Poslední dopis J. Masaryka Stalinovi – III.

 Rusofilství Tomáše Garrigue Masaryka

 Václav Černý sice vyzdvihuje, že Tomáš Garrigue Masaryk vždy byl zásadním odpůrcem myšlenky intervenční; měl za to, že Rusko dlužno ponechat dlouhému a pracnému procesu jeho autonomního vývoje a předpovídal postupný vývoj bolševismu k evropanství a demokratizaci (Paměti 1, s. 122), ale přece jenom by asi šlo vyzvednout jeho poněkud kritičtější jeho vztah jak k carskému režimu, tak i k bolševismu a poněkud výraznější orientaci třeba na Francii, tehdy úhlavního nepřítele Německa. Jeho poněkud vlažnější vztah k Rusku, obzvláště carskému také dokazuje jeho angažování v kritice pravosti rukopisů královédvorského a zelenohorského, které mělo za cíl podlomit společenskou autoritu rusofilů, které tehdy reprezentoval Václav Hanka, ve veřejnosti, kritické články v Naší mysli, shoda se sociální demokracii právě v této otázce, výslovné uznání ukrajinského národa po r. 1917 za národ.

Nicméně na poradě členů a spolupracovníků odbočky Československé národní rady v Petrohradě dne 12. září 1917 Tomáš Garigue Masaryk prohlásil, že pro naše československé zájmy je třeba, aby bylo Rusko silné. Co bude pro nás znamenat slabé Rusko, když dostaneme samostatnost a nebudeme mít dostatek opory. (citováno podle Pichlík, 1991, s. 236) Když docestoval počátkem dubna 1918 do Tokia, tak v memorandu pro vládu USA psal, že Spojenci by měli uznat bolševickou vládu.  Znám slabé stránky bolševiků, avšak znám také slabé stránky ostatních stran – nejsou lepší ani schopnější. V další části memoranda navrhoval řadu hospodářských opatření na pomoc Rusku, jež v mnoha směrech shodovaly s návrhy, které o měsíc později nabízel Spojeným státům Lenin. (Tamtéž, s. 334-335)

 Financoval Josef Visandrovič Stalin československé legie?

 Na podzim 1944 Jan Masaryk poskytl při své návštěvě Irska interview místní tiskové agentuře, v němž vzpomínal, jak T.G. Masaryk sháněl peníze pro čs. legie: Hledal pomoc všude. A pomoc přišla třeba od lidového komisaře v Moskvě. Mimo Rusko v té době jen málo lidí znalo jeho jméno. Nyní je to jméno – Josef Stalin – známo po celém světě. (srovnej Kosatík-Kolář, 1998) Čistě technicky se toto střetnutí TGM s JVS mohlo odehrát na konci roku 1917. Lze však oba aktéry podezírat, že nešlo o peníze na československé legie, ale pro Savinkova, kterému je náš budoucí pan prezident předal, aby mohl spáchat atentát na Lenina.

Pan Fierlinger nás navíc poučil, že TGM vždy zdůrazňoval nutnost zachovávat neutralitu čs. ozbrojených sborů vůči revolučním událostem v Rusku. Ostatně sovětská vláda nemínila evakuaci čs. sborů na francouzské bojiště klást žádné překážky. Komisař Stalin ve svém telegramu ze dne 26. března 1918 pravil, že „Rada lidových komisařů považuje návrh čs. armádního sboru za spravedlivý a zcela přijatelný, dají-li se bezpodmínečně ešalony na okamžitou cestu k Vladivostoku a budou-li odstraněni protirevoluční velitelé. (Fierlinger, 1951, s.21)

Jenom nelze zjistit, zda tyto světodějné události nepředstavují pouhé legendy, sepsané v rámci kultu osobnosti Stalina, protože kniha pana Pichlíka Bez legend – zřejmě v rámci boje proti kultu osobnosti – tyto události zcela opomíjí.

Kde se mohl inspirovat pisatel dopisu?

Takže carský despotismus nebyl na překážku, aby Rusové byli považováni za naše bratry. Proč by tedy musela tomuto bratrství škodit stalinská despocie jako její nástupce?

 Ale slyšet někoho bojovat s Internacionálou na rtech bylo možné až ve zvukových filmech. Nícméně stejného obratu použil rumunský básník a spisovatel a historik Valeriu Marcu židovské národnosti, autor první biografie Lenina (1927, přeloženo do češtiny v r. 1930), když chtěl charakterizovat obrat v poměru rolnictva k bolševické revoluci a přeměnu Rudé armády v rolnickou armádu vedenou bývalými carskými důstojníky, která se účastnila pod znovunalezeným praporem patriotismu tažení do Polska v r.1920: Když rolník zahnal nejdříve tlupy bílých, respektoval Lenin jeho vůli. Říkal vždy znovu, že mužík je praktikem a nechce nic vědět o teorii. Uposlechne vesnice mobilizačního příkazu? V několika dnech měl Kreml vytouženou odpověď. Rekruti se hlásili jako v roce 1914 a vojenské kanceláře byly přeplněny. Obyvatelstvo venkova cítí po letech zase ruku státu, sklání se před ústřední mocí. Fasáda neúprosnosti zdá se míti pro dav zase staré, pevné obrysy. Neukazuje již pomíjející, střídavou barvu prvního roku revoluce. Na vesnici hraje vojenská hudba. Mladíci jsou zase vojáky, pijí zapovězenou, špatně vykvašenou kořalku a vidí se již poddůstojníky. Smrt je doprovázena jiným textem a jinou melodií. Již ne carskou hymnou, ale Internacionálou. (s464)

 Takže už tedy lze odhadnout, kde se mohl inspirovat pisatel dopisu. Vzhledem k tomu, že Jan Masaryk obdobným způsobem charakterizoval změny v postavení mužíků v éře po Velké říjnové socialistické revoluci v rozhovorech s Viktorem Fischlem (1912-2006), tehdy pracovníkem informačního odboru ministerstva zahraničních věcí, jako Valeriu Marcu, tak už téměř není třeba pátrat, kdo byl autorem dopisu Stalinovi. Ledaže by snad mu s tím dopisem pomohl sám pan Fischl (viz jeho životopis na Wikipedii), ten pán měl nejen možnost se podrobně seznámit s názory, ale s i rukopisem Jana Masaryka, ale měl i potřebné konexe, aby ten dopis vyvezl za hranice až do Velké Británie. Ani k tomu nemusel využít služeb Čedoku. Jenom ale lze mít pochybnosti  o projevených znalostech v předmětu politické sebevraždy. Takže lze pouze doufat, že slovutní vyšetřovatelé ho zmáčkli při ostrých výsleších, provázejících porevoluční vyšetřování, jako toho partyzána, a vymáčkli z něj všechnu citronovou šťávu.

 Další použitá literatura

FIERLINGER, Zdeněk. Zrada československé buržoasie a jejich spojenců. Praha: Mír, Družstevní práce 1951. 207 s.

Kosatík, Pavel – KOLÁŘ, Michal. Jan Masaryk: pravdivý příběh. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 337 s., obr. příl. ISBN 80-204-0736-7.

MARCU, Valeriu. Lenin. Třicet let Ruska. Praha: Nakladetelství Volné myšlenky 1930. 497 s.

Pichlík, Karel. Bez legend: Zahraniční odboj 1914-1918. Zápas o čs. program. 2. vyd. v Panoramě 1. Praha: Panoráma, 1991. 419 s. ISBN 80-7038-217-1.