou a zaznamenávají pokles cen, které jim diktují zahraniční finalisté.

 

Zvlášť nepěkně vypadají rekordní zisky bank, které vyžadují nekřesťanské úroky za úvěry (pokud vůbec někomu půjčí), zatímco centrální banka udržuje základní sazbu, a tedy i sazby mezibankovních úvěrů, blízko nuly.

 

Česká sazba zdanění firem je přitom velice nízká, našich 19 procent je třeba porovnat s úrovní lehce pod 26 procent, které má v průměru eurozóna, nebo s 23,2 procenta, což je průměr E-27. Ukazuje to publikace Evropské komise, která měla uzávěrku letos v květnu pod názvem Taxation trends in the European Union. Ihned narazíme také na zjištění, že zkreslené jsou také proporce našeho daňového systému. Ve starých členských zemích najdeme zhruba stejný podíl přímých daní, nepřímých daní a sociálního pojistného. V nových členských zemích mají přímé daně výrazně menší podíl a českých 23,8 procenta (z celkových příjmů rozpočtů) patří k extrémním hodnotám. Kompenzuje se to zvyšováním nepřímých daní.

 

Každý posun od přímých k nepřímým daním znamená omezení prostoru pro solidaritu, protože DPH platí všichni stejnou, zatímco u daně z příjmů se dá uplatnit progrese, ať skrytá (odčitatelné částky, které se více projeví u nižších příjmů) nebo progresívním zdaněním vyšších příjmových pásem. Česká chytrá horákyně nabídla mírnou skrytou progresi u nižších příjmů, kterou však kompenzuje skrytou degresí v podobě stropů pojištění na horním konci. Zaplatí to osoby s nižšími středními a středními příjmy. 

 

Jakou technikou dosáhnout vyššího zdanění těch firem, které na to mají, to už je námět pro odbornou debatu. Lze vytvořit zvláštní sazbu pro jasně definovanou skupinu, ale stejně dobře lze zvednout jednotnou sazbu a definovat výjimky a úlevy. Nejjednodušší mechanismus úlev se přitom opírá o starou zásadu, že kdo je ve ztrátě, daň ze zisku neplatí. Stejně tak lze úlevy a pomoci orientovat na investiční a rozvojové programy. Lze také volit nástroje pomoci v krizi, podobné Fondu globálního přizpůsobení.

 

Ať už je to jakkoliv, státním financím utíkají nízkým zdaněním superziskových firem obrovské peníze. To nevypadá zrovna rozpočtově odpovědně. A republice utíkají doktoři, policajti, vědci, takže nejde jen o rozpočet, ale i o stát.

  

Pokud jde o obnovu daňové progrese u daně z příjmů fyzických osob, ČSSD už předložila návrh, ale ten vláda Petra Nečase na minulém zasedání odmítla a z toho se dá odhadnout, jak to ve sněmovně 118 dopadne. Česká sazba, kdy jsou nejvyšší příjmy zdaňovány 15 procenty, je evropský extrém, který překonává jen krachující Bulharsko.  Stejnou sazbu jako my má Litevsko, jehož předchozí dvouciferné růsty HDP už stihl zastínit dvakrát vyšší propad v krizi a úprk všech zahraničních finančních institucí. Tato malá pobaltská země však dotáhla daňovou revoluci dál než my a zavedla rovnou daň 15 procent všude, tedy i u korporátní daně. Nejběžnější komentář, který to provázel, byl, že takové ožebračování sousedů od velké země by možná vyvolalo protesty, ale tady je to jedno. Záchraně se věnují hlavně skandinávští sousedé.

 

Specifickou formou zdanění bank a finanční služeb jsou různé formy toho, o čem se v novinách píše jako o bankovní dani. Ve skutečnosti jde o směsku různých nástrojů s různým určením. Liší se tím, kde a komu vzít, z čeho vzít, a taky, jestli víme, nebo nevíme, komu dát.

 

Daň z finančních transakcí (FTT – Financial Transaction Tax), označovaná podle svého původního tvůrce jako Tobinova daň, je nástroj, který by fungoval, pokud by byl zaveden aspoň na finančních trzích skupiny G-20. U nás je propagována ekonomem Milošem Pickem a dalšími jako potenciální zdroj pro rozvojovou pomoc.

 

Část ekonomů, včetně Josepha Stiglitze či Paula Krugmana, ji vnímá také jako užitečné opatření proti jedné z příčin finanční krize, kterou bylo podstupování neúměrného rizika při spekulačních obchodech s velkou finanční pákou (s minimálními požadavky na vlastní kapitál). Vzhledem k tomu, že většina těchto obchodů počítá jen s nepatrnou marží, velký zisk vzniká až při obrovském znásobení opakovaných kontraktů. Kdyby byla zavedena taková daň z každé transakce (zlomek procenta z jejího objemu), aby to dostatečně ukouslo z marže, podstatná část těchto obchodů by ztratila smysl.

 

Alternativně se uvažuje o výnosu této daně do zvláštního fondu, který by tvořil rezervu pro pokrytí nákladů příštích finančních krizí.

 

FTT je také objevila v debatě, kterou podnítila Evropská komise v rámci příprav na příští finanční perspektivu EU počínající rokem 2014. Evropská komise je pro ukončení zdroje financování unijního rozpočtu založeného na podílu z daně z přidané hodnoty a nabízí k úvaze přechod na vlastní zdroje, mezi kterými figurují i „daně EU ve finančním sektoru“. (Návrh byl vyslechnut také na probíhajícím zasedání sněmovny, včetně stanoviska vlády ČR, která je proti změně – viz sněmovní tisk 191-E.)

 

Britská vláda bude v příštích čtyřech letech zdaňovat bilanci bank a - jak informuje agentura Bloomberg - použije k tomu vyšší sazbu, než původně očekávala. Na začátku příštího roku nasadí sazbu půl promile a od roku 2012 sazbu tří čtvrtin promile. Slibuje si od toho dodatečný rozpočtový příjem 2,5 miliardy liber. Formálně si tak banky předplácejí příští státní pomoc (podle oficiální formule – jedná se o spravedlivý příspěvek vzhledem k potenciálnímu riziku, které banky představují pro britský finanční systém i celou britskou ekonomiku).

 

Fakticky banky musejí přispět, protože mají z čeho, jak vyplývá z prohlášení ministra financí George Osborna, který má zájem vytáhnout ze sektoru finančních služeb „udržitelné maximum“, aby mohl srazit rozpočtový schodek v březnu (na konci fiskálního roku) na plánovaných 10 procent HDP.  

  

V Irsku se chystá zdanění bonusů bankovních manažerů, informuje agentura Reuters. Nebude to tak drsné jako v Maďarsku, kde byla nasazena prakticky likvidační sazba 98 procent. Za co by taky manažeři chtěli peníze, když v důsledku jejich selhání zemi zachraňoval první společný zásah Evropské unie a Mezinárodního finančního fondu?

 

Irský ministr financí Brian Lenihan navrhuje srazit jen 90 procent, ale tím vytváří prostor pro opoziční Fine Gael, která nejspíš převezme vládní odpovědnost po příštích parlamentních volbách. Ta slibuje 99 procentní zdanění bankovních bonusů, a klidně i těch nejbližších, které budou vypláceny fakticky za rok 2008. Banky, které potopily Irsko, teď nejsou v ostrovní zemi populární.