Poslední dopis J. Masaryka Stalinovi – IV.

Měl být Tomáš Garrigue Masaryk souzen za velezradu? 

Že by tedy Tuchačevskij a Stalin „vděčili“ za zázrak na Visle Tomáši Garrigue Masarykovi, který svou nabídkou Zakarpatské Ukrajiny na podnose bolševickému Rusku dokázal zeslabit úder Rudé armády proti Varšavě? Není divu, že na čelném místě Stalinovy galerie nepřátel měl být údajně pověšen obraz našeho prvního prezidenta, asi také proto, že z československé ústavy, § 3, č. 1, přijaté 29. února 1920 (Rašín byl držgrešle na případné státní svátky), si udělal trhací kalendář: Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.

Podle Ferdinanda Peroutky připojení Podkarpatské Rusi bylo v Československu přijímáno bez nadšení, jako dar v mnohém ohledu danajský. „Neusilujeme o to“, řekl tehdy Masaryk, „ale nemůžeme takovou žádost zamítnout“. Byli i v parlamentu muži, kteří nový stát pokládali za pouhé provizorium a mysleli, že Československo jen střeží Podkarpatskou Rus do té doby, až obrozené a zesílené Rusko bude schopno se o ní přihlásit.(Budování státu III, s. 1027-1028. Srovnej též 1030-1032, 1037, viz též Hitchcook, 1946, s.175).

Je otázkou, zda-li by měl být TGM být souzen za velezradu, nebo naopak od Poláků dostat státní vyznamenání. Jak píše Václav Černý, Tuchačevskij hnal sice Poláky až k Varšavě a na Vislu, ale v červenci jej z Paříže na pomoc povolaný Weygang zastavil a vrhl zpět, neboť na frontě jihozápadní Stalin proti rozhodnutí samotného ústředního výboru strany v Moskvě držel tu falešně slavnou První „konarmiju“ Buďonneho na pochodu na Lvov, ačkoliv měla zamířit na pomoc k Varšavě, až se doslova rozplynula a marně roztála na nekonečných komunikacích. A Tuchačevskij nemlčel a viníka neúspěchu polského tažení před stranou odhalil.(s. 176)

Jak to bylo se zázrakem na Visle

Informaci o tom, že šlo o Buďonneho jízdu a o Stalinově rozhodnutí nepodpořit úsilí Tuchačevského si mohl pan Černý přečíst v knize Louse Aragona (1966, s. 219), který píše jako přes kopirák, že sabotování směrnic ústředního výboru ze Stalinovy strany ohrozilo postup na Varšavu. Ale sláva Budonneho nikdy nedolehla k uším třeba pana Stanislava Budína, který se narodil a prožil své mládí v Kamenci Podolském na Ukrajině: Rudá armáda přešla na celé frontě do ofenzivy a blížila se Kamenci. Pak se zastavila před Lvovem a Varšavou a byla znovu odražena. Kamenec padl na několik měsíců do rukou Poláků (2007, s.35).

Snad si o Buďonneho První koňské pisatel dopisu Stalinovi mohl přečíst článek Zvěrstva ruských bolševiků publikovaný v Lidových novinách 17. září 1920, roč. 28, s. 3-4: Tento sbor si získal pověst takové bestiality, že každý polský důstojník schovával pro sebe poslední kulku nebo laahvičku jedu, aby se usmrtil a unikl mučení vojáky Buďonného, kdyby jim měl padnouti do rukou. Všude, kudy prošly sbory tohoto generála, byla jejich cesta znamenána hromadným vražděním. Všude po nich zbyly zohavené mrtvoly s vyrvanými jazyky a očima, mrtvoly nemocných, povražděných v nemocnicích. Tito vojáci povraždili v prvních dnech června v Berdyčevě a Žitomiru 620 raněných a celý zdravotnický personál v nemocnicích. O několik dní později, opustivše Proskunov, zastavili vlak Červeného kříže a pobili 36 osob sanitní misse, mezi nimiž byl též hrabě Grocholski. Mrtvoly těchto neštastníků byly nalezeny v takovém stavu, že jenom tři mohly býti zjištěny.“

Z Žitomíru do Lvova je 401 km, tedy i dnes 5 hodin autem. Berdyčev leží 45 km jižně od Žitomíru, což by znamenalo, že armáda, která by operovala pouze v této šíři fronty, by se musela vypořádat s překonáním minimálně tak dvaceti významnějších ukrajinských sídel, měst a městeček. Ze Lvova do Varšavy je to 520 km. Do Varšavy se jede přes Zamość, který je od Lvova vzdálen 129 km. A ze Lvova do Užhorodu je to zhruba 300 km.

