Volby ve Švýcarsku: stagnace etablovaných stran

Již po čtvrté za sebou zvítězila pravicová, národně-konzervativní a eurofóbní Švýcarská lidová strana (SVP), proslavená kontroverzním miliardářem Christophem Blocherem. Volební lídr SVP Toni Brunner sliboval zisk až 30 % hlasů, což se ovšem žádné švýcarské straně od roku 1919 nepodařilo (dubnový průzkum přisuzoval SVP 29,9 %, což bylo maximum, kterého v preferencích dosáhla). Nakonec lidovci tuto metu nezdolali a museli se spokojit pouze s 25,3 % hlasů a 54 mandáty. V porovnání s volbami v roce 2007 SVP ztratila 3,6 % a 8 mandátů, což ji zároveň řadí k největším poraženým těchto voleb. Oslabila poprvé od roku 1987, čímž skončila éra trvalého posilování SVP. Tuto výhru-nevýhru však nezpůsobil odliv voličů, ale secese umírněné frakce pod názvem Občanská demokratická strana (BDP). Občanští demokraté se od SVP odtrhli na platformě konzervativních názorů ve společenské oblasti a liberálních postojů ve sféře ekonomické. BDP v čele s Hansem Grundnerem patří k vůbec nejúspěšnějším formacím těchto voleb – zisk 9 mandátů a 5,2 % totiž žádný z předvolebních průzkumů během posledního roku nepředvídal a straně bylo přisuzováno od 2,6 do 4,5 % hlasů. Když sečteme hlasy SVP a BDP, dostaneme se na Brunnerem požadovaných 30,5 % hlasů.

Tradičně druzí skončili sociální demokraté (SPS) se 17,6 % a 46 mandáty. Ačkoliv přišli o 1,9 % hlasů, v Národní radě si polepšili o 3 křesla. Švýcarští socialisté v čele s Christianem Levratem jsou jasně proevropská strana, kladoucí důraz i na environmentální agendu. Na politické ose patří mezi evropskými sociálně demokratickými stranami k těm nejlevicovějším. Tradiční obrana menšin, vstřícná přistěhovalecká politika a eurooptimismus však mezi švýcarskými voliči příliš nerezonuje, což odsuzuje SPS do trvalé role druhé nejsilnější strany. Naposledy zvítězili v roce 1995, ale od roku 1999 drží prvenství lidovci.

Na třetím místě skončili liberálové (FDP) s 14,7 % hlasů a 30 mandáty, což znamená ztrátu 3 % voličů a 5 křesel oproti roku 2007. Tato formace pravého středu, reprezentující zájmy podnikatelů, příslušníků svobodných povolání a obecně střední třídy, měla tradičně nad dvacet procent hlasů (maxima 24,1 % dosáhla v roce 1979), avšak od počátku osmdesátých let její podpora dlouhodobě stagnuje a s každými volbami se její elektorát zmenšuje. FDP prochází krizí identity, reformulací programu a hledá nová témata, kterými by oslovila voliče. Zároveň se FDP důrazem na ochranu životního prostředí mírně posunula doleva. I nadále však vychází ze zásad liberalismu a respektu vůči svobodě jednotlivce. Podobnou krizí identity prochází i němečtí liberálové z FDP, kteří se rozhodli vsadit na kartu euroskepticismu, avšak ani to zřejmě nezastaví hluboký propad jejich popularity a po příštích volbách zřejmě odchod z Bundestagu.

Čtvrtí křesťanští demokraté (CVP) obdrželi 13 % hlasů a 28 mandátů (ztráta 1,5 % elektorátu a 3 poslanců). CVP je centristická formace, úspěšná zejména v katolických kantonech, která hájí zájmy střední třídy a drobných živnostníků. Profiluje se na tématech jako je rodinná politika, sociálně-tržní ekonomika a opatrně se vyslovuje pro vstup Švýcarska do Evropské unie – nevylučuje různé modely spolupráce včetně případného členství země v EU. Akcentem na environmentální témata a sociální zabezpečení se CVP v posledních letech posunula mírně doleva.

