Feudál středověku P. O. I. a spisovatel novověku A. J.

***
~ Král dynastie Přemyslovců - a příště neurozený, ale nadaný tvořivý člověk ~
***
Přemysl Otakar I.
(zkráceně převzato z [1])
Český král 1198 – 1230
Císař Friedrich Barbarossa svými zásahy nesmírně oslabil suverénní postavení českých vladařů. Ani syn krále Vladislava I. - Bedřich, ani Soběslav II. a rychle se střídající nástupci na českém panovnickém stolci královského titulu neužívali.
To se ale změnilo, když se vladařem stal syn z druhého manželství krále Vladislava I. s Juditou Durynskou energický a cílevědomý Přemysl Otakar I. (1192-1193, 1197-1230). Jemu přála i skutečnost, že po smrti císaře Friedricha Barbarossy († 1190) a císaře Jindřicha VI. († 1197) byla moc rodu Štaufů v Říši značně oslabena. Římskému králi Filipovi (1198-1208) z rodu Štaufů vyvstal rival v osobě Oty, syna Jindřicha Lva z rodu Welfů. Ota (1198-1218) dosáhl dokonce v roce 1209 císařského důstojenství.
Přemysl se zpočátku přidržel bratra zemřelého císaře Jindřicha VI. - Filipa Švábského, který potřeboval jeho pomoc. Na sněmu v Mohuči 8. září roku 1198 byl Filip Švábský podruhé zvolen a korunován jako římský král. Patrně v den vydal korunovace vydal král Filip Přemyslu Otakarovi I. privilegium, v němž mu za sebe i své nástupce potvrdil, že české království je dědičným a že není povinováno Říši platy. Příslušná listina se nedochovala, ale udělení práv králem Filipem zmiňuje text tzv. Zlaté buly sicilské z roku 1212. ---
Papež Innocenc III. se oproti Filipovi Švábskému postavil na stranu Filipova protivníka Oty Brunšvického. Zaslal Přemyslovi listinu, v níž mu vytknul, že přijal královskou hodnost z rukou „švábského vévody“ Filipa, jenž nebyl oprávněn jí udělit. Přemyslovi nařídil, aby se přimknul k Otovi a od něho si vyžádal korunu. Zároveň slíbil, že jí Přemyslovi potvrdí. Přemysl I. posléze přešel na stranu Otovu a byl korunován papežským legátem Guidem z Palestriny v Merseburku 24. srpna 1203.
--- Nadále chce považovat i papež Přemysla za krále a nazývat ho králem. Vybídl dále Přemysla, aby se dal od Oty korunovat, ačkoliv Přemysl byl v tu dobu již korunován dvakrát. Královská hodnost českého vladaře tak byla poprvé výslovně uznána papežským stolcem. ---
Už na podzim roku 1204 Přemysl Otakar I. opět změnil tábor, když přešel na stranu štaufskou. V souvislosti s tím se opět s blížil se svou první ženou Adlétou. Nedlouho poté provdal svou dceru vzešlou z manželství s Adlétou Markétu, zvanou později Dagmar, za dánského krále Waldemara II. I tímto krokem Přemysl Otakar I. dál integroval rod Přemyslovců do společenství evropských korunovaných vladařů.
V roce 1205 se Konstancii Uherské narodil syn, pozdější český král Václav I. a Přemysl Otakar I. podruhé svou první manželku Adlétu odvrhnul. ---
---
Už před tím ale vydal Friedrich v Basileji 26. srpna 1212 Přemyslu Otakarovi I. dvě listiny, třetí pak Přemyslovu bratru moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi. Nejdůležitější z nich dostala označení Zlatá bula sicilská, protože je zpečetěna zlatou bulou Friedricha Štaufského jako krále sicilského.
---
V řadě svědků přichází ve Zlaté bule sicilské hrabě Rudolf z Habsburku, děd potomního římského krále stejného jména, jenž porazil vnuka Přemysla I., českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Stěží si mohl onen hrabě tehdy představit, že jeho potomci získají trůn českých králů.
---
Řadou kroků upevnil Přemysl Otakar I. místo vladařského rodu Přemyslovců ve společenství evropských rodů obdařených korunou. Sám se svým sňatkem s Konstancií Uherskou příbuzensky provázal s uherskými Arpádovci.
---
Český král Přemysl Otakar I. během svého života mnohokrát účelově měnil strany. Podstatné byly pro něj politické zisky a výhody. Podobně jednal i se svou první manželkou a změnám jeho postoje byla vystavena i druhá Přemyslova žena Konstancie.