Není divu, že Stalin – se svým myšlením, že je lepší podkarpatoruský vrabec v hrsti (dar od Masaryka), než polský holub pijící vodu z Visly jako kůň ruského kozáka o nějaký ten pátek později z Vltavy, tak mohl začít váhat. V r. 1940 ve Francii přední voje německých pancéřů za jedenáct dnů urazily vzdálenost asi 350 kilometrů.(Hronek, 1946, s.124)Navíc pokud se Buďonneho armáda přibližovala z jihu ke Lvovu teprve na konci července v šíři frontu minimálně 50 km, tak těžko mohla pouze usilovat o jeho obejití, už proto že dopravní cesty většinou vedou středem města. A to, co s ušlechtilými oři dělá zorané pole, lze každoročně vidět i na Velké Pardubické.

Podle pana Žďárského (2009) v reakci na úspěchy Rudé armády vydal Kameněv rozkaz, podle něhož měl Tuchačevskij do 12. srpna obsadit Varšavu. V návaznosti na tento rozkaz zažádal Tuchačevskij o sjednocení západního a jihozápadního frontu, počítal především s pomocí 1. jízdní armády při dobývání Varšavy. Tento požadavek byl však jen stěží proveditelný a byl proto následně zamítnut. Sovětští vojáci na Jihozápadní frontě bojovali o měsíc a půl déle, než jejich kolegové na Západním frontu a byli již značně vyčerpáni. Konarmija již nebyla tou údernou silou, jako na začátku tažení a přesun k Visle byl pro ni v této chvíli velmi nereálný. Dalšími problémy byl protibolševický postoj Rumunska, které se mohlo kdykoliv vložit do polsko-sovětské války a na Kavkaze stále neporažený Wrangel, který převzal zbytek sil po Děnikinovi. Tyto důvody nutily Jegorova a Stalina odmítnout požadavky na další oslabení Jihozápadního frontu. Namísto Varšavy se tak stal hlavním cílem 1. jízdní armády Lvov, po jehož dobytí se měla Konarmija stáhnout zpět na Kavkaz. 14. srpna sice nakonec přešla Konarmija a XII. sovětská armáda pod velení Tuchačevského, ale rozkazy, které velitel Západního frontu Buďonnému poslal, byly buď ignorovány, nebo dorazily k velení 1. Jízdní armády se značným zpožděním. Výsledkem toho bylo, že se Buďonného jízda vydala na Západní front až 20. srpna, kdy již několik dní ustupovala Rudá armáda pryč od Varšavy.(Žďarský, 2009, s.18)

V domnění, že do bojů o Varšavu zasáhne i Konarmija s XII. armádou, nasměroval Tuchačevskij postup většiny svých sil severně od Varšavy, chtěje takto odříznout přísun materiálu z Gdaňsku. Tento manévr na sever byl ovlivněn i zdržením na Bugu, Tuchačevskij správně předpokládal, že je Varšava na frontální útok dobře připravena. Tímto obchvatným manévrem na sever však odkryla Rudá armáda své levé křídlo. (s.18-19) Sovětská porážka u Varšavy měla za následek zhroucení celé ruské invaze do Polska. Poláci způsobili na Visle Rudé armádě obrovské ztráty. Celá jedna sovětská armáda byla ztracena, Kavkor přestal existovat, dvě sovětské armády byly zdecimovány a další dvě těžce ochromeny. Ruský ústup se s přibývajícím polským tlakem měnil v úprk. Tento obrat na Západním frontu způsobila i špatná koordinace s Konarmijí a XII. armádou, které mohly podpořit ustupujícího Tuchačevského. Je otázkou, proč se tak nestalo, když byly oba tyto sbory již pod velením Západního frontu. Poláci tak dostali jedinečnou šanci se nejdříve vypořádat s Rudou armádou v oblasti Litvy a Běloruska a následně zatlačit Sověty i na ukrajinské frontě. Neúspěch u Varšavy a následný úprk bývá často dáván za vinu ješitnosti Josefa Stalina, jenž byl v období polsko-sovětské války politickým komisařem Jegorova, velitele Jihozápadního frontu. Z řad bolševiků byli Stalinovými největšími kritiky Trockij a Tuchačevskij, druhý jmenovaný prý dokonce žádal pro Stalina oprátku. Je nutné si ale uvědomit, že velitelem Jihozápadního frontu byl Jegorov, především on měl ihned uposlechnout rozkazy o přesunu Konarmije a XII. armády na Západní front. Stalinův souhlas by sice byl vhodný, ne však nutný. Rozkaz k pochodu na Lvov, o jehož dobytí Stalin tolik stál, vydal sám Kameněv. Taktéž je dobré si uvědomit nebezpečí, které v této době hrozilo Jihozápadnímu frontu ze strany Rumunska a Wrangela. A konečné zdržení Konarmije a neschopnost následně pomoci ustupujícím armádám na Západním frontu, je vhodné připsat spíše Buďonnému, jenž nejednou ignoroval rozkazy Tuchačevského.( Žďarský, 2009, s.20-21)