V zemi helvétského kříže působí i dvě ekologické formace. Jako pátá se umístila Švýcarská strana zelených (GPS) s 8 % a 15 mandáty (ztráta 1,6 % voličů a 5 poslanců), která se profiluje levicově. Na šestém místě skončili centrističtí zelení liberálové (GLP) s 5,2 % a 12 madáty. Zelení liberálové pod vedením Martina Bäumleho z těchto voleb vzešli jako nejúspěšnější strana, neboť zaznamenali nárůst elektorátu o 3,8 % a získali 9 nových zákonodárců. Pro Švýcarsko je charakteristické, že ačkoliv zde působí dvě zelené formace, v podstatě všechny politické strany kladou důraz na ekologická témata. Tím lze vysvětlit konsensus ve věci ústupu od jádra.

Vzhledem k tomu, že do 200členné švýcarské Národní rady se volí podle poměrného systému bez uzavírací klauzule, dostaly se do dolní komory parlamentu – kromě výše zmíněných sedmi stran – ještě čtyři marginální uskupení. Evangelická lidová strana (EVP) - centristická křesťansko-demokratická formace, hájící zájmy protestantů, získala 3,2 % a 2 mandáty. Stejný počet křesel získala i regionální pravicově-populistická Liga Ticina (LdT), která vznikla v roce 1991 podle vzoru italské separatistické Ligy Severu. Její podpora se však omezuje pouze na kanton Ticino. Po jednom mandátu získali levicoví křesťanští sociálové (CSP) a regionalistické Hnutí občanů Ženevy (MCG). Parlamentní zastoupení ztratila komunistická Strana práce (PdA), jež přišla o svého jediného poslance.

Ačkoliv zvítězila SVP, nejvíce uspěli zelení liberálové a občanští demokraté, jejichž výsledky překvapily. Dlouhodobě pod dvaceti procenty se etablovali sociální demokraté a liberálové. Podpora FDP a CVP kontinuálně klesá od voleb v roce 1983. Zároveň se zastavil růst obliby SVP, který začal v roce 1991 a při každých volbách strana významně posilovala. Švýcarský politický systém je zvláštní tím, že v něm neplatí tradiční dělení na koalici a opozici. Sedmičlenná federální vláda (Spolková rada) je od roku 1959 sestavována na základě tzv. magické formule, což je de facto vláda velké koalice. Členy kabinetu volí parlament na základě dohody stran. Vláda pak ze svého středu zvolí na jeden rok svého předsedu, který je zároveň prezidentem země.

Stejně jako v Německu a Rakousku, tak i ve Švýcarsku představují hlavní politické strany lidovci, sociální demokraté, liberálové, zelení a křešťanští demokraté. Mezi těmito stranami však existují v jednotlivých zemích značné rozdíly. Zatímco CDU-CSU a ÖVP jsou jasně proevropské a odmítají nacionalismus, SVP je pravicovější – vymezuje se euroskepticky, odmítá sbližování Bernu s Bruselem a prosazuje důraznou protiimigrační politiku. Lidovci např. iniciovali referenda o zákazu výstavby minaretů, zpřísnění přistěhovalecké politiky a ve shodě s Angelou Merkelovou tvrdí, že multikulturalismus selhal. Švýcarské sociální demokraty od SPD a SPÖ odlišuje levicovější profilace a nepochopení pro tzv. Nový střed. Zatímco rakouští Svobodní (FPÖ) se etablovali jako nacionalistická protievropská a xenofobní strana, švýcarská i německá FDP nadále vycházejí z tradičních liberálních tezí. Nárůst popularity zelených stran je evidentní ve všech třech zemích, v SRN je však nejmarkantnější. Pro Německo je specifická existence poměrně silné formace nalevo od sociálních demokratů (Die Linke) a pozvolný průnik Pirátské strany do zastupitelstev spolkových zemí. Švýcarská politická scéna je – na rozdíl od ostatních německy mluvících zemí – podstatně více fragmentovaná. Důkazem toho jsou čtyři křesťansko-demokratické, dvě liberální a dvě zelené formace.