Restituční causa Thienen-Adlerflycht a Serenyi X.

10. díl: Posouzení výpovědí ve prospěch Aloyse Serenyiho*

V minulých dílech jsme si řekli, že Aloys hrabě Serenyi nemohl získat československé občanství z důvodů jeho členství v NSDAP. Ale také jsme řekli, že rozebereme svědectví v jeho prospěch, i když jsou právně irelevantní.

1. Sbor národní bezpečnosti – Místní velitelství Luhačovice ze dne 12.12.1946

V hlášení se povída o tom, že jeho rodiče byli české národnosti, že měl českého učitele, německé gymnázium, při sčítání obyvatelstva 01. 12. 1930 se přihlásil k české národnosti, používal českého jazyka, že se za války choval k českému obyvatelstvu loyalně, že se lidé na něho obraceli, aby intervenoval ve prospěch jejich příbuzných, vězněných v koncentračním táboře, atd. Zda intervenoval nebo je jen vyslechl, není známo.

Hlášení neuvádí konkrétní jména, okolnosti, že mluvil česky je pochopitelné, neboť v dalších výpovědích sami lidé přiznávají, že neumí jiný jazyk než češtinu. Takže se s nimi nebylo možné domluvit jinak. Toto hlášení ani neuvádí, že za války měl říšskoneměckou státní příslušnust, členství v NSDAP, věci, co děly v Lomnici či Praze. Např. Žofie Kolářová z Luhačovic č. 579 (jediné jméno z hlášení) uvádí, že byla pěstounkou jeho dětí, že jejich výchova se děla v českém duchu. Ať se paní nezlobí, kdyby byla v českém duchu, tak Leopoldine nevstoupila do NSDAP.

Závěr: Místní velitelství Luhačovice nic nevědělo nebo zatajilo

2. Jan Ryšavý, farář v Luhačovicích (nedatováno)

Za války byl vyslýchán Gestapem. Píše: „O moje propuštění z vězení domů měl největší zásluhu Alois Sereny, velkostatkář v Luhačovicích, který použil všech svých známostí a svého vlivu, by celá záležitost byla zlikvidována a já byl propuštěn, což se stalo již v srpnu r. 1942“

Toto svědectví má opět problémy. Za prvé jde o osobu z kategorie osob existenčně závislých na Aloysu hraběti Serenyi, neboť ten vykonával nad farním ůřadem patronátní právo. Za druhé jde o svědectví z druhé ruky. Pana faráře si vážíme, ale když byl ve vězení Gestapa, nemohl vědět, co Aloys hrabě Serenyi dělal. Nebyl u toho. Pak mu asi po propuštění Aloys hrabě Serenyi řekl, co vše udělal. Ale není žádná stopa, že vůbec něco udělal. Po válce už nemusel mít strach, mohl říci u koho intervenoval, ten mohl být vyslechnut, mohla se použít křížová svědectví atd. Nic takového se nestalo.

Závěr: Jde o svědectví z druhé ruky, osoby existečně závislé na Aloysi Serenyim

3. Svědectví 6 zatčených osob z Luhačovic v čele s učitelem Aloisem Poláčkem (začeni a zadržováni Gestapem 09. 09.1940 – 19. 09. 1940)

Podle poválečného svědectví „nasadil vše“, aby je zachránil. Zatčených si vážíme za jejich hrdinství, ale jde o stejný případ jako předešlý, svědectví z druhé ruky. Když byli ve vězení Gestapa, nemohli vědět, co Aloys hrabě Serenyi dělal. Nebyli u toho. Pak jim asi po propuštění Aloys hrabě Serenyi řekl, co vše udělal. Ale není žádná stopa, že vůbec něco udělal. Po válce už nemusel mít strach, mohl říci u koho intervenoval, ten mohl být vyslechnut, mohla se použít křížová svědectví atd. Nic takového se nestalo.