Na ukrajinské frontě bylo důležité uhájení Lvova, který nepadl i díky odvolání 1. Jízdní armády Tuchačevským. Zatímco byla Rudá armáda hnána na severu zpět na východ, na jihu se polské velení rozhodlo o další pokus rozdrtit Konarmiju. Tento pokus vešel do dějin jako zamośćský kruh, případně jako bitva u Komárna. Toto střetnutí, jež je označováno za jedinou jezdeckou bitvu 20. století, se odehrálo ve dnech 30. srpna až 1. září, přeneslo iniciativu na stranu Poláků a započalo postupné vytlačování Rudé armády zpět na Ukrajinu.(Žďarský, 2009, s.22)

Jak se vyrábí mediální bublina

Aby si nejenom autor tohoto blogu ujasnil, kdo za co mohl, tak lze dát slovo jedné odvážné britské dámě, která pobývala právě v roce 1920 v sovětském Rusku.  Téměř všechno vyšší velení v Rusku je v rukou důstojníků bývalého režimu. Generál Baltickij, velitel volžské oblasti mluvil zcela otevřeně o tom, že jak tito staří vojáci rádi a ochotně přijali novou vládu, jsouce tolik znechuceni vládou předešlou. Některé kruhy našeptávají, že tito staří důstojníci jednají s přimo machiavelistickou lstí, aby mohli při vhodné příležitosti svrhnout nový režim. Při dlouhých hovorech s generály a admirály jsem však nevypátrala něco, co by svědčilo, že domněnka tato je správná. Ale je-li tomu tak, jsou jejich vyhlídky vskutku nepatrné. Každému pluku je přidělen plukovní politický komisař. Dva členové revoluční válečné rady spolu s hlavním velitelem představují armádu a dva členové rady jednají s hlavním velitelem. Tito dva členové revoluční rady mají za úkol pozorovat hlavního velitele a hlavním úkolem obou politických agentů je bdít nad chováním velitelů jejich pluků. Tito političtí agenti mají pozorovat vojenské operace, avšak nemají se vměšovat do čistě vojenských záležitostí i v případě změny plánu. Naskytne-li se něco vážného nebo tajemného nebo co je jím za vážné pokládáno v souvislosti s jednáním velícího důstojníka, má politický agent oznámit pouze věc samu. Je-li však zřejmě věc velmi vážná, bere často na sebe odpovědnost jednat sám, ba i zbavit velitele úřadu, nebo jej dát zastřelit jako zřejmého zrádce republiky. (Snowden, 1921, s.70-71) Táž dáma pak napsala, že zvítězí-li umírněná většina, bude příměří uzavřeno za šlechetných podmínek. Zvítězí-li krajní komunistická vládnoucí menšina, bude pokračováno ve válce, pokud Polsko nesvolí přeměnit svou vládu dle bolševického vzoru. V tomto případě byl by Lvov i Varšava obsazeny a buržoazii stihl by krutý osud. (s.65)

Lze říci, že celý tzv. spor mezi Tuchačevským a Stalinem je nutné považovat za pouhou mediální bublinu, je otázkou, kdo ji nafoukl a za jakým účelem, a dokonce do té míry, že v rámci kultu osobnosti Stalin vystupuje v roli toho, kdo dokáže vzdorovat dokonce Leninovi, dokonce se stává protihráčem tehdy asi tehdy jediné světově známé mediální hvězdy show  zvaného Zázrak na Visle Bronštejna Trockého (viz Snowden):

