Válka se rozhodne na bojišti, kterým jsou i rozleptané politické scény

Ve všech těch válkách se rovněž angažovaly USA a pouze v té první po boku Sovětského svazu bylo rozhodným spoluvítězem, v těch ostatních to bylo buď půl na půl (Korea a možná Irák) a nebo dopadly doslova žalostně Vietnam či Afghánistán.  To jen abychom byli v obraze, zda jsou skutečně tak  úspěšné.

Starý von Clausewitz pronesl myšlenku, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. A tak to vždy bylo a žel i bude.

Západ, dříve reprezentovaný jen Evropou a po 2. světové na prvním místě USA a jeho evropskými spojenci kromě nepochybně i velmi pozitivní role šíření své vize civilizace přinášel rovněž mnoho utrpení a zmaru. A v jejich šíření vedl války. Někdy obranné, někdy agresivní a někdy obraně -agresivní.

Po roce 1945 vytvořil nepochybně světově nejsilnější vojenský pakt NATO, který milovníci liberální demokracie opentlili vějířem láskyplných formulek, jako nositele svobody a demokracie a odstrašení proti ostatnímu zlému světu, nejprve a dnes znovu proti Rusku a jeho spojencům  kteří odmítají přijmout tu jedině správnou a humánní misi.

I  proto se tento vojenský pakt jako pavučina rozprostřel až k hranicím nepřítele, tedy Ruska a prostřednictvím barevných revolucí rozleptával státy, které mu byly nakloněné či dokonce přátelské.

A jsme tam, kde jsme

Krize na Ukrajině rozhodně tedy není důsledkem pouhého regionálního sporu Rusko – Ukrajina. Je vyvrcholením zásadního střetu mezi liberálním Západem a neliberálním Ruskem.

A ten – ať se nám to líbí či nelíbí – nyní zažíváme.

Není to tedy jednoduchý regionální vojenský střet USA-Vietnam, USA - Irák či USA -Afghánistán.

Je to střet dvou civilizací: západní, která si vzala na pomoc Ukrajinu a ruské s jeho spojenci.

Proti Rusku stál zpočátku mohutný val 32 států NATO vedených bidenovskými USA a 27 státy EU. Dnes je ten val již slabší, protože Trumpovy USA proti Rusku  již nestojí a on sám si krvavý konflikt nepřeje, tak jako si kategoricky nepřál například krvavý konflikt v Afghánistánu a tento ukončil. Ukončil jej zjevně  příliš ukvapeně, jak je jeho zvykem, a proto v závěrečných fázích angažmá USA dopadlo tragicky naprosto totožně jako panický odlet vrtulníky z letišť obsazených vítěznými místními bojovníky: Vietnamci a naposledy Talibánci.

V každém případě se tedy o vítězi či poraženém vždy rozhodlo na vlastním bojišti.

Poté, co se Donald Trump stáhl ze zprostředkování možného příměří a následného míru na Ukrajině a vyzval Rusko a Ukrajinu ať jednají mezi sebou, samostatně vzrůstá aktivita a možnosti obou hlavních protagonistů Putina i Zelenského na vyřešení  tohoto svými důsledky  v podstatě celosvětového střetu, který rozhodne ve svých důsledcích nejen o tom, zda zvítězí Rusko či Ukrajina, ale hlavně zda zvítězí Západ či Rusko.

Oba muži se mohou opírat o podporu svých silných stoupenců, Zelenskyj má za sebou celou EU s výjimkou Slovenska a Maďarska, které ovšem umí úspěšně proukrajinský narativ rozrušovat, Putin naopak převážnou část Globálního jihu, z nichž zejména Číňan Si Ťin-pching a Brazilec Lula da Silva, dvě nesmírně silné postavy budou vedle Putina stát při přehlídce ke Dni Vítězství  na ochozu Mausolea.

To, že možná i právě oni tam budou, Zelenského hněte, protože se po tři roky snažil je dostat na svou stranu. Ale marně. I proto možná, pohrozil možným útokem na účastníky oslavy vítězství, protože v jeho očích jsou to zrádci, kteří by si odplatu zasloužili. To, že nejde o planou výhružku mimo jiné naznačují i aktuální dronové útoky na moskevská letiště. I proto Zelenskyj zřejmě nesouhlasil s příměřím na následující dny ruských oslav vítězství.