Závěr: Závěr: Jde o svědectví z druhé ruky

4. Svědectví  1. československé partyzánské skupiny Jana Žižky z 10. 03. 1947

Že nikdy nepochybovali, že se říšskoněmeckým občanem stal pod nátlakem, že sledovali jeho činnost po roce 1941, že pomáhal českým lidem.

Nejde o stanovisko 1. československé partyzánské skupiny Jana Žižky, ale o stanovisko Sdružení československých partyzánů, pobočka Luhačovice. Takže první chybný údaj. Dále jde o prohlášení deklarativního charakteru. Není zde jmenován jediný konkrétní čin Aloyse hraběte Serenyiho. Něvěděli ani to, že bratr Aloyse Rudolf vyráběl zbraně a vojenskou techniku, která byla později použita vůči nim. To by asi mluvili jinak.

Závěr: Sdružení československých partyzánů, pobočka Luhačovice, rovněž něvědělo nic.

5. Urgence 1. československé partyzánské skupiny Jana Žižky z 12. 05. 1947

Opět nejde o urgenci 1. československé partyzánské skupiny Jana Žižky, ale o stanovisko Sdružení československých partyzánů, pobočka Luhačovice. Takže první chybný údaj. Sdružení psalo ministru vnitra, že urgují udělení státního občanství Aloysi hraběti Serenyimu. „Že se nikdy jako němec nechoval a českým lidem pomáhal. Není opět uveden jeden jediný konkrétní čin. A opět se ukazuje, že předseda a jednatel sdružení vůbec nic nevěděli o Aloysi hraběti Serenyim.

Další svědectví z Lomnice jsou svěděctvími osob existenčné závislých na Aloysi hraběti Serenyi, které mluvily jen česky. Jiný jazyk neuměly.

6. Aloysie Cziháková, Lomnice 07. 10. 1946

Dcera bývalého klíčníka na zámku. Svědectví o tom, že Aloys byl vychováván v českém duchu, že mluvil česky a že se zúčastňoval se sestrou Henriettou zábav v sokolovně.

O tom, co bylo za války ani slovo. Henrietta se sice mohla zúčastňovat zábav v sokolovně, to jí ale nebránilo, aby se nedovolávala ve svém přihlášení k říšskoněmeckému občanství známosti s Karlem hrabětem Khuen-Lützowem, jedním z největších nepřátel Čechů (viz Jan Masaryk)

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé, o II. světové válce nehovořící

7. Aloisie Synková, Lomnice, 11. 10. 1946

Sědectví vdovy po sluhovi Františku Synkovi. Svědectví o tom, že Aloys byl vychováván v českém duchu, že mluvil česky.

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé, o II. světové válce nehovořící, svědectví z druhé ruky

8. Anastázie Slaninová, Lomnice 06. 10. 1945, úřednice velkostatku

Svědectví o tom, že Aloys byl vychováván v českém duchu, že mluvil česky.

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé, o II. světové válce nehovořící, svědectví z druhé ruky

9. Cecilie Slaninová, Lomnice, 08. 10. 1946, pokojská na zámku

Svědectví o tom, že Aloys byl vychováván v českém duchu, že mluvil česky.

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé, o II. světové válce nehovořící.

10. Františka Matoušková, Lomnice, 11. 10. 1946, služebná na faře

Svědectví o tom, že Aloys byl vychováván v českém duchu, že mluvil česky, že chodil do kostela, o obdarovávání chudých šatstvem na Vánoce, o obědech zdarma pro chudé.

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé (vůči kostelu Aloys hrabě Serenyi vykonával patronátní právo), o II. světové válce nehovořící.

11. Potvrzení Josefa Dědka, řídícího učitele, Lomnice, 03. 10. 1946

Potvrzení o tom, že Aloys hrabě Serenyi chodil do české obecné školy, opis z matriky školy.

Závěr: svědectví o II. světové válce nehovořící.

