Irsko čeká dodávku důvěry

Irská katastrofa je součástí americké a britské finanční krize. Je to typická nemoc z toxických aktiv, nemoc sekuritizovaných balíčků nakažených shnilými hypotékami a podobným finančním neřádstvem, jakým se do roku 208 skvěle obírali neinformovaní koncoví zákazníci (křeni). Když to prasklo a v září loňského roku zahrozil bankrot Anglo Irish Bank, ministr financí Brian Leniher vyhlásil státní garanci za všechny závazky irských bank, aby klienti, kteří spěchali k přepážkám pro své peníze, zůstali doma. Garance však byla příliš široká, vztahovala se také na bankovní velkoobchod, dluhopisy a peníze z kapitálového trhu.

 

Proč to ministr udělal? Nechal se přesvědčit, že banky mají jen nedostatek hotovosti. Že se potýkají jen s nedostatkem důvěry. Proto nabídl státní garanci a označil to za „nejlevnější záchranu banky v historii“. Vlastně neměla stát irské poplatníky „ani penny“. Jak se ukázalo, i ministr financí se může splést. Pomoc irské vlády nebyla nejlevnější, ale naopak nejdražší v historii. Státní rozpočet se z ní bude probírat i po drastických škrtech nejméně čtyři roky. Navíc to málem nakazilo celou eurozónu. Ale také nastupující Evropský nástroj finanční stability ESFS byl na jaře vybaven příslibem stovek miliard euro jen proto, aby to přesvědčilo trh o marnosti spekulací a samotný fond se nemusel nikdy použít. 

 

Irská vláda s žádostí o pomoc dlouho váhala, protože podmínkou mělo být zvýšení korporátní daně. Irsko posledních pár let vybírá od firem jen 12,5 procenta, daleko nejméně v Evropě. To k němu stáhlo výnosy společností, jejichž produkt se dokáže volně pohybovat éterem, jako jsou softwarové a internetové služby. Tvrdí se, že Microsoft v Irsku zdaňuje veškerý software, který prodá kdekoliv v Evropě. Pokud jinde než v Irsku prodá i krabici s cédéčky, pak v té zemi zdaní jen médium, na kterém je to nahráno (cédéčkové placky v haléřových hodnotách). Irská korporátní daň je příkladem politiky „ožebrač svého souseda“ a jednou z příčin evropských daňových závodů, jejichž výsledkem je současná fiskální krize.

 

Na druhou stranu je třeba uvést, že to byla nouze, co Iry naučilo housti a hledat východiska pro periferní zemi. Základem jejich konceptu je dlouhodobá tripartitní dohoda o vývoji inflace a mezd v pětiletých cyklech spolu se strategickým plánováním (pětiletky). Velkou roli hraje silná národní rozvojová agentura, která pro tyto plány láká domácí i zahraničí investory. Reálná je podpora znalostní ekonomiky, zejména technologických parků a silného technického školství. Proto v Irsku vyrostl i obdivovaný výrobce počítačů Dell, který už před deseti lety jako první zavedl metodu globální výroby zákaznických strojů (každý jiný podle objednávky zákazníka) s přímým prodejem do domu (bez zprostředkování prodejní sítí) a bez osobního kontaktu (všechno se řeší po internetu). V Irsku tedy nešlo o koncept ožebračení národa a jeho přeměnu na laciné otroky, ale o promyšlený a konsensuální národní rozvojový projekt, který byl schopný konkurovat severu Evropy. Tento projekt zničily až bezhlavě agresívní irské banky.

 

Když tyto banky začaly sčítat špatné půjčky, vláda s garancemi nevystačila a musela jednat. Vytvořila Národní agenturu pro řízení aktiv (NAMA), obdobu bývalé České konsolidační agentury, a odkoupila do ní špatné půjčky z postižených bank. Pochopitelně s diskontem. Banky tak proměnily neprodejná aktiva na hotovost, ale pak musely řešit předlužení, když v bilanci vykázaly ztráty. Zkoušely to různě. Bank of Ireland se podařilo upsat kapitál a navýšit základní jmění, Allied Irish se pokusila prodat části společnosti. Všechny (nejvíc Anglo Irish) byly nakonec více méně znárodněny vstupem státního kapitálu.

 

NAMA odkoupila špatné půjčky v nominální hodnotě 81 miliard euro, ale ukazuje se, že to bylo málo. Nyní tedy dochází nejen na evropskou pomoc, ale i na investory. Majitelé dluhopisů Anglo Irish byli postaveni do nemilé průkopnické role, která může ovlivnit postup v podobných situacích po celé Evropě. Dostali nabídku, že jim budou dluhopisy vyměněny za nové vládou garantované cenné papíry, avšak s jednou drobnou změnou. Budou mít jen 20 procent původní nominální hodnoty. Vyjednávání zatím nebylo možné. Zdá se, že vláda, která už do banky nalila 30 miliard euro, své peníze potřebuje zpět.