Zdravotnická exekuce

Pane Špáto, jasně. Dal jsem to zde jen pro pořádek a přestože jsem tam zadal odstavce, tak se mi to slilo v jeden text a je to nepřehledné.

Úplný přepis hlasování,veškeré citace jsou převzaty z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.5.2008, nálezu ve věci Pl ÚS 1/08 - \r\n\r\nÚstavní soud svým nejnovějším rozhodnutím k zdravotnické části reformy veřejných financí uvedl svůj pohled na koncepci bezplatného zdravotnictví u nás. Ačkoli při samotném hlasování o ústavnosti regulačních poplatků ve zdravotnictví byl poměr velmi těsný (8:7), byl stávající systém poplatků zachován a návrh na zrušení předmětných ustanovení zavádějících přímé platby u lékaře zamítnut. Podívejme se tedy ve zkratce jaké argumenty Ústavní soud k tomuto rozhodnutí vedly.\r\n \r\nPrvní námitkou opozičních poslanců a senátorů byla neústavní procedura přijetí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. „Základní vadou předmětného zákona mělo být to, že v jediném novelizujícím zákoně došlo ke spojení mnoha novel různých zákonů, které spolu bezprostředně nesouvisejí, čímž jsou porušeny zásady tvorby souladného, předvídatelného a přehledného práva, jimiž mají být poměřovány nejen pozměňovací návrhy, ale i návrhy zákonů, protože Pojítko komplexu norem - stabilizace veřejných rozpočtů - je příliš neurčité.“ Dále bylo namítáno, že formou pozměňovacích návrhů se součástí zákona staly tzv. „přílepky”, jež neobstojí při posuzování obsahu a účelu původního návrhu zákona a návrhů pozměňovacích. Opoziční poslanci dále tvrdili, „že pozměňovací návrhy nebyly projednány ve výborech Poslanecké sněmovny, a že jim chybí odůvodnění. V Senátu došlo přijetím usnesení, jímž vyjádřil vůli návrhem zákona se nezabývat, k umlčení opozice.“ Dále poukazovali na fakt, že došlo fakticky k obcházení moci zákonodárné, kdy tato část reformy byla v podstatě podrobena pouze jedinému hlasování v Poslanecké sněmovně, čímž byla neústavně posílena moc výkonná. Navrhovatelé rovněž poukazují na příliš krátkou legisvakanční lhůtu, ve které zákon nabývá účinnosti a na fakt, že přijetím tohoto zákona způsobem novelizací různých zákonů s různým datem účinnosti došlo k mezerám v právním řádu.\r\nTato kritika domnělých formálních vad zákona byla Ústavním soudem odmítnuta s poukazem na fakt, že „v projednávané věci formální procedurální aspekty přezkumu ustupují z hlediska principu proporcionality požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti. Podle Ústavního soudu nelze rovněž přehlédnout fakt, že navrhovatelé a vedlejší účastníci nemají k obsahu napadených zákonných ustanovení tzv. „přílepků“ jako celku výhrady a že k jejich přijetí vedla i obava z periculi in mora počínaje 1. lednem 2008.“.\r\nK meritu věci navrhovatelé poukazovali především na rozpor zavedení poplatků u lékaře s principem bezplatné zdravotní péče, vyjádřené v čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v rozsáhlé argumentaci odmítá i tento rozpor. Nejprve se věnuje historickým souvislostem. Zdůrazňuje fakt, že základní kodexy v dějinách lidstva se s platbami za výkon lékařských služeb vyrovnávala tak, že takové platby připouštěla. Bez zajímavosti jistě není, že soudci poukazují na tuto otázku už u starověkého Chammurapiho zákoníku, rovněž u socialistických kodexů, a větší části normativních systémů. Ústavní soud se posléze pouští ke komparaci s jinými evropskými zeměmi. Zde uvádí, že ve většině západních států není požadavek bezplatnosti lékařské péče ústavně dán vůbec. Dále uvádí rozbor filosoficko-etického rozměru plateb u lékaře, kde v zásadě nevidí rozpor mezi poskytováním jakési ideální medicíny, tedy pomoci lidem a ekonomickou aktivitou. Ekonomický rozměr ve zdravotnictví poté podtrhuje i odkazem na názor OECD, ve kterém tato organizace doporučila zavedení regulačních poplatků s cílem omezit nadužívanou zdravotní péči.