Trump a Putin velice přátelsky. Jestřábi mají smůlu…

Následně tento požadavek opakoval i prezident Jelcin a ještě později Vladimír Putin, počínaje  zásadním projevem na Mnichovské bezpečnostní konferenci 2007, kde pronesl projev, kde ve svém vystoupení kritizoval hegemonii Spojených států a vyjádřil obavy ohledně rozšiřování NATO. Tento projev byl vnímán jako bod zlomu v ruské zahraniční politice a předznamenal napjatější vztahy mezi Ruskem a západními zeměmi.

Kostky byly vrženy a Západ vedený USA a členy NATO na to reagoval kombinací částečného hlazení Putina po hlavě, ale zároveň mohutnými vlnami rozšiřování NATO až k hranicím Ruska i za cenu stupňující reakce Putina a jeho administrativy.

Totální krize nastala, když pod vedením viceprezidenta Joa Bidena a jeho lidí, kterému dal Obama ve věci uspořádání Ukrajiny naprosto volnou ruku, podporoval protiruské ambice Ukrajiny, které přerostly v krvavý euromajdan, jenž mimo jiné svrhnul lavírujícího prezidenta Janukoviče a nastolil vůči Rusku naprosto nepřátelský režim, který dnes reprezentuje Volodymyr Zelenskyj. Zelensky si podmanil s výjimkou dosud disidentských politiků Fica a Orbána, celý západní svět, EU i NATO s výjimkou dvou dosud disidentských států Maďarska a Fica, proti kterým ovšem bude vedena nemilosrdná válka na jejich odstranění.

Putin naprosto logicky reagoval tak, jak z hlediska geopolitických zájmů Ruska reagovat musel a poté, když celé NATO zamítlo jeho požadavek z roku 2007 dále se k hranicím Ruska neroztahovat, nastala invaze na Ukrajinu s krvavými důsledky, které známe.

Jediným západním politikem, ale nepochybně rozhodujícím, který odmítá porážku Ruska tak zůstává Donald Trump, který s Putinem setrval i nyní, jak se kdysi psávalo podle jeho poradce Ušakova v přátelském dvouhodinovém rozhovoru, kdy Putin děkoval Trumpovi za podporu, blahopřál k narození jeho nejmladší vnučky a Trump zdůrazňoval: „Zavolej  kdykoliv budeš chtít“.

A  tak, i když naše proukrajinská média zdůrazňují pasáž, kde Trump zdůrazňuje ve svém prohlášení, že rozhovory o okamžitém příměří musí začít, podstata je někde zcela jinde:

Trump ze svého úhlu pohledu, který je absolutně odlišný od postbidenovských evropských spolupachatelů vzniku této krize a zdůraznil to i ve svém prohlášení počítá s mohutnou spoluprací s Putinovým Ruskem a objektivně si nepřeje, aby bylo poraženo. Příměří jistě chce, ale vítězství postbidenovců  rozhodně ne.

I proto při komentování na svém portálu v následné tiskové konferenci konstatoval, že příměří a následný mír mají dojednat pouze Rusové a Ukrajinci mezi sebou, „protože znají detaily jednání, o nichž nikdo jiný neví“. A dodal, že už je to jen záležitost Evropy a i papež se může přidat.

Vtipné, reálně ironické, ale přitom nenapadnutelné. Ve skutečnosti tím sice zuřivý, mediálně podporovaný ,  ale objektivně nezpůsobilý Západ i Zelenského  nechal, ať se vykoupají ve vlastní šťávě. Rozhodne se zkrátka, tak jako během 2.světové války opět na bojišti.

A jako pomyslně zlatou tečku k těmto úvahám připojuji  krátké prohlášení ministra zahraničních věcí USA Marka Rubia, který ostře odsoudil trvale agresivní snahy Evropy eskalovat konflikt na rozdíl od Trumpa, který směřuje ke skutečnému míru.