Z dobrých důvodů napsal pak Přemyslův a Konstanciin syn moravský markrabě Přemysl ve své listině pro klášter v Tišnově, že jeho otec “byl účasten mnohých záležitostí vládních i soukromých a mnoho v nich vykonal, co se neobešlo bez hříchu…“. Tato krátká formulace stav věcí vyjadřuje velmi dobře. Třetí český král Přemysl I. se za svého života dopustil mnoha povážlivých činů.
Zároveň toho jako vladař „mnoho vykonal“ – spolu se svým bratrem Vladislavem Jindřichem konsolidoval český stát a pevně ho zakotvil ve vztahu k Říši, k papežské kurii a v síti zahraničních vazeb vůbec. Od jeho doby již nemohlo být o statutu českého království žádných pochybností a ty se také již nikdy nevyskytly. [1]
***
Přemysl Otakar I. - první český král, který získal dědičný titul
(zkráceně převzato z [2])
Za vlády Přemysla Otakara I. vznikla první města, a to Bruntál, Uničov, Opava, Znojmo, Jemnice či Hradec Králové, možná i Hodonín, Litoměřice a Žatec. Řadu detailů z jeho života neznáme, nad jinými se vznášejí otazníky: skutečně byl osobně přítomen u vysvěcení kostela sv. Václava v Hulíně, roku 1228 při vysvěcení cisterciáckého kláštera v Oslavanech a ve stejném roce při svěcení klášterního chrámu na Velehradě?
---
Přemyslova dcera Markéta, kterou provdali za dánského krále Waldemara II., do historie vstoupila jako dánská královna Dagmar.
---
Proslavila se i nejmladší dcera Přemysla Otakara I., kterou chtěli provdat za anglického krále i za císaře. Z plánovaných svateb ale nebylo nic, princezna se rozhodla pro duchovní život a dnes ji známe jako svatou Anežku Českou. [2]
***
Velký i bezskrupulózní král Přemysl Otakar I. povstal z chaosu
(zkráceně převzato z [3])
Přemysl vtáhl do Čech v listopadu roku 1197 a přidávali se k němu další bojovníci „připraveni jsouce buď zemřít, buď zjednati sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížectví“.
Vladislav byl ale vysoce morální člověk – na knížecím stolci se ocitl jako mladší bratr v důsledku intrik a plánů části české šlechty, a navíc dobře znal svého popudlivého bratra. A tak i když vojenská převaha byla na jeho straně, v noci před bitvou „po úradě s přáteli a velmoži, aniž by obojí vojsko tušilo, požádal bratra o tajnou schůzku“.
Na ní se bratři shodli na smíru – Vladislav ustoupil z českého stolce a spokojil se s Moravou. Dohoda ukončila střety mezi Přemyslovci a položila základní kámen ke stabilizaci českého státu.
Schopnému a inteligentnímu Přemyslu Otakarovi se tím otevřela cesta jak ke královskému titulu a k historicky přelomovému zakotvení jeho dědičnosti, tak k proslulé Zlaté bule sicilské – tedy konečnému stvrzení nezávislosti budoucího českého království v evropském prostoru, pro nás vymezeného především středověkou Svatou říší římskou.
---
Přemysl byl prchlivý, houževnatý a vytrvalý.
---
Přemysl (ve styku se zahraničím užíval jméno Otakar) byl už ve zralém věku. Byl osobně statečný, ale i bezskrupulózní, sebevědomý, přesvědčený o vlastní výjimečnosti. Odpor nesnášel. Byl vyhraněný a nadaný.
---
Přemysl se v roce 1178 oženil s Adlétou ze saského rodu Wettinů, který se podílel na ovládnutí slovanských krajů za Krušnými horami. --- Adléta byla rázná, Přemysl ji miloval a měl s ní několik dětí: mimo jiné syna Vratislava, dcery Markétu, Božislavu a Hedviku.
Wettinové Přemysla maximálně podporovali. Jenže čas se nedá zastavit a poté, co se Přemysl stal knížetem na Pražském hradě, stárnoucí Adlétu zapudil. Byl smyslný a vybral si mladou sestru uherského krále Konstancii, kterou si vzal roku 1199.
Adléta se nevzdala – jejím dětem hrozila pečeť bastardů, a tak se obrátila k papeži o pomoc. Biskup pražský Daniel totiž prohlásil sňatek s Adlétou za neplatný kvůli příbuzenství. A právě nyní byl i Daniel obviněn a jeho verdikt tedy mohl být zpochybněn. Přemysl byl v choulostivém postavení.