Stalin si byl svou nedotknutelnosti zcela jist. Dokonce v srpnu 1920 odmítl splnit příkaz samotného Lenina, když měl na Ukrajině zajistit rozdělení bojů na dvě fronty, jednu proti Polákům a druhou proti bělogvardějskému generálu Wragnelovi. Reagoval ale tvrdým odmítnutím, že se už diplomaticky jedná o uzavření front, a proto by se politbyro nemělo zaobírat zbytečnostmi. Teprve když Stalin opětovně neuposlechl Leninových příkazů a odmítl poskytnout podporu z boku Tuchačevskému, postupujícímu k Varšavě. Lenin zasáhl. Stalin totiž chtěl sám dobýt Lvov, a historie dokázala, tahle neposlušnost vedla k tomu, že Poláci nakonec odrazili ruská vojska jak od Varšavy, tak i od Lvova. Na tomto základu byl 14. srpna 1920 Stalin odvolán z vojenských funkcí. (Kerr, 2006, s. 110-111)

Historie dokázala pouze jediné, pokud jsou informace uvedené v ostatních částech knihy pana Waltera Kerra tak přesné jako jeho popis činů Stalina, co se týče jeho podílu na zázraku na Visle, neměl by ani podprůměrný advokátní elév žádné problémy s tím vysekat tohoto těžkého zločince z nejtěžších obvinění ani ve státě s kabinetní justicí. 

Podíl TGM a Čechoslováků na zázraku na Visle 

Výše uvedená velezrádná nabídka na přenechání Podkarpatské Rusi sovětskému Rusku, učiněná údajně Tomášem Garrigue Masarykem a Edvardem Benešem, o níž z doslechu se dozvěděl pisatel údajného dopisu Stalinovi, měla a mohla tedy zaznít někdy na přelomu července a srpna 1920. Jan Masaryk, který působil v té době jako československý velvyslanec v USA, opustil Washington až 8. října 1920. Současně platí, že Václav Černý v té době pobýval v Paříži. Mohla však tato nabídka skutečně právě tehdy zaznít?

Podle tehdejšího brněnského deníku Rovnost z 29. července 1920 Poláci ustupovali směrem na Lvov. Tehdejší zprávy se nezmiňují výslovně, že by se tak dělo pod tlakem Buďonneho Konarmii. Pisatel dopisu podobně jako Václav Černý a student Žďarský rekonstruují průběh událostí na základě studia literatury, vzniklé ex post.

Stejně ale by bylo zajímavé vědět, jak by mohl Buďonnyj změnit poměr sil v bitvě u Varšavy 13.-25. srpna, když se nacházel 5. srpna teprve u Lvova za předpokladu trochu konsolidované a aktivní polské obrany? A zda-li by dobytí Lvova, tolik preferované Stalinem, a získání Podkarpatské Rusi nepředstavovalo dostatečnou rekompenzaci za zázrak na Visle.

17. srpna generální štáb polské armády publikoval zprávu o vítězství nad bolševiky, v níž mimojiné padla informace o situaci na jižní frontě mezi Bugem a Lvovem, podle níž byl postup nepřítele zastaven 30 km jihovýchodně od Varšavy u města Novominsk.

Dle dostupných pramenů lze určit, která zpráva podnítila oba naše ústavní představitele k takové aktivitě. E. Beneš podával 4. srpna 1920 výklad ve Stálém výboru Sněmovny (tedy byl tehdy v Praze) o rozhodnutí Dohody ve věci těšínské, v němž pravil: Na všech stranách to hrozí rozvratem a stát náš potřebuje klidu a míru. Musíme uklidňovat spory místo jich rozdmychávání. Blíží se ruská fronta a nikdo neví, co bude: boj, anarchie, bolševictví?

Dne 5. srpna 1920 v Užhorodu (Propagační odbor) vypracoval tamní agent zprávu o situaci v Zakarpatské Ukrajině:

Maďaři soustřeďují nyní agitaci v Munkači, Beregszásu, kolem Marmarošské Sihoti, Rahova a Jasiny. Lid tamnější je velmi rozhorlen a jediným jeho přáním jest, aby přišli ruští bolševici, aby se mohli pomstíti židům, kteří jej vysávají. Našim úřadům se vyčítá, že prý nadržují židům. Lid má dosti zbraní, jako pušek a ručních granátů, které jsou zakopány v okolních lesích. Z Jasiny jest slyšet střelbu bolševických děl, za noci pak viděti jest hořící vesnice ve vzdálenosti 40-60 kilometrů a postupuje směrem Stryj-Drohobycz, jižně na Lvov. Polské vojsko snaží se na ústupu překročiti naše hranice, ale naše vojsko je zadržuje, odzbrojí a posílá zpět do Polska!

