Historie se opakuje jen jako parodie

František Štván ve svém blogu domýšlí následky zřeknutí se státu pečovat o své občany, vyplývající z ministrem Drábkem připravované "převýchovy k obnovení odpovědnosti v rámci rodiny". Maně mi po jeho přečtení vytanula na mysli slova Slavoje Žižka v nadpisu mého příspěvku. Když jsme ještě neměli žádný stát, byli lidé odkázáni jen sami na sebe, jak si dokáží pomoci v mimořádných situacích nebo za nepříznivých okolností. To, že se starali o své slabší a nemohoucí členy rodiny, je spíše naše zbožné přání, vycházející z dnešního, často si minulost idealizujícího, moderního náhledu na svět. Daleko spíš byl pravdou pravý opak, že tedy přednost měl nový, mladý život, a ti slabí a nemohoucí, pokud nebyli rovnou zabiti, byli ponecháni svému smutnému osudu. Pak přišla, relativně velice nedávno, éra budování moderního státu. Rizika života a lidské existence vůbec začal postupně stále víc a víc přejímat z našich beder stát. Podnikatelé, firmy, živnostníci, občané platili daně státu a ten za tyto peníze garantoval svým občanům sociální jistoty, jako je zdravotní péče, důchodové zajištění ve stáří, péče o invalidní občany, o neúplné rodiny atd. A dnes se opět, díky vládním reformám, máme vrátit tam, kde jsme již kdysi byli. Že to nebude žádný pokrok, musí být každému uvažujícímu člověku zřejmé. To, co bylo v dávných dobách přirozené, nám teď bude naimplantováno jako dokonalá fraška. A rozum zůstává člověku stát, když se zamyslí, proč tomu tak je. Cožpak není lidská společnost, zejména ta naše západní civilizace, bohatší než kdykoli v minulosti? Cožpak neovládáme nejmodernější techniku, lékařské metody, nanotechnologie, genetiku, nepoznáváme stále dokonaleji hmotu a nepronikáme stále hlouběji do vesmíru? A tak si říkám, kam naše společnost, po sto letech budování moderního státu, vlastně kráčí?