Papež zahájil vyšetřování, které trvalo léta a manželství bylo zrušeno až po Adlétině smrti počátkem roku 1211. Přemysl byl dokonce uvržen do klatby kvůli neúctě k procesu.
---
Přemysl byl chytrý muž – postavil se postupně na stranu všech tří kandidátů na římský trůn. Jeho první favorit Štauf Filip Švábský, od kterého získal dědičnou korunu, byl v roce 1208 zavražděn, takže přešel k papežovu koni Otovi Brunšvickému z rodu Welfů. Za to se mu dostalo papežova uznání koruny. A nakonec bojoval za štaufského Fridricha II. Přecházel tak z tábora do tábora, ale takové chování nebylo v tehdejší době výjimkou.
Jeho jméno se sice octlo ve stínu jiných velkých králů, jako byli jeho vnuk Přemysl Otakar II. či Karel IV., ale spojení se Zlatou bulou mu zajistilo nesmrtelnost.
---
Říše neříše
Středověká říše římská fiktivně navazovala na římské impérium, ale netvořila pevný státní celek. V čele stál římský král – byl-li korunován v Římě papežem, dostal titul císaře.
V 11. století zabírala zhruba území dnešního Německa, východní a jihovýchodní Francie, Rakouska, Švýcarska, Slovinska, severní polovinu Itálie a Čechy s Moravou. [3]
***
Alois Jirásek
Jeho otec byl řemeslník. S manželkou Marií měli 7 dětí. Učil dějepis na gymnasiích v Litomyšli a pak v Praze. Přátelil se s velkými osobnostmi českého národa. Katolickou církev opustil roku 1921. Jeho pohřeb byl významný, zúčastnil se i prezident T. G. Masaryk. Tvořil historické romány, jež pozvedaly sebevědomí obrozeného českého národa. |
***
Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby.
Jako dramatik napsal 12 her, jejichž premiéry byly většinou uváděny v Národním divadle. Některé jsou v repertoáru českých divadel dodnes.
Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo bylo podloženo studiem pramenů, ale autor si z nich vybíral především ta fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů.
Alois Jirásek zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově. V sobotu 15. března, v předvečer pohřbu, se před Národním muzeem na Václavském náměstí u sochy sv. Václava konala panychida, při které promluvili Karel Kramář a František Soukup. Národní pohřeb začal 16. března v panteonu Národního muzea.
Alois Jirásek byl od roku 1921 bez vyznání a katolická církev zakázala k uctění jeho památky zvonit zvony pražských kostelů. Bylo rozhodnuto konat pohřební obřady bez účasti kněze.
Pohřbu se účastnili: prezident T. G. Masaryk, vláda (několik katolických ministrů se odmítlo zúčastnit), generalita, rektoři vysokých škol, diplomaté spřátelených států. Čestnou stráž stáli vojáci 30. Jiráskova pěšího pluku a sokolové. Nad rakví promluvili ministr školství Ivan Dérer, Jaroslav Kvapil a Rudolf Medek.
Po kremaci kolona aut vezla urnu do Hronova přes řadu českých měst, kde se též konala smuteční shromáždění. Poslední fáze pohřbu se uskutečnila 19. 3. 1930 v Hronově za účasti rodiny, četných spolků, korporací i vojska. Namísto zvonů zněly nad Hronovem sborové skladby J. B. Foerstera na slova J. V. Sládka: Z osudu rukou a Polní cestou. [5]
***
Neznám čarovnější a češtější hru, než je „Lucerna“. Každá věta v ní je jako lípa, keř nebo kvítek vyrostlý z české země, až po tu mateřídoušku. Je v ní tolik poezie, lidové moudrosti i humoru, tolik národní hrdosti, že se stala milovanou hrou našeho lidu. Jirásek byl skromný, vděčný autor. Málomluvný, podmračený až přísný člověk, ale stačilo, aby promluvil, a každé jeho slovo hřálo. Byl už velmi nemocen, ale málokdy chyběl na nějaké zkoušce, tak miloval divadlo.