7. srpna 1920 agrární noviny Venkov v článku Rusové ve Varšavě? vyzdvihly, že do sporu rusko-polského nebudeme zasahovati, jelikož není důvodu, abychom od svého reservovaného stanoviska upouštěli a hnali se do podniku, který by byl mezi vším českým lidem krajně nepopulární. Naší touhou je, abychom s Ruskem žili v nejlepším míru a zahájili s ním co nejdříve hospodářské styky.

Pod tímto mediálním tlakem nejenom z pravé strany politického spektra  (viz též Pernes) 9. srpna 1920 vydala československá vláda prohlášení o neutralitě, v němž vyslovila své přesvědčení, že spor rusko-polský se má řešit mírovým jednáním. Přejeme si také, aby Rusko a Dohoda dospěly k mírovému řešení sporných záležitostí.  Nikde není vysloveno varování, že pokud by Rudá armáda překročila naše hranice, narazila by na odpor naší armády. Dokonce 13. srpna 1920 představenstvo České a Německé sociálně demokratické strany vydává prohlášení, které podle asi poněkud zavádějící interpretace Věry Olivové vybízí k přípravě aktivní pomocí sovětským vojskům. Ale faktem je, že provolání končí takto: Soudruzi a soudružky! Buďte na stráži! Buďte připraveni, abyste uposlechli jednotně a ukázněně našeho volání, kdyby situace vyžadovala osvědčiti činem naší solidaritu se sovětovým Ruskem. Ani muže ani zbraně ani náboje nepřátelům sovětového Ruska!

Zpráva ministerstva národní obrany o situaci na Zakarpatské Ukrajině pro ministerstvo vnitra z 23. srpna informuje o bojích v oblasti Lvova, obsazení Stryje, Belechova a Drohobyče a ústupu Poláků ke Stanislavovu. Viz též hlášení víceguvernéra Podkarpatské Rusi presidiu ministerstva vnitra z 25. srpna 1920 (Olivová, 1957, s. 335-336). Podle stanoviska Beneše z 1. září 1920 do rámce československé politiky mírové a neutrální zapadá naše stanovisko, že je nutno vše učinit, abychom mohli rychle vstoupiti do hospodářských styků s Ruskem. Konflikt rusko-polský tomu velice překážel. (Srovnej též Kramářův soud nad Benešem, 90-105, zvláště s.103).

Na to, že u Lvova operovala a musela operovat Buďonného armáda, mohl upozornit Jana Masaryka, případně Václava Černého jeho přítel generál Bartík, když propojil na mapě informace o jejich teroristických aktech v prvních dnech června v Berdyčevě a Žitomíru a její pozdější účasti v jezdecké bitvě u Zamośči (30. srpna až 1. září), který mohl být také dobře informován o Mostověnkových aktivitách v Praze a jejich časování. Už méně lze předpokládat, že o nich věděli další možní informátoři, respektive pisatelé dopisu Zdeněk Fierlinger a Václav David jako legionářští aktivisté (viz dále), což by vysvětlovalo výše uvedenou vsuvku o bratrském poměru Čechů k Rusům v dopisu.  Eduard Beneš a Tomáš Garrigue Masaryk mohli tedy nabídnout počátkem srpna 1920 sovětovému Rusku spojeneckou smlouvu spolu se Zakarpatskou Ukrajinou. Mohli ji však nabídnout sovětskému velvyslanci Mostovenkovi?  

Jak to bylo s Mostovenkem

Pan Peroutka v III. díle svého Budování státu hovoří sice o panu Mostovenkovi jako o zástupci Sovětského svazu, ale list Venkov se zmínil 29. 4. 1924 údajně v původním dopisu z Ruska o kanceláři komunistické propagandy v Berlíně, kde má významnou úlohu i bývalý „vyslanec“ bolševický v Praze, Mostovenko, „znalec našich poměrů“, jemuž pomáhá vydatně zřízenec Črezvyčajky, Čech, jenž připravoval s Houserem puč v prosinci 1921, Petrlík-Salát, jenž přijel za tou příčinou zvláště z Moskvy do Německa. Je tedy bolševická akce proti ČSR v dobrých rukou! Pověst znalce našeho prostředí si pan Mostověnko vysloužil svou publikací Sovremennaja Čechoslovakija  [Moskva, Petrograd 1923].

