EU: V krizi chraňme malé

Finanční krize eurozóny, kterou teď sledujeme, je primárně krizí bank v jednotlivých členských zemích. Jedná se o banky, které se utopily ve spekulační bublině, kdy půjčovaly na investice do nadhodnocených realit. Největší škody však nakonec nadělaly investice do spekulačních cenných papírů, ve kterých bylo riziko nadhodnocených realit obratně ukryto. Potvrzuje se smysl zkratky, kterým začala být tato aktiva označována jako „toxická“. Jed zaslepeného honu za superziskem prakticky z ničeho podlomil nejprve banku, která půjčovala, a pak i státní finance, které se pokoušely tyto banky z dluhů vyplatit. Jed se však přenesl i k zahraničním investorům a těm musely pomáhat jejich vlády. V německých bankách je údajně za 550 miliard euro těchto aktiv. Některé už byly nějak vyproštěny za mohutné účasti státních rozpočtů, další nadále hrozí.

 

Problém tedy má složku jak ekonomickou, tak morální. Němci zdůrazňovali, že je nemravné, aby za bankéře, kteří shrábnou pomoc a pak si ještě vyplatí královské bonusy, nesli veškerou tíhu daňoví poplatníci. Menší evropské státy se však bály, že vystrašení investoři od nich utečou a oni pak uváznou ve starých problémech a ještě k tomu bez peněz. Logika původního německého návrhu tedy vycházela z faktu, že krize vznikla v bankách, zatímco unie vidí spíše riziko zamrznutí přísunů financí pro ekonomiky těch zemí, které nemají dost sil na to, aby si to s globálním kapitálem doma rozdaly jako Německo a Francie.

Němci uznávají potřebu chránit garancemi běžné vkladatele, ale jsou proti tomu, aby stejné garance dostávali i velcí investoři z řad globálních bank a hedgeových fondů, kteří ten zničující kolotoč roztočili. Proto byla v původním německém návrhu klausule, aby v budoucnu (nejdřív od roku 2014) investoři do státních dluhopisů museli zároveň podepsat smluvní doložku, že nesou i riziko státního bankrotu. Že je takový bankrot připraví o část peněz tím, že automaticky zmenší povinnost dlužnického státu splácet státní dluhopis o určitou část jmenovité hodnoty (haircut). Vedle toho měla být možnost proměnit část podřízeného dluhu ohrožených bank (tento dluh je poslední na řadě, stojí mezi dluhopisy a akciemi) ve vlastnická práva, na akcie. To znamená, že pohledávka by byla kapitalizována a původní půjčka by se změnila ve vklad do základního jmění banky. Z toho by měli investoři také malou radost, protože základní jmění spolu s dalším majetkem je tu od toho, aby bylo v bankrotu čím platit ostatním věřitelům.

 

Nezapomínejme také na globální důsledky rozhodování o tom, jaké riziko investorům nabídnout. Pokud by v unii riziko státního dluhu systematicky (z právního předpisu, dlouhodobě) vzrostlo, znamená to růst požadovaných výnosů a tedy růst úrokové míry. I když extrémně nízká úroková míra možná způsobila nafukování realitních bublin a je jednou z příčin krize (tento názor německého ekonoma Hanse-Wernera Sinna znáte i ze serveru Vaše věc), když už jsme jednou v krizi, nízké úroky léčí. Nejde jen o finanční náklady firem, ale také o celkové podmínky pro export. Vyšší úroky v EU by tlačily na posilování eura vůči dolaru a zdražovaly tak vývoz do zemí, ve kterých se dolarem v mezinárodních obchodních vztazích platí. Třeba do Číny a dalších zemí, které začínají být novými odbytišti Německa (a jeho prostřednictvím i českého průmyslu).

 

Němci chtějí krizím předcházet, proto požadují automatické sankce za porušení fiskální disciplíny. Ani to jim zatím neprošlo. Ale k těmto porušením už by nemělo docházet tak snadno, protože návrhy státních rozpočtů členských zemí budou od příštího roku předkládány do Bruselu ke konzultacím. Je to služba občanům Evropské unie, aby si z nich vlády nedělaly legraci. Aby jako Česko roku 2008 nestavěly rozpočty na předpovědi vysokého hospodářského růstu ve chvíli, kdy už mají nos namočen v největší krizi za mnoho generací. Aby nemohly tak snadno občany utápět v dlužnických krizích, které samy způsobují. Aby nemusely - jako ta maďarská - konstatovat, že dlouhá léta lidem lhaly.

 

Nedělní politické rozhodnutí ministrů financí zvyšuje náklady velkých členských zemí, ale to je cena za vyšší míru ochrany těch malých. Není tedy zřejmé, kam míří výzva Václava Klause, s podporou České národní banky, aby Česko využilo příležitosti, že se bude jednat o doplňku Lisabonské smlouvy, a pokusilo se vyjednat výjimku z povinnosti člena Evropské unie převzít euro. Výjimku z povinnosti, ke které jsme se zavázali podpisem přístupových smluv do EU, vstoupit někdy v budoucnu také do eurozóny.