David Rath interpeluje premiéra Petra Nečase

Podívejme se, co se stalo s písemnou interpelací  

Poslanec David Rath (ČSSD) podal ve sněmovně písemnou interpelaci, kterou vyzývá premiéra Petra Nečase, aby vláda nesnižovala platy zaměstnancům ve veřejném sektoru, protože převáží negativní důsledky, snižuje se motivace lidí, odcházejí do zahraničí, podvazuje to hospodářský růst, zvyšuje nezaměstnanost a zejména taky tržby malých a středních podnikatelů v regionech. V souhrnu – může to uvrhnout Českou republiku do ještě větší krize.

Odpověď předsedy vlády Petra Nečase byla rovněž písemná (http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=64111) a byla rozdána poslancům jako sněmovní tisk (který obsahuje i originální Rathovu  interpelaci). Můžeme z ní tedy citovat. Poslanec Rath pak reagoval obsáhlým vystoupením (http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/009schuz/s009065.htm), kterému se budeme věnovat dále, ale dopřejme si nejprve pár poznámek, dokládajících, že hesla byla premiéru špatným rádcem.

Premiér trochu kostrbatě píše, že „žití na dluh není trvale možné nejen v rodině, ale ani na úrovni států. Cena, kterou za tuto lehkomyslnost jsou občané dnes již mnoha zemí nuceni platit, je vysoká.“ Den předtím, než byla tato odpověď rozdána, přitom vládní koalice 118 prosadila do třetího čtení návrh státního rozpočtu, jehož součástí je zpráva o rekordním nárůstu státního zadlužení pravicových vlád po roce 2006, které se všechny zaklínaly – slovy Miroslava Kalouska – že neprojí budoucnost našich dětí. Něco snědli, něco shnilo. Nejpozoruhodnější je však přiznání, že šlo o „lehkomyslnost“ vlády. To je slovo chlapa.

Ještě drsnější je však ta pasáž premiérovy odpovědi, ze které je zřejmé, že vláda ví, do čeho jde, neboť „bude-li si stát i nadále půjčovat na svůj běžný provoz, tak může zbankrotovat“. Úvahu o riziku z bankrotu je dobré porovnat s tím, že jak v tomto, tak i v příštím roce budou schodky státního rozpočtu na úrovni 200 miliard korun. Něco z toho jsou investice, ale v debatě při druhém čtení návrhu bylo zřejmé, že řadu investic formou kofinancování evropských fondů nelze provést, protože přednost dostaly záchovné dávky pro smrtelně ořezané provozní výdaje státu. Jestli tedy byla nějaká lehkomyslnost, tak ve snižování daní a rozpočtových příjmů zahájená daňovou reformou z Topolánkova batohu, na který Nečasova vláda plynule navázala. Toto snižování daní umožnilo, aby budoucnost našich dětí projídaly nejvyšší příjmové skupiny (ty jediné si podle oficiálních statistik ČSÚ ve dvou krizových rocích polepšily), banky a největší firmy síťových služeb.

Dejme však slovo Davidu Rathovi. Reagoval na premiérovu odpověď spatra, proto vybrané pasáže mluveného projevu trochu upravíme. Originál je na zmíněných odkazech nebo obecně ve stenografických protokolech ze sněmovního jednání na www.psp.cz.  

Z Rathovy odpovědi na Nečasovu odpověď

(…) Je potřeba říct, abyste jasně řekl veřejnosti, že výkon státní správy na všech úrovních bude omezen, do značné míry i ohrožen. Zpozdí se, zhorší se profesionalita. A totéž, možná i daleko horší, se týká třeba policie a bezpečnosti. Zásahy do policejního sboru jsou takové, že ohrožujete bezpečnost v České republice.

Totéž se týká samozřejmě zdravotnictví. Je to z vaší strany do značné míry arogantní výsměch lékařům a zdravotním sestrám, kdy lékařům, kteří upozorňují, že jsou dlouhodobě nespokojeni se svými platy, řada z nich postupně odchází do zahraničí, nyní přišli s jakousi centrální výzvou, že chtějí tento odchod zesílit, tak místo abyste s nimi seriózně jednali a hledali cesty k nápravě, tak jim snížíte o deset procent platy.

Tvrdíte, že vaší prioritou je věda a výzkum. Můžete mi, pane premiére, prozradit tajemství, jak chcete zajistit, aby česká věda, český výzkum byl úspěšnější v situaci, kdy vědcům a vědeckým ústavům pošlete méně peněz? Možná tomu věříte, že méně peněz a chudý vědec vytvoří geniální objevy, že zbytečně peníze rozmazlují, pokud je dostává, a odvádějí od soustředěné badatelské práce. Že naopak posílání vysokých platů vědcům je hrubá chyba, protože pak mají rozptylující myšlenky, chtějí chodit třeba do restaurací na večeře, chtějí - nedej bože - jít do divadla nebo do kina nebo jet na dovolenou. To je přece zbytečné. Když je chudý, na to nemá, zůstane sedět v té laboratoři, protože mu nic jiného nezbude, je tam alespoň teplo, a bude vědecky bádat.
(…)
Nejhorší co může Českou republiku potkat, je zesílení proudu ekonomické emigrace. K ekonomické emigraci dochází. Každá vlna emigrace určité elity ohrožuje vývoj a rozvoj celé země. Měli bychom společně hledat cesty, jak zde tyto lidi udržet a jak jim dát životní perspektivu. Přece není životní perspektivou, že jim snížíme beztak nízké platy. Jistě, pan premiér mně bude říkat - co mám dělat? Je ekonomická krize, musíme bojovat se státním dluhem, takže kde brát, když není? Takže musíme škrtat všem. A v tom je právě to jádro pudla.