Přítomnost Mostovenka v Praze je zmiňována v přípisu ministerstva zahraničních věcí vedoucímu československé obchodní delegace v Moskvě z 3. prosince 1921, podle něhož ministerstvo zahraničních věcí vedlo jednání v poslední době s obchodními sovětskými misemi ruskou a ukrajinskou o uzavření obchodní smlouvy, které lze považovat za téměř završené, ale ukázalo se, že sovětským vládám záleží na smlouvě politické a plném oficiálním uznání, kdežto my naproti tomu z důvodů vnitřních i mezinárodních nemůžeme ještě uzavříti žádnou smlouvu, kromě obchodní, ve kteréžto ovšem byli bychom ochotni dát i prohlášení o neutralitě, jakož i prohlášení, že jejich zastupitelské úřady v Praze považujeme za jediné oprávněné zástupce sovětského Ruska a sovětské Ukrajiny. Naproti tomu oni žádají, aby byli uznáni jedinými oprávněnými zástupci Ruska a Ukrajiny.

28. února 1920 Kalhousovo memorandum končilo závěrem, že celkem vzato zůstává pro náš stát za situace, v které se vůči ruské vládě sovětské nacházíme, jediné východisko, přistoupiti na nabídku míru ve snaze uzavříti mír co nejdříve. Tím se také pomůže nejlépe snaze, vstoupiti v obchodní styk s Ruskem.

Eduard Beneš pak po vzájemné výměně not s Čičerinem v dubnu a květnu 1920 (viz též Šmeral, 1920), v nichž vyjádřil svůj souhlas se sovětskými návrhy o navázání normálních styků, sešel se v Londýně na československém velvyslanectví s panem Krasinem na soukromé schůzce, která dospěla k těmto závěrům:

Československá vláda by dala svůj souhlas, aby do Československa byla vyslána mise nebo zástupci či obchodní a hospodářští představitelé. Bylo by možno přiznat této misi či těmto představitelům stejný právní statut jako jiným zahraničním zástupcům. Zejména by bylo lze připustiti via facti svobodný styk s Ruskem používáním šifer, kurýrů, pasů. Bylo by možné vyměnit si vzájemná ujištění, že právní záruky, týkající se pasů, oficiálních dokumentů, majetků misí atd. ve smyslu výše uvedeném budou poskytnuty a zachovány. Bylo dohodnuto, že styk mezi panem Benešem a panem Krasinem bude pokračovat prostřednictvím československého velvyslanectví v Londýně. Tak tento zápis mohl dokázat skutečně zformulovat pouze muž všech možných cest kromě cesty legality. (August, 2001, s.40)  

Od 10. července 1920 oficiálně působila v Praze toliko sovětská mise Červeného kříže pod Gillersonovým vedením, před jejímž příjezdem jiskrovou depeší sovětskému komisaři zahraničních věcí Čičerinovi Alice Masaryková jako předsedkyně Československého červeného kříže veřejně sdělila, aby přijal laskavě na vědomí, že misi vymezuje výlučně úkol toliko usilovat o repatriaci ruských příslušníků z Československé republiky, protože v době války i v době přítomné bylo zneužíváno Červeného kříže k účelům obchodním, politickým i propagačním. Tento dopis byl publikován ve Večerním Právu lidu 8. července 1920.

27. října 1920 měl přitom být vedoucímu sovětské mise Gillersonovi komisařem zahraničních věcí Čičerinem zaslán prostřednictvím linky ministerstva zahraničí údajně později dešifrovaný telegram o jeho stanovisku k pozvání Rudolfa Gajdy do sovětského Ruska, který byl v r. 1928 odsouzen vojenským soudem mimojiné za vyjednávání kontaktů se sovětskou vládou v době, kdy Československo nemělo se sovětským Ruskem oficiální styky. (August, 2001,s. 40-41)

Ale proč bylo titulování pana Mostovenka v agrárním listu Venkov v r. 1924 jako vyslance dáváno do uvozovek, tak to opravdu nelze pochopit, protože by jinak nemohlo dojít k následujícímu incidentu.

23. září 1920 byl v Děčíně zadržen kurýr sovětské mise z Prahy do Berlína tajnými agenty policie za pomocí důstojníka bývalé carské armády, Wrangelova zástupce, vykonávajícího tamtéž funkci zpravodaje českých pohraničních úřadů, kteří proti všem ujednáním žádali vydání pasu i zapečetěného diplomatického zavazadly. Teprve na přímý telegrafický rozkaz Benešův byly sovětskému kurýrovi jeho věci vráceny a mohl pokračovat ve své cestě (Olivová, 1957, s.280).