\r\nV dalším se Ústavní soud dostal k tvrzenému rozporu zákona s ústavním zakotvením (čl.31 Listiny), které zní: „Občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Zákonné provedení bezplatné péče může znamenat určité úpravy zdravotního systému, jehož cílem je rozumnější uplatnění „esenciálního obsahu tohoto ustanovení.“ Soudci ve svém rozhodnutí uvedli, že „esenciálním obsahem (jádrem) čl. 31 věty druhé Listiny je ústavní zakotvení obligatorního systému veřejného zdravotního pojištění, který vybírá a kumuluje prostředky od jednotlivých subjektů (plátců), aby je mohl na základě principu solidarity přerozdělit a umožnit jejich čerpání potřebným, nemocným, chronikům. Ústavní garanci, na základě které se bezplatná zdravotní péče poskytuje, požívá pouze a jenom suma takto shromážděných prostředků. Zákonem zavedené poplatky, jak vyplynulo i z provedeného dokazování, regulují přístup k zdravotní péči hrazené z veřejného pojištění, čímž zamezují jejímu nadužívání; to v důsledcích zvyšuje procento pravděpodobnosti, že se zdravotnická péče dostane opravdu těm skutečně nemocným. Tímto, skrze poplatky, dochází i k naplňování legitimního cíle ústavodárce, a to aniž by se použitý prostředek jevil nerozumným. Proto napadenou právní úpravou nebyl popřen esenciální obsah ústavně zaručeného základního práva tak, jak byl popsán shora, přičemž zákonná úprava nevybočila ze sledování legitimního cíle a není očividně nerozumnou. Lze proto uzavřít, že daná kritéria napadenou právní úpravou překročena nebyla.\r\nTímto soud vyjádřil, že snahy o efektivnější uplatňování sociálních práv provedením zákonných úprav je možné. Vyjádřil i jistou rezervovanost k zásahům do politických rozhodnutí, která jsou pro reformní činnost ve zdravotnictví a uvedl, že by mohl být vytvořen nebezpečný precedent odmítání jakýchkoli reformních snah vlád. Odmítl tak úvahu o tom, že uvedená změna zdravotního systému zhoršuje přístup ke zdravotnictví. Dále se soud pouští do vymezení chápání principu solidarity a určení, zda v tomto případě opravdu zůstane dodržen. Apeluje poté na zákonodárce, že by měl vyhodnotit skutečné dopady této části reformy a v případě, že se ukáže, že solidarita v systému zdravotnictví byla porušena, měl by přistoupit ke zrušení této úpravy. Podle názorů soudců „není případné, aby Ústavní soud vyvozoval derogační konsekvence již nyní a plošně (tedy ve vztahu ke všem regulačním poplatkům), již proto, že tato analýza (doposud) neexistuje. Stejně nepřípadné by bylo, pokud by Ústavní soud zmíněnou analýzu nyní sám v rámci dokazování v řízení o abstraktní kontrole normy prováděl. Ve svých důsledcích by tím Ústavní soud pro futuro (vzdor principu zdrženlivosti) připustil, že bude v každém jednotlivém případě na návrh analyzovat vždy krátce po nabytí účinnosti toho či onoho zákona, jaké ten má (nebo jaká jeho jednotlivá ustanovení mají), a to z rozličně myslitelných úhlů pohledů, dopady. Tím by se však dostal Ústavní soud do nebezpečné pasti nejen proto, že při obstarávání podkladů pro takovéto analýzy musil by se spoléhat na moc výkonnou (popř. zákonodárnou), ale především proto, že by tím (při realizaci uvedených analýz vzápětí po přijetí nové zákonné úpravy čehokoliv) zřetelně vstupoval na politické kolbiště a stával se na místo plnění role ochránce ústavnosti pouhým kontrolorem či analyzátorem dopadů právních úprav.“\r\nK rozhodnutí soudu byly připojeny i odlišná stanoviska soudců, kteří byli odlišného stanoviska. Seznámení se s jejich argumenty může být rovněž podnětné, ale z hlediska zamítavého rozhodnutí Ústavního soudu jako celku, nevyjadřují judikatorní oporu k tomuto rozhodnutí, tedy argumentaci podporující rozhodnutí soudu. K porovnání ji lze nalézt na webových stránkách Ústavního soudu.

Pane Dubo. Takhle jednoznačně na to nemohu odpovědět. Vadí mi samozřejmě nespravedlivý poplatek a taktéž protiústavní výklad tohoto poplatku. Zdravotnictví nesmí byznysem samozřejmě být. Pak tedy zrušme veškerou etiku včetně Hippokratovy přísahy a léčme se doma sami s tím rizikem a vědomím, že ti více nemocni prostě skonají. Jen připomenu, že žijeme ve 21.století.