Ten příběh, jak ho vypráví pan premiér a pan ministr financí, není vyprávěn správně a pravdivě. Byla to vaše vláda, kde jste seděl za premiéra Topolánka a opět za ministra financí Kalouska, která přišla s tím, že výrazně sníží daně. Tady jste říkali, že tím, že se sníží daně, budeme mít podstatně víc peněz, protože to je taková ta teorie, kterou vy se rádi oháníte, Lafferovy křivky, která - dohnána ad absurdum - říká, že když daně budou nula, tak vybereme nejvíc.

Samozřejmě všichni vědí, že tak to není a že účinnost té křivky byla teoreticky potvrzena možná v zemích, které zdaňovaly někde kolem sedmdesáti, osmdesáti procent. K tomu máme hodně daleko, protože naše rovná daň je někde kolem 15 % a firemní 19 %. Máme skutečně jedny z nejnižších daní na světě. Ptám se vás, kde je ten hospodářský zázrak? Kde jsou ty miliardy, aby mohli dostávat vědci, učitelé, lékaři, sestry, policisté, hasiči? Kde je máte?

Mohu vytáhnout stenozáznamy, kdy jsme o tom debatovali zhruba dva, tři roky zpátky. Kde jsme vám říkali, že si podřezáváte příjmy státu. Já jsem vás od tohoto pultíku upozorňoval, že tím, že nesmyslně snižujete už tak nízké firemní daně v tehdejší době. Obíráte Českou republiku o nějakých třicet čtyřicet miliard, které ale nezůstanou u nás, protože jde většinou o obrovské nadnárodní firmy. To nejsou české banky. To jsou banky v Čechách, protože české banky už dávno nemáme. Nemohu říct, že by mně to zásadně vadilo, ale co mně vadí, že tyto zahraniční banky v Čechách dosahují neuvěřitelné zisky a vy jim je nesmyslně nízko zdaňujete. Tady stát přichází o pět, o deset miliard. To je vaše politika! Teď předstupujete před lidi se svým ztrápeným výrazem, člověk by vám pomalu dal poslední korunu, a kňouráte, že prostě byste rádi, ale ty peníze nemáte. Bodejť byste je měli! Vy jste je dávno nechali odvézt z České republiky pryč!

To je jasný střet a je potřeba to takto definovat. Jasný střet dvou filozofií, dvou světů. Jeden svět, ten váš, říká: Není potřeba mít skoro žádné daně. Stát prakticky jen překáží. Vše je potřeba zprivatizovat, zdravotnictví, školství, dokonce i policii. Vždyť to mohou zvládnout soukromé bezpečnostní agentury. Vždyť přece víme, že ve světě jsou i soukromé věznice. Proč se stát nebo veřejná sféra má vůbec něčím takovým zabývat?

Chceš vzdělání, běž do soukromé školy a zaplať si ho! Jsi nemocen, běž do soukromé nemocnice a zaplať si to tam! Můžeš si pro pomoc případně platit nějaké pojištění u soukromé pojišťovny. To je váš svět a vy to tam tlačíte. Snížíte daňový výběr, počkáte rok, dva, a pak s kňouráním přijdete a řeknete: Jéje, to máme velký státní dluh! Nedá se nic dělat, musíme něco zprivatizovat, musíme veřejnému sektoru zase utáhnout opasky. Veřejnému sektoru, zdravotnictví, kultuře, vědě, školství prostě opasek pěkně utáhnete, něco z toho, co má ekonomické problémy mezi tím prodáte, a tím pádem se toho jakoby zbavíte - abyste potichounku ten opasek o mnoho dílků povolili někde jinde.

Druhé pojetí světa, které je v Evropě běžnější a vyvinulo se hlavně po druhé světové válce, je to, kdy stát, veřejná sféra není nepřítel, ale je to naopak tvůrce hodnot a určitého klimatu ve společnosti. Je to jakási pevná kotva, řád. Je jím  to, čemu se říká sociálně tržní hospodářství, které je provázáno s relativně vysokou daňovou zátěží jak pro firmy, tak pro více vydělávající osoby. Za to dostáváte kvalitní služby. Kvalitní školství, kvalitní zdravotnictví, kvalitní policii, kvalitní silnice, kvalitní veřejnou dopravu a další. Prostě nelze očekávat, že budeme mít kvalitní nemocnice, kvalitní školy, kvalitní vědu, když tam nedáme peníze. A peníze tam nedáme, pokud je nevybereme na daních.