Jak ten kurýr sovětské mise 23. září 1920, tak i Beneš se chovají tak, jako by podobná dohoda byla již uzavřena, ale teprve návrh repatriační smlouvy vypracovaný zástupci Ukrajinské sovětské vlády společně s vedoucími československé repatriační mise v Moskvě, zaslaný do Prahy v lednu 1921, obsahuje klauzuli, že mise obou stran požívají práva exteritoriality a mají právo nerušených styků se svou vládou kurýry, telegrafem i rádiem, veřejně i šifrou

Ale teprve 7. srpna 1922 nařízení československé vlády uvádělo v platnost prozatímní smlouvu uzavřenou mezi Republikou československou a Ruskou socialistickou federativní sovětskou Republikou 5. června 1922 plnomocníky vlády Československé republiky Dr. Václavem Girsou, zplnomocněným ministrem a ing. Janem Dvořáčkem, šéfem ekonomické sekce ministerstva zahraničních věcí a plnomocníkem Pavlem Nikolájevičem Mostověnkem, předsedou obchodní delegace RSFSR v ČSR, kteří vycházejíce z nutnosti vzájemného zachování neutrality každou ze smluvních stan v případě konfliktu jedné z nich s třetí mocností o zřízení zastupitelstev v obou státech. V souhlase s tím obě vlády se zavázaly přerušit veškeré oficiální styky s různými zřízeními a zastupitelstvy organizací a osobami, majícími za účel boj s vládou druhé země. V druhém článku této dohody se pravilo, že přednostové a dva členové zastupitelstva obou států budou požívati všech práv a výhod osob diplomatického sboru. Přednostové odboček budou požívati všech práv a výhod vyhražených mezinárodním právem a místními zákony konzulárním zástupcům. (Olivová, 1957, s.579)

Zadržení toho kurýra sovětské mise 23. září 1920 dovoluje zformulovat přinejmenším hypotézu, že minimálně ten Wrangelův agent se domníval, že působení sovětské repatriační mise slouží jako pouhá zástěrka pro činnost zcela jiné, dobře utajené sovětské mise v čele s vyslancem Mostovenkem, která se snaží o prohloubení československo-sovětské spolupráce na daleko vyšší úrovni. Navíc podle praxe zavedené sice všeobecně až po druhé světové  válce, byl-li pan Mostovenko přijat oficiálně hlavou státu, pak bylo možné hovořit o něm jako přímém zástupci hlavy státu, která se může obracet přímo na hlavu státu, u níž je akreditován, aniž by použil prostřednictví ministerstva zahraničních věcí. Rozdíl mezi velvyslancem a vyslancem v praxi po leckteré stránce je značně už setřen. Řádná diplomatická mise, která může být velvyslanectvím nebo vyslanectvím, může být ve svém počátku pouze mimořádnou diplomatickou misí. Stát nově tvořící při zřízení diplomatických misí s příslušnými tituláři v čele musí počítat s postupným uznáváním de facto a de jure svého mezinárodního statutu a docilovati přijetí svého zástupce postupně od hodnosti oficiálního delegáta až po řádného diplomatického zástupce příslušné hodnosti. (Skalický,1949 s.9,8)

Bylo však vhodné, aby pisatel dopisu někdy v roce 1948 připomínal maršálu Stalinovi vůbec existenci tohoto soudruha?

Podle autora rejstříku ke knize F. Peroutky Budování státu IV. P.N. Mostověnko (1861-1939, oběť represí) byl sovětským diplomatem, od r. 1921 vedoucím 1. obchodní mise RSFSR, pověřený navázáním obchodních styků a zřízením stálého sídla sovětské mise v Praze, které bylo r.1922 umístěno do žižkovské vily Terezy. Později byl Mostovenko zmocněncem Nejvyšší národohospodářské rady v Berlíně.

Ale také dle ruských zdrojů nemá pan Mostovenko (МОСТОВЕНКО Павел Николаевич), pokud byl viděn v inkriminovanou dobu v Praze, alibi. Vesměs jsou popisovány jeho aktivity v Bakširské republice v r. 1919, pak pro rok 1921 je uváděno jeho působení v Praze, ale také v Litvě, pouze jeden zdroj ve vztahu k Bakšírské republice hovoří o roku 1920. Tytéž zdroje ho nechávají dvakrát zemřít: většinou v úterý 15. 3. 1938 (zastřelen v Moskevské oblasti), ale také opět v úterý 18. 4. 1939. Další seznam ho uvádí ho mezi členy leninské gardy, zlikvidované Stalinem. Není možné, aby si Jan Masaryk v dopisu Stalinovi neuvědomil, že toto zločinecké individuum je velmi nevhodné jmenovitě připomínat. Lze ale důvodně podezírat soudruha Stalina, že umožnil Janu Masarykovi setkání s jeho starým známým v létě 1947, aby mu vysvětlil jako národohospodářský odborník, proč je nutné odmítnout Marshallův plán.

