Symboly dvou svátků

Doba je tekutá, dynamicky proměnlivá, vše se jako příboj přiřítí, pleskne a skončí, aby bylo nahrazeno dalším nárazem a dalším plesknutím… Ze slova „trvalé“ se stalo málem sprosté slovo.

Výslednicí ztráty směru a cíle je politika „reakce“ provozovaná třetiřadými politiky bez rozhledu, fantazie a zodpovědnosti za svěřené úkoly. Těžko jim cokoli vyčítat, jsou dokonale sedmnáctiprocentně šedí jako pomůcka pro fotografy napomáhající správné expozici. Aby zaujali v tekuté době nesmí vyčnívat, musí být dokonale exponováni pro širokou veřejnost. Produkty pro masy takové musí být.

Pro politiku „reakce“ je charakteristická ztráta horizontu, zrak sklopený k zemi, slepota k delšímu časovému rámci činů, soustředěnost na „teď“, uzamknutí v přítomnosti. Politické činy jsou nakonec pouhou imitací činu a prstu reakcí na okolní jevy. Přestali jsme být tvůrci své budoucnosti, jsme pasivními přihlížiteli dějů kolem nás. Abychom se dostali z postavení pasivního příjemce jevů do postavení alespoň drobného spolutvůrce státní budoucnosti, musí se toho mnoho změnit. O tom ale až jindy.

Blíží se dva významné státní svátky - Den české státnosti a Vznik samostatného československého státu. Troufám si tvrdit, že dva nejsilnější a nejsymboličtější svátky České republiky. 28. září se pojí se smrtí patrona Zemí Koruny české svatého Václava. 28. říjen pak s vyhlášením samostatného státu československého.

Svatý Václav, jeho život, smrt a odkaz se stali symbolem národních emancipačních snah, stálou připomínkou našich křesťanských kořenů a důvěry v transcendentální duchovní sílu, která dodává sílu v horších časech. Přestože jsme jednou z nejateističtější zemí na světě, kostely zejí prázdnotou a slova duchovních doléhají pouze k uším nepočetných, je dobré si vzpomenout na význam svatého Václava a transformovat jeho symboliku na dnešní dny. Odhlédněme od toho, že naše největší církev je zároveň jedním z největších pozemkových vlastníků a spíš než o spásu lidských duší se stará o rentu.

V říjnu pak budeme vzpomínat na stát, který dnes již neexistuje, polistopadové vichry ho sfoukly z mapy Evropy a zůstala jen rok od roku bledší vzpomínka na něco, co komiksový dějepis dnes zploštěle vydává za zlatý věk. Rozdělením Československa jsme přišli o srozumitelné pojmenování státu, ve kterém žijeme, zůstala jen předpona „Česko“, nepřesná a nezvukomalebná…

O nejistotě v pojmenování státu vydávají svědectví i šumavské hraniční kameny, zatímco směrem do Německa nesou vyhloubenou a vyčerněnou značku „D“ - Deutschland, na naší straně je zkratka „C“ - Czech. Některé nesou staromilcovu úpravu a fixou mají dopsaný háček nad „C“…

Odhlédněme od toho, že si připomínáme světce v ateistické zemi a stát, který neexistuje a podívejme se na oba svátky jako symboly, které stále mohou mluvit k budoucnosti.

Například tím, že si připomeneme že:

• Čechy, Morava a Slezsko jsou našimi domovy, Evropa je pak vztahovým rámcem domova
• domov má přednost před vnějšími zájmy
• vlastenectví není sprosté slovo
• práce tvoří hodnoty
• chudoba je nesvoboda a svoboda je zodpovědnost
• právo a povinnost jsou neoddělitelně spojeny
• vztah k půdě není pouze zemědělství
• mír je podmínkou všeho ostatního

Reformátor Petr Chelčický měl odpověď na otázku „Co je člověk?“; psal, že člověk je jednota práce, statečnosti a slavení.

V jeho definici je obsaženo vše podstatné pro plný fyzický a duchovní život člověka. Vypustíme-li jednu jedinou podmínku, dostaneme neúplný invalidní obraz člověka.

Ztráta horizontu, bezvíra v marastní době, odevzdanectví a zahledění se na pouhý okamžik hrozí nám všem, i proto je dobré využít symbolických svátků k oživení jejich trvalých poselství pro budoucnost.

(ŠHA)