Rád říkáte, všechny peníze vznikají v soukromé sféře, ta veřejná je parazit. Nevím, jestli jste si toho všiml, ale to je klasická marxistická teorie. To není tak, že ta materiální základna tvoří ty hodnoty, tedy ingoty oceli, auta, traktory a nevím, co všechno, zatímco ti vědci, umělci, lékaři, sestry, učitelé to jenom prožírají. Tak to si myslíte, pane premiére, to jsou vaše slova, když říkáte - hodnoty se tvoří vlastně jen v podnikatelské sféře a zbytek žije vlastně jen z té podnikatelské sféry.

Není tomu tak. Prostě společnost nemůže být bohatá, pokud nemá vysoce vyvinuté oblasti, jako je výzkum, věda, zdravotnictví, školství, infrastruktura. Všimněte si, které země zvládají lépe hospodářskou krizi. Země, které měly vysoké daně, skandinávské země, konečně i to Rakousko, Německo, Dánsko. Zatímco vámi tolik opěvované Irsko, které má korporátní daně ještě pod Českou republikou někde na 12 % a daně pro bohaté ještě nižší, to je dneska na kolenou.

Prostě, pane premiére, dnešní svět není už světem, kdy je problém vyrobit. Problém je prodat. Nevíte, že ve stavebnictví je největším zadavatelem veřejný sektor - města, obce, kraje, stát - a prakticky všude na světě? Že kdyby třeba stavebnictví mělo žít čistě ze soukromých investorů, tak je někde na třetinových hodnotách, možná ještě méně. Nevíte, že např. celý slavný soukromý sektor farmaceutického průmyslu, jeden z nejlépe prosperujících, jeden z nejvíce rostoucích a vydělávajících průmyslů na světě, je čistě závislý - z 90 nebo 85 % - na veřejném sektoru, na výběru daní, na výběru zdravotního pojištění? V dnešních moderních státech, ať berete Spojené státy, Anglii, Francii, Německo, drtivá většina podnikatelského soukromého sektoru je více či méně závislá na veřejném sektoru. A prostě není to špatně, je to logické.

Samozřejmě, vy to dobře víte. Víte, jak to je, ale prostě plníte své ideové zadání. To znamená podvázat veřejnému sektoru, tedy všemu - infrastruktuře, výzkumu, vědě, školství, zdravotnictví, bezpečnosti - finanční zdroje. Ukázat veřejnosti, že nemá peníze na svůj chod, a pak realizovat to, co realizovat chcete - prodávat nemocnice, privatizovat školy, privatizovat nemocnice, privatizovat část bezpečnostních složek, privatizovat dopravu. Budete přece říkat: soukromý sektor to umí daleko lépe.
A současně nebudete říkat B, že všem těmto privatizovaným subjektům budete potichu platit z veřejných peněz, protože jediným zákazníkem soukromých nemocnic budou veřejné pojišťovací fondy, veřejné zdravotní pojišťovny. Možná po čase, když bude tato kritika, řeknete, že je potřeba zprivatizovat i ty veřejné pojišťovny, protože přece není možné, aby na jednu stranu byly jen soukromé nemocnice a na druhou stranu je platily veřejné pojišťovací fondy. Zase vám to spousta lidí odkývá a bude říkat: vždyť je jedno, komu to patří, hlavně, že to funguje.

Ale ono to jedno není, protože veřejné fondy máme pod nějakou kontrolou, byť nedokonalou. Je tam spousta chyb, děr a tunelů, protože tu veřejnou kontrolu děláme špatně. Ne my, vy. Vy teď vládnete, čili vy tu veřejnou kontrolu nezvládáte. A v danou chvíli zase přijdete a budete říkat: to se musí zprivatizovat. Dnes debatujeme o tom, jestli by pojištění nemělo fungovat za méně peněz, než jsou 3 %. Ale víte, pane premiére, za kolik fungují soukromé pojišťovny? Soukromé pojišťovny si vezmou pro sebe nějakých 20 %. My jim dáme peníze a ony si z nich obratem vezmou 20 %. Škoda nemít takovou soukromou zdravotní pojišťovnu. Takže z našich současných kritizovaných 3 %, které mají na svoji činnost, bychom se velmi brzy posunuli třeba na 10 nebo 15 %, a pak by řekly, že chtějí stejně jako jiné soukromé pojišťovny 20 %.

Proč to tady takto říkám? Pane premiére, lidi balamutit a řekněte jim na rovinu, férově, že vaším cílem je v podstatě zlikvidovat veřejný sektor a postupně jej pokud možno převést pod nějaké soukromé podnikání. Ovšem takové soukromé podnikání, které bude mít jistotu lehkého zisku, protože bude přímo navázané na veřejné fondy.