Mimochodem: Kdo zná jeho zběsilost, která je v jistém smyslu pozoruhodná, ví, že je schopen všeho.

To, že Trump fakticky ponechává věcem na čas  jaksi volnější  průběh je vlastně dobrá zpráva. Věci musí totiž uzrát do stavu, kdy bude jasno, zda někdo vítězí či naopak, že není naděje na rozhodné vítězství jedné ze stran.

To, zda a jak se bude situace odvíjet i válečném poli je totiž rovněž závislé na atmosféře, která vládne mezi válečnými stranami. A nyní i zejména v Evropě.

Je to smutné, ale rozhodující mírovou silou v Evropě se nyní stávají tzv. populistické či ještě více tzv. krajně pravicové strany.

Sociálně demokratická levice Evropy či lidovci  naopak válku proti Rusku mohutně podporují. Tak to je.

V Německu triumfální nárůst podpory AfD vedl  až k tomu, že ji tajná služba označila za prokazatelně extremistickou a na základě tohoto výroku například vládní SPD prohlásila, že bude usilovat o její zákaz.

No nedivme se: AfD je v Německu naopak největším stoupencem ukončení války proti Rusku

To, že válka na Ukrajině se stala klíčovým politickým tématem vidíme i na průběhu probíhajících prezidentských voleb v Rumunsku.

Zde v prvním kole zvítězil triumfálně George Simion, stoupenec Donalda Trumpa,  podporovaný jeho muži například viceprezidentem Vancem či poradcem Muskem. Simion   získal přes 40 % hlasů a výraznou, více než 60 % podporu měl i od spoluobčanů v zahraničí a je rozhodným odpůrcem podpory Ukrajině i kritikem  Evropské unie.

Jeho vítězství už má za následek, že rumunský premiér Marcel Ciolacu oznámil svůj odchod z čela vlády, nebož ztratili legitimitu. Důvodem je neúspěch koaličního kandidáta Crina Antoneska, který v nedělních prezidentských volbách skončil až na třetím místě.

Posuny nálad v Evropě se budou ovšem do války Západ-Rusko  jasně promítat. A jsou možná ještě důležitějším bojištěm než vlastní ukrajinské pole.

Dnešní až tragikomická neschopnost zvolit německého kancléře, který věren odkazu svého SS předka  se chtěl pasovat do role hlavního bojovníka proti Rusku, a ještě vtipněji i proti Trumpovým USA je důkazem toho, jak je Evropa rozvrácená.

Friedrich Merz nezískal v prvním kole voleb potřebnou většinu hlasů. Aby byl zvolen, potřeboval 316 z 630 hlasů, získal jich pouze 310. Konzervativní unie CDU/CSU má 208 poslanců a sociální demokraté (SPD) má v parlamentu 120 křesel. Nová vládní koalice tak disponuje 328 křesly. Z hlasování vyplývá, že celkem rebelovalo 18 poslanců vládní koalice.

Proti zvolení Merze do křesla německého kancléře bylo 307 poslanců a tři se zdrželi.

Unii CDU/CSU ovládl šok. Tím, že Merz nebyl zvolen kancléřem, nemohou být jmenováni ani ministři. Mnozí poslanci se obávají, že lídr CDU nezíská většinu ani ve druhém kole hlasování. Poslanci obou táborů budoucí vládní koalice, tedy CDU/CSU a SPD se hádají, kdo může za současnou situaci a vzájemně se obviňují.

AfD se škodolibě směje

Kdo se královsky baví, je strana Alternativa pro Německo (AfD). Zatímco poslanecké kluby po krachu Merzovy volby opustily jednací sál, většina poslanců AfD zůstává sedět a smějí se výsledku.

Do zvolení nového kancléřem zůstává předsedou vlády dosavadní kancléř a tím je sociální demokrat Olaf Scholz. K ledu jdou ale všechny zahraniční cesty, které měl Merz naplánované. Ve středu se měl v Paříži setkat s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a ve Varšavě s polským premiérem Donaldem Tuskem. V pátek ho čekala jednání v Bruselu.

Roztomilé. Protiruská evropská fronta se hroutí…

Aby nastal mír, musí být poraženi jestřábové typu našeho Fialy či Pavla, prezidenta Macrona, britského premiéra Starmera, polského premiéra Tuska nastupujícího nového německého kancléře Merze či estonské komisařky EU Kalasové poraženi.

A již teď je jasné, že to bude obtížné.

Asi tak.