12. Antonín Viktorín, Lomnice, 11. 10. 1946, kočí

Svědectví o tom, že Aloys byl vychováván v českém duchu, že mluvil česky, chodil na české zábavy, svědectví o podpoře chudiny

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé, o II. světové válce nehovořící.

13. Svědectví nejmenovaného spolku 13 lidí, kteří poděkovali Aloysi hraběti Serenyimu za jubilejní dar dne 13. 09. 1943

Spolek není jmenován. Zřejmě šlo o nějaký dárek k výročí spolku.

Závěr: svědectví o II. světové válce nehovořící.

14. Svědectví Josefa a Josefy Zálabákových ze dne 14. 03. 1939, Doubravník

Jde o opis. Kolek není přeražen razítkem. Podpis chybí, jen strojopis. Nelze určit zda jde o pravdivou věc. Není poznamenáno, odkud opis pochází.

Poděkování Josefa a Josefy Zálabákových, uprchlíků před Ordnery (nacisty) z Pohořelic, kteří jim zdemolovali byt, za 2 m dříví Aloysi hraběti Serenyimu.

Závěr: svědectví nelze doložit, možná je pravdivé

15. Josefa Kulová, Brno, 04. 10. 1946, potvrzení o tom, že Aloys hrabě Serenyi skládal zkoušky na obecné škole v Lomnici v češtině.

Chodil na českou obecnou školu, proto byl Čech. Její otec byl zahradníkem na zámku v Lomnici.

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé, o II. světové válce nehovořící, svědectví z druhé ruky.

16. Filoména Konečná, zemědělská dělnice velkostatku, 23. 06. 2012, Lomnice

Svědectví o tom, jak Aloys hrabě Serenyi spolu s Kowarovskim jí pomohl jako chudé dělnici s oddlužením domu v Osikách 20.000,- Kč, jak jí zvedli plat z 200,- Kčs na 400,- Kčs. Svědectví o tom, že Aloys hrabě Serenyi prchl před frontou za bratrem Rudolfem do Prahy, o tom jak se na hraběte Aloyse Serenyiho chystali partyzáni. O tom, že se běžela zeptat partyzánů domů do Osik, zda je to pravda, a když zjistila, že to není pravda, sdělila, že to budou cizí partyzáni.

V tomto svědectví ve prospěch Aloyse hraběte Serenyiho je vlastně docela dost údajů. Ale svědčí o něčem jiném. Paní měla za války nadstandartní styky s dvěma příslušníky NSDAP a jedním udavačem Gestapa (Kowarowsky). Není zřejmé proč. Rovněž dosvědčila, že bratři Aloys a Rudolf hrabě Serenyiové jednali za II. světové válce ve shodě, neboť podle ní Aloys uprchl před frontou za svým bratrem do Prahy. Také svědčí o tom, že na Lomnicku působila asi partyzánská skupina, která měla nějaké povědomosti o Aloysi hrabě Serenyim. Není také vyloučeno, že šlo jen o fámu. Nelze nijak zjistit.

Závěr: svědectví osoby existenčně závislé.

Závěr: Z těchto 16 svědectví není ani jedno svědectví, které by nepocházelo z druhé ruky. nikdo ze svědků u činů Aloyse hraběte Serenyiho nebyl přítomen. Navíc řada svědectví se netýká událostí za II. světové války, jde u řady z nich o svědectví osob existenčně závislých. Ani po válce Aloys hrabě Serenyi nesdělil, koho vlastně intervenoval, tehdy už nemusel mít obavy. Z těchto svědectví nelze prokázat žádné zásluhy, nejsou jmenovány konkrétní činy (kdy, kdo, kde, proč).

* Před každé slovo v textu patří slovo pravděpodobně. V rámci textu je vynecháno kvůli srozumitelnosti.

Příště: Úmyslně lživá propagace Serenyiú a dalších šlechtických rodin ze strany Úřadu pro studium totalitních režimů a spolku Rodro z.s. pod vedením ředitele spisové služby Parlamentu ČR Jana Drocára