Inspirace Vídní pro knihomoly

Němečtí přátelé na knihy nezapomínají

V rámci jubilejního desátého ročníku vídeňské akce Eine Stadt. Ein Buch. (Jedno město. Jedna kniha.), bylo zdarma rozdáno 100 000 výtisků románu Vypravěč peruánského autora Maria Vargase Llosy, který v roce 2010 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Tento letos pětasedmdesátiletý peruánský romanopisec a esejista studoval práva, jako většina jeho autobiografických protagonistů, a v Madridu získal doktorát z filosofie.V roce 1990 dokonce kandidoval na peruánského prezidenta, ovšem překvapivě prohrál. Většího uznání se mu dostalo s románem Zelený dům z roku 1966 (čes. 1981 Odeon), ve kterém se pokusil zachytit mnohotvárnost a pestrobarevnost peruánské i všelidské reality, a který je kompozičně i stylisticky velice originální. Ve Vypravěči (v originále El hablador, vydáno v roce 1987, je název odvozen od slovesa mluvit: mluvka, řečník, rozprávěč) se proplétají dvě narativní pásma, první je autobiografické, kdy dva přátelé diskutují o osudu amazonského kmene Mačigengů v moderní době, druhé tvoří fiktivní text, mýty a zprávy Mačigengů, v jejichž kultuře hraje ústní vyprávění základ a poslední oporu celé kultury a je soustředěno do instituce vypravěče.

Kniha se rozdávala v knihkupectvích, knihovnách, vysokých školách a dalších partnerských institucích, např. na bankovních pobočkách. Letos se akce poprvé rozšířila i do Berlína pod názvem Eine Stadt. Ein Buch in Berlin. Podporuje ji „go international“ - iniciativa Spolkového ministerstva pro hospodářství, rodinu a mládež a Rakouská hospodářská komora. Bylo by moc hezké, kdyby se nechala Česká republika inspirovat u svých německých sousedů a něco podobného podnikla například s nějakým neprávem opomíjeným českým autorem.

Moci se s knihou pohodlně usadit ve vídeňské kavárně...

Ať s knihou zadarmo či s tou z knihovny či z knihkupectví, pro pravého knihomola není větší rozkoše, než moci se pohodlně usadit do měkkého křesla v nějaké dobré kavárničce. Zůstaneme-li ve Vídni, najdeme v ní stejně jako v Praze mnohé kavárenské perly. Navíc fujavice venku, které teprve nabírají na síle ... byl by hřích letos nějakou krásnou kavárnu neobjevit.

Lahůdkou pro jednoho osamělého návštěvníka Vídně je nejmenší vídeňská kavárna Kleines Café na Františkánském náměstí (Franciskanerplatz). Interiér tvoří vlastně jen dvě kožené lavice a pár stoliček, stolky s mramorovou deskou, zrcadla a obyčejné žárovky. Přesně takhle ho navrhl v roce 1970 tehdy začínající, dnes již slavný vídeňský architekt Hermann Czech pro populárního vídeňského herce Hanna Pöschla. Přestane-li vás bavit kniha, můžete kavárníka poprosit, aby zahrál něco ze své fantastické sbírky LP desek. Rád rozhoduje také o tom, co byste v jeho kavárně měli pít. A budete-li mít štěstí, potkáte zde i další nositelku Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek.

Kavárna Alt Wien (Bäckerstrasse 9) patřila od roku 1936 Čechům známé kavárenské rodině Hawelkových. Ti ji v září 1939 prodali, protože si otevřeli proslulou kavárnu Hawelka na Dorotheergasse 6 poblíž vídeňských Příkopů. Z původní kavárny se stal v šedesátých letech minulého století velký scene-lokal a dnes sem přicházejí lékaři, básníci a jiní s duchem spjatí. K dostání jsou tu pravé debrecínské párky, vynikající plátky studeného hovězího masa podávané s cibulí, octem a olejem nebo guláš. Na stěny se denně vylepují plakáty upozorňující na nejlepší koncerty a výstavy.

Na malém náměstí naproti nejstarší části vídeňského hradu se za žlutými kostičkami keramického obkladu skrývá jedna z nejpůvodnějších vídeňských intelektuálních kaváren Bräunerhof (přesná adresa je Stallburggasse 2). Nabízí velké množství novin a časopisů, nejjablkovitější štrúdly na světě, kterých tu pečou každý den až osmdesát pekáčů, a o víkendu koncerny komorních kvartet.

Zároveň je spojená se spoustou slavných jmen: s filozofem Paulem Wittgensteinem či operní pěvkyní Mariou Jeritzou (vlastním jménem Marií Jedličkovou), pravidelně sem přicházel i jeden z nejlepších dramatiků vůbec, Thomas Bernhard. Fotografie ve výloze označuje jeho stůl. Mimochodem, jeden z jeho nejlepších esejů pojednává o tom, proč nemá rád kavárnu Bräunerhof, v níž musí – což je k vzteku – vysedávat a psát.