Zdeněk Štěpánek [5]
***
Filozofská historie - Alois Jirásek
Maloměstské historie - příběh litomyšlských filozofů je z nich nejstarší a stal se také nejznámější; je to vlastně Jiráskovo první větší dílo čerpající látku z nového působiště, kam mladý spisovatel přišel po studiích na pražské filozofické fakultě (1871 - 74): v říjnu 1874 byl totiž jmenován suplujícím profesorem na gymnáziu v Litomyšli. Byla to šťastná, ale také perná léta. Se spisovatelskými ambicemi, prokázanými již řadou časopisecky zveřejněných básní i prvními samostatně knižně vydanými drobnějšími povídkami, čekala ho zde nová inspirace v literárně podnětném prostředí maloměsta s kulturní tradicí, ale také nezbytná příprava na učitelské povinnosti a vedle toho i nutnost dovršit studia písemnými pracemi a závěrečnou zkouškou. Složil ji v červnu 1876, na podzim 1877 pak obdržel řádnou profesuru na litomyšlské městské reálce a roku 1879 se šťastně oženil. V roce 1876 vyšla ve Světozoru jeho první povídka, jejíž děj ze 17. století je již situován na litomyšlský zámek (Felice Tankredo) a o dva roky později pak Filozofská historie.
---
--- stala se Filozofská historie žánrovým předznamenáním cesty budoucího historického spisovatele, cesty, na níž musel zmoci ještě nejednu nástrahu. ---
Úvod knihy Filozofská historie napsal Zdeněk Pešat [6]
***
Neočekávejte, že vás zavedu do stinné zahrady Akadémovy, abyste tam naslouchali učení božského Platóna, aniž ve tmavý stín bujně zeleného lavřínu, kde by za ambróziové noci mysl vaši doplňovala rozkoší hudba sfér nebeských.
Nevkročíme v onen svět, "kde Sókratés každému o sobě, že nic neumí, povídá, kde Diogenés ze sudu vykoukaje všecky mimojdoucí haní, kde Tímón všechněm zlořečí, Démokritos všemu tomu se směje, Hérakleitos naproti tomu pláče, Epikur hoduje a Anaxarchos praví, že to všecko nic není".
Neseznámím vás s filozofy, "kteří pravdu každé věci znají, mimo jejichž vědomí ani nebe nic nedělá, ani propast ničeho neskrývá," ale s filozofy, kterým bujná krev v mladém těle kolovala, kteří zpívali, dychtili a milovali, s nimiž dívky, jinak bradatých, učených filozofů nic si nevážící, rády se bavily, ba je milovaly.
Vedle starožitného, šestitřídního gymnázia zařízena v Litomyšli Františkem I. roku 1802 studia filozofická, nejprve o třech ročnících, jež léta 1842 byly obmezeny na dva. Učení to, podřízené vrchnímu dozoru biskupů hradeckých, bylo ústavem samostatným pod zvláštním ředitelem, jsouc částí vysokých škol.
"Filozofem" mohl se státi každý, kdož odbyl studia gymnazijni; pak navštěvoval prvním rokem přednášky v logice", a odbyl-li dobře zkoušky, postoupil do "fyziky".
Kdo se chtěl věnovati studiím právnickým neb lékařským aneb kdo vůbec chtěl dosíci vyššího úřadu, musil se vykázati vysvědčením, že odbyl studia na ústavě filozofickém.
Tím se stávalo, že starší lidé, kteří již nějaký úřadek zastávali, přicházeli zpět na učení filozofické; a tak vedle dospělých mládenců zasedali dospělí mužové, naslouchajíce přednáškám otců piaristů.
Tenkráte bývalo na Židovském, někdy za dob bratrských Olivetském kopci živo! V nedalekém renesančním zámku vrchnost s četnou družinou a služebnictvem, v koleji piaristské mnoho bratří řádových i kleriků; a kdy ráno na vížce gymnazijní studentským zvonem zazvoněno, jen se hemžilo kol studenty a posluchači, jichž bývalo zapsáno v logice i tři sta, ve fyzice pak na sedmdesát.
Tak prolog svůj doříkav, již oponu vyhrnuji.
s.15-16
I
Bylo roku 1847. ke konci měsíce dubna.
Jaro tehdá záhy a utěšeně se otvíralo. --- s. 16 [6]
***
Zdroje:
[1] Přemysl Otakar I. - Královské dílo, Karlova univerzita Praha
[2] Přemysl Otakar I. - první český král, který získal dědičný titul
[3] Velký i bezskrupulózní král Přemysl Otakar I. povstal z chaosu 30. 9. 2018, Právo, Novinky, Lenka Bobíková
[4] Vládci naší země - 04 - Přemysl Otakar I. - Zelená výstava
[5] Alois Jirásek – wikipedia
[6] Filozofská historie – Alois Jirásek. Vydal Čs. Spisovatel v Praze roku 1979. Náklad 45.000 výtisků. (Vychází z vydání r.1927, úpravy pouze pravopisného rázu)
[7] Prezident z trůnu – Bohumír Tichánek
— blog —
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 967x přečteno
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.