Státník Beneš, Lex Beneš, Mnichov 1938 a Únor 1948

Beneš v r. 1938 nezklamal, byla zklamána jeho důvěra v mezinárodní smlouvy a otřesena jeho důvěra v ten typ demokracie, kterou Francie a Anglie ztělesňovaly. Jak mohl Beneš za Mnichov, čím k němu přispěl? Proti jeho republice stáli čtyři největší evropské velmoci. Samotný Mnichov byl pokusem odvrátit z hlediska Západu válečný konflikt na účet Čechoslováků a jejich státu. Ale to se nepovedlo, válka se konala.

Druhou světovou válku, která byla pokusem o revizi výsledků té první, mohlo vyhrát Německo a historie se mohla opakovat. Nelze hovořit o bezpečném londýnském exilu. To je demagogie.

Němci byli vyhnání ze svých domovů jenom proto, aby se už nikdy nemohli stát záminkou či příčinou pro nový válečný konflikt. Ve jménu této ideje byli ti sudetští Němci, kteří již masově neodešli předtím, zbaveni svých domovů v součinnosti s vitěznými Spojenci, kteří tento akt posvětili mezinárodními smlouvami (Postupim, Paříž). Výsledkem bylo ve spojitosti s dalšími procesy a událostmi, že v Evropě už šedesát let je mír.

Beneš vskutku stále aktivněji usiloval během války vyřešit problém s německou menšinou jejím odsunem. Řeknu to takhle, kdyby se exilová vláda, domácí odboj a čs. veřejnost proti této myšlence rezolutně postavily, tak by spojenci nebyli proti tomu, aby sudetští Němci se nadále spolu s Čechoslováky hledali nejvhodnější formy koexistence. Myšlenka transferu na mezinárodním poli zvítězila proto, že úsilí spojenců se zaměřilo na to, aby už nikdy Německo se nestalo příčinou další světové války. A protože německé menšiny v jiných státech za takovou příčinu byly všeobecně považovány, tak vítězné mocnosti aktivně spolupracovali na tomto řešení, tj. na likvidaci případné příčiny dalších válek i za cenu obětování práva na vlast několika miliónů lidí. A myslím, že máme právo žádat po sudetských Němcích, aby v zájmu míru v Evropě nevyvolávali zbytečné konflikty mezi obyvateli obou národů. Pokud tak budou konat, bude jim za to patřit náš obdiv. Kdo tedy rozehrává dnes tuto hru, musí vědět, že otevírá Pandořinu skříňku nových nacionalistických konfliktů v Evropě. Nebezpečí a hrůzy těchto konfliktů se jasně ukázaly po r.1990 v Jugoslávii. A z Jugoslávie už není tak daleko do Česka.

V druhé světové válce nejdříve prodal na talíři Československo Rusům Churchill, když přiznal Sovětskému svazu rozhodující vliv ve střední Evropě v širším kontextu Moskevské dohody čtyř, respektive pěti velmocí v r. 1943. Byl to svým způsobem další Mnichov. Takže Beneš jenom trochu předjímal, trochu následoval pouze tuto západní politiku. To, že Churchill v r. 1945 se pokoutně a mazaně pokoušel popíchnout USA, aby osvobodili Prahu, to už byl pouze pokus, jak se vyvlíknout z dohody se Stalinem prostřednictvím někoho třetího. Ta dohoda totiž zase zaručovala Anglii určitý vliv a statut velmoci. A s komunisty tehdy spolupracoval kde kdo (Francie, Itálie atd. atp.) a znárodňovalo se také všude možně (Anglie).

Na druhé straně bych si dovolil vyslovit hypotézu, že to, že komunisté téměř ústavně převzali vedoucí úlohu v Národní frontě v únoru 1948, mělo svůj dopad v listopadu 1989 v tom smyslu, že ji pod tlakem veřejnosti téměř pokojně odevzdali zpět. Chování Beneše v únoru 1948 a po něm mělo své pozitivní stránky. Ono vůbec si nikdo neuvědomuje, že navenek těsně po únoru 1948 to vypadalo, že šlo pouze o výměnu několik ministrů s cílem důslednějšího naplňování vládního programu.

Je jasné, že pro Beneše se Mnichov stal traumatem, podle něhož později hodnotil všechny následující události, což vedlo k tomu, že význam některých záležitostí podněcoval (vliv Ruska a komunistů ve střední Evropě), jiné přeceňoval (chování sudetských Němcům), že se po celý další zbytek života soustředil na odstraňování jeho důsledků pro jeho dítě - Československo.

S následky Mnichova se potýkala do dnešních dnů československá a později i česká diplomacie. Dodnes z hlediska mezinárodního práva není dořešena otázka nulity mnichovské dohody od samotného počátku. Musíme pouze doufat, že je - podobně jako u některých Benešových dekretů - vyhaslá. A až po důsledném dořešení této otázky podložené mezinárodními smlouvami účastníků mnichovské konference v r. 1938 může Česko uvažovat - jako vstřícné gesto - o nějakém rozloučení s některými Benešovými dekretý, dotýkajících se sudetských Němců např. ve formě deklarace o historicky podmíněné jejich platnosti a účinnosti a vyjádřit lítost nad jejich důsledky.

Pozn.: TGM může být považován také za historicky spornou osobu. Je jasné, že z hlediska právního purismu je paskvilem nejen zákon o TGM, ale též zákon o éře komunismu v Československu. Lex Beneš říká jenom a nic více, že EB se zasloužil o vznik čs. státu, což je pravdou, a rovněž říká v důvodové zprávě, že se zasloužil o obnovení státu v r.1945, což je také nepopiratelnou pravdou. Neposuzuje význam EB mezi světovými válkami a jeho činnost v letech 1945 až 1948. I ten, kdo zabije vlastní babičku, může být vyznamenán za záchranu nějakého debilního parchanta. A ještě jednu poznámku, každá hanebná věc je věcí záslužnou, pokud vedla k tomu, aby odstranila záminku vzniku další války z podnětu Německa. A přítomnost německé menšiny v Československu takovou záminku Hitlerovi dala. Za odsun Němců nese odpovědnost hitlerovská politika. Kdyby pan Hitler se spokojil s připojením Sudet k Německu, mohli tam sudetští Němci pod ochranou německého státu žít dodnes.

Obrázek (převzato z http://vpravo.blog.cz/0909/1938-spojenci-nam-diktovali)