Maminko pošlete mi kůrku chleba, třeba tu pro králíky ...

Při hromadně popravě 173 mužů ve věku od 14 do 84 let, byli nacisté přesní a důkladní, nikdo neunikl, o několik dnů později bylo ještě  popraveno dalších 26 občanů Lidic, mezi nimi  i dva 15letí chlapci, kteří náhodně unikli popravě při prvním „třídění“ obětí v Lidicích. Popravě neunikl ani pacient z kladenské nemocnice s nohou v sádře.  203 lidických žen bylo odtrženo od svých dětí, rodin, byly převezeny do koncentračního tábora, 53 z nich bylo zde utýráno. Německá pomsta dopadla i na  82 dětí z Lidic,  bylo popraveny 2. 7. 1942 v plynových vozech (v Chelmnu). Doprovázel je telegram „Zvláštní péče není žádoucí. “ Čtyři děti měly pouhý rok, dalších pět dětí dva roky,…   Pouze několik vybraných dětí bylo dáno na tzv. převýchovu do německých rodin. Do Lidic se jich vrátilo po válce 17. Většina lidických matek se svých dětí nedočkala, …

Lidický pomník 82 popravených dětí od sochařky Marie Uchytilové vhání slzy do očí s otázkou, čím se ty malé děti provinily?  Po dětech zůstaly dopisy, kde prosí o kousek chleba, „... třeba jen ten pro králíky.“ Marie Uchytilová (1924 – 1989), vytvořila asi nejsmutnější sousoší, které známe. V pražském ateliéru v Hodkovičkách skládala trpělivě odkaz pro paměť těch budoucích. V roce 2013 byla in memoriam vyznamenána medailí Za zásluhy, prezidentem republiky Milošem Zemanem.

O velké statečnosti popravených svědčí i poválečný výslech (1947) H. Wiesmanna, šéfa kladenského gestapa. Při poválečném výslechu prohlásil:  „Nedošlo k žádným slabošským scénám. “  Zároveň se přiznal i ke svému k rabování v Lidicích. Odvezl si dětský kočárek, šicí stroj..., také ostatní gestapáci se činili, brali peníze, šperky, ale i husy, slepice.  Lidice byly srovnány se zemí, měly zmizet z  mapy i naší paměti, …. Desátého června 1945 se konala v Lidicích první poválečná tryzna, k přeživší ženám a ke statisícům  občanů promluvil prezident dr. E. Beneš.  Lidice nezmizely, po válce začala výstavba nových Lidic.

Německá statistika smrti z 10.června 1942 budí hrůzu i po 84 letech.  V poválečných soudních protokolech je také dopis matky gestapáka Lili Wiesmannové,  ve kterém prosí dr. Edvarda Beneše, aby jí nebral poslední dítě, „ ... moji dva synové již padli. Můj syn konal jen vlasteneckou povinnost, nedopustil se nikdy nepráva. “ Připomínám to zejména těm historie neznalým, či těm dnešním falešným vykladačům dějin. I dnes se nabízí  otázka, kolik vět  je ve školních učebnicích věnováno lidické památce. Jak připomenou média tuto událost?

Nedávný sjezd  Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně, se nesl v duchu „zapomínání“, byl urážkou 360tisíc československých obětí nacistické perzekuce.  Čeští politici nenašli v Brně odvahu připomenout „milým krajanům“ zločiny, které se nevyhnuly ani dětem z Lidic. Česká historie má své hrdiny Kubiše, Jaroše, Mašína, Vančuru, …, ale i lokaje Emanuela Moravce, či Čurdu.

Přemysl Votava 

zdroj : A hořel snad i kámen (Miroslav Ivanov)