Daň z ubraného rozumu

I když toho sociolog Jan Keller v životě hodně dokázal, v historii bude zapsána především jeho definice daně z ubrané hodnoty, jak ji nedávno uvedl v Právu. Navrhl ji uvalit na ty, kdo společenskou hodnotu v této zemi ubírají. Bude už věcí ministerstva financí, aby pokrylo všechny oblasti hodnotového úběru, ať již se odehrává lovem (tunelářství , korupce a příbuzné obory lupičství), nebo sběrem, který lze dále členit na saj (privatizace zdravotnictví, školství, penzí - přicucnu se na veřejný systém s povinnými klienty), trh (monopolní obírání nebohých odběratelů energie, vody, telekomunikačních služeb, úřední navyšování nájemného) a hrab (čím víc beru, tím míň platím - přenos daňové zátěže od bohatých na lidi s nižšími příjmy).

Tím však není daňová tvorba v kolébce superhrubosti vyčerpána. Nepokryto je například zpoplatnění služeb v oblasti duševní hygieny (vymývání mozku). Lze tedy uvažovat o dani z ubraného rozumu: Lidé se nechali před volbami zpitomět, a teď za to zaplatí.

O tom, že s tuto daní se již aktivně pracuje, svědčí řada aktuálních událostí. Například radostné zjištění ministerstva práce a sociálních věcí, že míra ohrožení chudobou zdvojnásobila ze 4 procent (2006) na 8,6 procenta (2010), což je uvedeno slovy „míra ohrožení chudobou je v ČR nejnižší v Evropě“. Srovnání s Evropou je pravdivé, zdvojnásobení hodnoty během několika let bohužel také. Zpráva MPSV se snaží působit dojmem, že zásluhou současné vlády je to prvé, ale platí to druhé. Uvedený příklad jsme našli v poslední tiskové zprávě MPSV k důchodové reformě a čtenáři lze jen doporučit, aby sledoval tuto zlatou žílu dál i ve svém volném čase, zatímco v této lekci si dopřejeme jen pár zobnutí pro potřeby zobecnění používaných metod.

Jedna z nich rozvíjí fuzzy logic, neurčitostní logiku, která nezná ano a ne, do modelu okecávek, kdy stejná věc je i není zároveň. Každý výsledek je správný, zvlášť když se jiný neuvede. Typické správné tvrzení z uvedené zprávy: „Demografický vývoj - je neúprosný, průběžný systém neudržitelný bez výrazně se zvyšujících odvodů nebo výrazně se zvyšujícím věkem odchodu do důchodu.“ Stejná věc – demografický vývoj – je tedy úprosná, pokud si platíte do reformního penzijního fondu. V cílovém stavu – za 30 let – pak budou úprosná a neúprosná složka demografického vývoje nerozlišitelně (rozostřeně = fuzzy) promíchány. Větu uvedené zprávy lze tedy principy rozostřené logiky transformovat na výrok: „Líp na tom budou ti, kdo si po celu dobu dávali peníze stranou a jsou o to chudší.“

Kdo chce, může si postup procvičovat i na dalších příkladech. Tak třeba ve prospěch podpory zaměstnanosti „dojde ke zrušení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (1,2 % mzdy)“. Pozor, je tam chyták. Na první pohled je zřejmé, že příspěvek na státní politiku zaměstnanosti snižoval zaměstnanost, takže nejlepším aktivním opatřením na trhu práce je jeho zrušení (výměna aktuální hodnoty sazby s nulovým nebo záporným efektem za sazbu nulovou). Protože však aktivní politika zaměstnanosti není českým výmyslem (což je vzácnost), můžeme hledat srovnání v zahraničí. Tam se naopak příspěvky na aktivní politiku zaměstnanosti zvyšují, někdy i dramaticky, jak bylo v Německu za krize při zavádění podpory pracovních míst metodou „kurzarbeit“. Zahraniční zkušenost nás tedy vede k tomu, abychom transformovali nulovou nebo zápornou hodnota politiky na nulovou nebo zápornou hodnotu politika. Svádí to k úvaze, zda by nebyla vhodnější výměna politika s nulovým nebo záporným efektem za jinou nulu. Tento závěr vás však nesmí zaskočit. Rozostřená logika, která je základem daně z ubraného rozumu, toleruje vykazování záporné politiky a kladného politika současně.

Za těchto okolností nikoho nepřekvapí, že důchodci vydělají na penzijní reformě, která je obere, a to jak přímo (snížení nových nižších důchodů ve prospěch nových vyšších), tak nepřímo (zvýšení DPH na zalepení díry v průběžném systému, a také, aby se uhradily nesnížené výhody průběžného systému pro ty, kdo část peněz převedou jinam). Zpráva MPSV nabízí dvě teze. První: Důchodci na tom neprodělají, valorizace bude vyšší než snížení důchodů. Druhá: Současný princip valorizačního mechanismu (navyšování důchodů o celý růst cen a třetinu růstu průměrné mzdy) zůstane zachován a bude stanoven zákonem, aby jej vláda nemohla měnit. Sloučením obou tezí dospějeme k závěru, že důchodci na tom prodělají, ale přitom neprodělají, protože napřed bude důchod snížen, a teprve pak se bude valorizovat jako vždycky.

Kdo by chtěl výsledek kontrolovat přes peněženku, nechť tak činí s nejvyšší opatrností, peněženka se může mýlit. Peněženka nepřijde na to, co vykazují statistiky rodinných účtů v přepočtu na spotřební jednotku v domácnosti podle metodologie OECD. Ta přepočítává příjem domácnosti koeficientem, ve kterém má jen přednosta domácnosti hodnotu 1,0, ale další dospělá osoba už jen hodnotu 0,7 a děti do 13 let pak pouhých 0,5. Úplná rodina se dvěma dětmi tak fakticky bere jen 2,7 násobek toho, co se tam vykazuje jako průměrný jeden. Či naopak, vypadá to, jako kdyby brala o polovinu víc, než co tam najde svým nechápavým zrakem. Všechny údaje, které vám z takových statistik vyjdou, proto berte s rezervou 50 procent, které si musíte někde vypůjčit, abyste na tom byli dobře, když jste na tom špatně (statisticky dobře).

Logika, která skousne fakt, že při měření určitého jevu můžeme ve stejném okamžiku dostat různé výsledky (s různou pravděpodobností), je odvozena z kvantové mechaniky, tedy ze zkušeností z oblasti jaderné fyziky. Dostává nás tedy k jádru, v daném případě k jádru daně z ubraného rozumu. A tím je zjištění, že jsme blbci blbí, když si tohle necháme líbit. To je však bohužel jednoznačné.