Nepokoje v Anglii jsou dalším důkazem selhání neoliberalismu

Na straně rozhněvané mládeže bojující s policií, na straně rabovačů a těch co je podporovali i na straně lidí, kteří naopak bránili své komunity, stála vždy etnicky nesmírně různorodá směs lidí. Jamajčanka vedle Irky, Turek vedle Ghaňana, Íránec vedle Anglosasa. Ať se již do nepokojů zapojili v jakékoliv roli, prakticky všichni sdíleli odpor k policii, současné vládě i neblahému vývoji britské společnosti. Pokud totiž dnes něco v Británii selhává, tak je to v prvé řadě celé stávající společenské uspořádání.

Nepokoje začaly po zastřelení dvaceti devítiletého Marka Duggana policií v londýnské čtvrti Tottenham resp. poté, co policie následně bezdůvodně a brutálně zbila šestnáctiletou účastnici poklidné, multietnické protestní demonstrace místní komunity před policejní stanicí.               

Pro obyvatele Tottenhamu a dalších čtvrtí, kde došlo k nepokojům a útokům na policejní cíle a obchody, není násilí „strážců zákona“ ničím neznámým. Zejména komunity přistěhovalců z Afriky a Karibiku jsou vystavování dennodenní policejní šikaně, urážlivému chování a neochotě vyšetřovat násilné skutky a rasové útoky namířené proti nim. Jako mladý černoch v Londýně máte až 23krát větší šanci, že vás policie náhodně zastaví a bude chtít legitimovat, než kdybyste byl běloch. Scénář, kdy extrémní případ policejního násilí ve spojení s dalšími problémy spustí masové nepokoje a vzpoury, je ostatně pro Británii typický:     

Násilné zatčení Leroy Alphonse Coopera odstartovalo v červenci 1981 násilnosti ve čtvrti Toxteth v Liverpoolu. Infarkt a náhlá smrt 49-leté matky Cynthie Jarettové při policejní domovní prohlídce vedly k nepokojům ve čtvrti Tottenham-Broadwater Farm v roce 1985. Postřelení v posteli ležící Dorothy Groceové policií při domovní prohlídce kvůli jejímu synovi spustilo v září 1985 nepokoje v londýnské čtvrti Brixton. Smrt 26-letého Wayna Douglase v policejní vazbě odstartovala násilnosti v téže čtvrti v roce roce 1995. A tak by se dalo pokračovat.  

Podobně jako v mnoha případech v minulosti fungovalo tedy policejní násilí na členech vyloučených a chudých přistěhovaleckých komunit jako rozbuška i v případě dnešních nepokojů. Ostatně, od roku 1998 zemřelo v Británii v policejní vazbě či těsně po jejím skončení nejméně 333 osob, což je úděsné číslo, nicméně odpovědnost za to nikdy nenesl ani jeden jediný policista!         

Mladí lidé v Tottenhamu, Brixtonu, Lewishamu či Croydonu, stejně jako v Birminghamu, Bristolu, Manchasteru, Liverpoolu a Nottinghamu tedy zjevně mají mnoho důvodů nenávidět policii, která je sama největším ozbrojeným gangem násilníků na území Británie.         

Nepokoje ovšem mají také své hluboké sociální pozadí. Městský obvod Haringey, ve kterém leží i čtvrť Tottenham, má čtvrtou nejvyšší úroveň dětské chudoby v Londýně a zároveň vůbec největší nezaměstnanost v metropoli – dvojnásobnou než činí průměr Británie – kdy na jedno volné místo připadá 54 uchazečů. Ostatně nezaměstnanost mezi mládeží dosahuje v Londýně 23% a mezi mládeží afrického a afro-karibského původu až 50%.    

V březnu tohoto roku odsouhlasila radnice Haringey masivní škrty v sociálních výdajích, které dosáhly 84 milionů z celkových 273 milionů liber. V rámci těchto škrtů došlo k omezení položek městského rozpočtu určených na práci s mládeží o 75% a v důsledku toho k nucenému uzavření osmi ze třinácti center mládeže v tomto již tak sociálně podfinancovaném obvodě. Podobně drasticky dopadly škrty i na centra pro děti nebo poradny pro hledání práce.    

Stejně bezútěšně vypadá situace i v ostatních čtvrtích Londýna a dalších anglických měst, kde došlo a dochází k nepokojům a rabování. Navíc je třeba si připomenout, že současná vláda Davida Camerona sebrala před rokem finanční podporu na vzdělání více než 600 tisícům mladých lidí a ztrojnásobila školné na univerzitách.        

Statisíce mladých lidí tak jediným škrtem vládního pera ztratilo v zemi umírajícího neoliberálního kapitalismu jakoukoliv perspektivu, jakékoliv – byť sebenepatrnější – světlo na konci tunelu své mizérie. Zůstala jim jen třaskavá směs pocitu vyloučení, odcizení a zloby.      

A zloby se v lidech hromadí tím více, když si uvědomí, jak diametrálně odlišný je osud těch, kteří celou tu mizérii způsobili a kteří vehnali Británii do krize. V posledních dvou letech, kdy rodiny pracujících musely vážit každou libru, kdy se celá společnost bojí o práci a mladým lidem se upírá právo na vzdělání, narostlo bohatství tisíci nejbohatších Britů o 30% na opulentních 350 miliard liber.

Bankéři, manažeři a vlastníci korporací, burzovní spekulanti a politici se na troskách veřejných systémů a ožebračených domácností nestoudně obohatili takovým způsobem, že Británie dnes patří k nejméně rovnostářským společnostem západního světa. Horních deset procent Britů dnes vlastní stonásobně větší bohatství než 10% společnosti u dna a skupina sociálně vyloučených je větší než kdy jindy.

Současné nepokoje v anglických městech jsou v zásadě nutným důsledkem ožebračení britské společnosti, destrukce veřejných systémů, výsledek šíleného drancování mega-rabovačů vládnoucí třídy a nekonečného pásu šikany a násilí policie ve službách této třídy proti bezmocným obětem na společenském dně. Současné nepokoje jsou dalším důkazem selhání neoliberálního kapitalismu a přesvědčivou demonstrací toho, že tento systém je v zásadě nadále neslučitelný s normálním životem jednotlivce i lidské společnosti.   

Nikola Čech