Jaké štěstí mám, že nepředpokládám, že by ten dopis Stalin četl dříve, než byl opublikován v těch švýcarských novinách. Vskutku nemám tušení, jaké všechny asociace by mohl vyvolat v Stalinově hlavě výše uvedený odstavec dopisu v r. 1948 a co by mohl znamenat tento počin v r. 1920, kdy se měl odehrát. Výše uvedený příběh byl takovým hezkým politickým drbem, který mohl být použít při československo-polských jednáních v r. 1941-1942 jako důkaz toho, že ve skutečnosti jenom díky této diplomatické aktivitě TGM mohlo dojít k zázraku na Visle. Po menších úpravách v r. 1945 mohl se tímto příběhem zaštiťovat Beneš, proč se tak lehkovážně zřekl Podkarpatské Rusi ve prospěch SSSR. A na počátku března 1948 byla na pořadu dne soudní dohra mostecké špionážní aféry. Stále tedy připadají jako horký kandidát na pisatele dopisu kromě Jana Masaryka jeho mluvčí pan Fischl. V tom případě lze mu dodatečně pogratulovat k jeho vědomostem.

Použitá literatura:

ARAGON, Louis. Dějiny SSSR v letech 1917-1941. Praha: Mladá fronta 1966. 416 s.

August, František a Beneš, Jan. Ve znamení temna: sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918-1969: studijní materiál pro doplnění zápočtových seminářů FFUK. Praha: Votobia, 2001. 475 s. ISBN 80-7220-110-7.

Budín, Stanislav. Jak to vlastně bylo. Vyd. 1. Praha: Torst, 2007. 617 s. ISBN 978-80-7215-331-2.

Ćeskoslovensko-sovětské vztahy jako faktor mezinárodní politiky 1917-1970. Materiály československo-sovětského sympozia Praha 16.-18.10.1973. Praha: Academia 1975. 310 s.

HITCHCOOK, Edward. B. Zasvětil jsem život míru.Životopis Edvarda Beneše. Praha: Jaroslav Podroužek 1946. 341 s.

HRONEK, Jiří. Když se hroutil svět. Český novinář v emigraci. Část první. Praha: Práce 1946. 176 s.

CHUCHMÁK, Miroslav. Československo-sovětské vztahy v historii a současnosti. Tvorba 1987, č.49. 8 s. (příloha)¨

Kerr, Walter Boardman. "Obyčejný" Stalin. Vyd. 1. [Praha]: BVD, 2006. 210 s., [32] s. obr. příl. History. ISBN 80-903754-1-3.

Kramářův soud nad Benešem. Spor dr. Kramáře s ministrem zahraničních věcí dr. Ed. Benešem. S předmluvou Jiřího Stříbrného. Praha: TEMPO Akc. Spol. 1938. 243  

MASARYK, Tomáš Garrigue – BENEŠ, Edvard. Otevřít Rusko Evropě. Ruská otázka v roce 1922. Praha: Společnost Edvarda Beneše 1997. 71 s.

OLIVOVÁ, Věra. Československo-sovětské vztahy v letech 1918-1922. Praha: Naše vojsko 1957. 641 s.

Peroutka, Ferdinand. Budování státu. 3, 1920. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. s. 885-1349. ISBN 80-7106-038-0

Peroutka, Ferdinand a Fromková, Jarmila, ed. Budování státu. IV., 1921-1922. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991. s. 1365-1851. ISBN 80-7106-040-2

PERNES, Jiří, Československo versus Polsko aneb Zázrak pod Varšavou a české přihlížení. MODERNÍ DĚJINY.CZ

SKALICKÝ, Jan. Základy diplomatického a konsulárního zřízení a služby. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí 1949. 113 s.

SNOWDEN, Philip. Bolševickým Ruskem. Praha: Bursík a Kohout 1921. 145 s.

ŠMERAL, Bohumír. Pravda o sovětovém Rusku. Denní záznamy z cesty do proletářské říše. Praha: Ústřední dělnické nakladatelství 1920. 269 s.

ŽĎÁRSKÝ, Michal. Polsko-sovětská válka 1919 - 1920 a její ohlas v českých novinách. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity 2009. 77 s.