Čtvrtý mušketýr léta páně čtyřicátého osmého 6

Pomsta Pavly Tomanové svému muži

Pár dní po zatčení Zdeňka Tomana navštívila jeho žena Pavla vysoké funkcionáře bezpečnosti i hlavního štábu armády, údajně po návštěvě ministerstva obrany odcházela značně otřesená. Ihned napsala dopis Jindřichu Veselému. Je ale otázkou proč, když musela o těch obchodech pana Tomana nutně vědět, účastnila se jich, takže se tehdy musela domáknout něčeho strašlivějšího, což jako Češka těžko nesla. Zjistila asi totiž, že její manžel nepřestal být nikdy Zoltánem, tedy spolupracovníkem Jewish Agency. Těžko totiž jinak lze vysvětlit její dopis na rozloučenou. 

Podle zprávy Oblastní kriminální úřadovny (dále jen OKÚ) v Praze, správcová domu č. 728/2 na Durichově náměstí paní A. B. dne 8. května 1948 oznámila na stanici SNB v Praze XIX. pád neznámé ženy z pavlače ve IV. patře. V zemřelé byla zjištěna Pavla Tomanová, manželka Dr. Zdeňka Tomana, vysokého úředníka ministerstva vnitra. V kabelce měla zapečetěný dopis, adresovaný tehdejšímu veliteli Státní bezpečnosti Jindřichu Veselému. Prosila ho, aby se svou ženou adoptoval jejího sedmiměsíčního syna Ivana. Obvinění proti mému muži musí být rázu obrovského. Trpím, když si představím, jakou budoucnost bude mít naše dítě." Rozhodně pro paní Pavlu ale nemohly být překvapením ty samotné čachry pana Tomana, pokud se v jejich bytě našlo, to co se našlo a pokud v Londýně nakupovala to, co nakupovala. A to co napsala ve svém posledním dopisu, je v příkrém rozporu s jejím chováním při těch nákupech. 

Pavla Tomanová v dlouhém listě vysvětluje své rozhodnutí zabít se a žádá Veselého, aby si malého Ivana Tomana vzali za vlastního. "Vím, jak velice si Tvoje žena přála mít dítě. Jsi dobrý komunista, vychováš z něho dobrého komunistu," píše a uzavírá: "Odchází se mi těžko. V době, kdy se tvoří typ nového člověka, radujícího se z práce, ze života. A věřím pevně, že z Ivana uděláte takového člověka. Vyřiďte mému muži, že jsem s ním byla do poslední chvíle."

Veselý vydal příkazy, že vězněný Toman se nesmí dozvědět o smrti manželky, ani o tom, kde se nachází jeho syn. A rozhodl, že případ, pokud se týká sebevraždy, zpracuje pražská OKÚ, zatímco její důvody vyšetří Ministerstvo vnitra. Dva dny později zaslal Dr. Zdeněk Borkovec, pověřený vedením vyšetřování sebevraždy paní Tomanové, hlášení MV o výsledku pitvy s tím, že nebyly zjištěny okolnosti svědčící proti sebevraždě. Vzhledem k vazbě Dr. Tomana, žádal MV o zjištění, adres příbuzných obou manželů, aby převzali péči o dítě a zajistili pohřeb Pavly Tomanové. Od samotného počátku se dbalo, aby se Dr. Toman o tragédii manželky a o osudu syna nedozvěděl. Na 10. května 1948 svolal člen branné a bezpečnostní komise ÚV KSČ Karel Šváb poradu o dalším postupu vyšetřování. O případu byl informován ministr vnitra Václav Nosek, generální tajemník KSČ Rudolf Slánský pak dostal opis dopisu paní Tomanové s požadavkem o vyjádření. Na schůzi již bylo konstatováno, že "soudruh Slánský nemá připomínek". Mezitím vypravil pohřební ústav Antonína Semeráda Pavle Tomanové pohřeb III. třídy. Do rubriky kremační knihy "popel vydán komu" bylo vepsáno: "Pozor, nevydávat! Vyrozumět policii na Vinohradech."

Podle výpovědi kapitána Püchlera z r.1949 „začátkem června 1948 přišel za mnou do vězení jeden vězeň, Deči-chodbař, který mi řekl, že mně dr. Toman vzkazuje, že to mám vše na něho odvolat a že jde o jinou věc, a ne o šmelinu a že potom mně dr. Toman z toho pomůže. Nato jsem si zavolal referenta, který se mnou sepisoval protokol a tomuto jsem tuto věc vypověděl do protokolu. O co tedy šlo?

Podle protokolu ze dne 2. června 1948 Püchler vypověděl, že „asi před 4 dny při rozdávání oběda přišel ke mně chodbař Vladimír Šindelář, který mi přinesl vzkaz od doktora Tomana, abych odvolal moje udání, že to proti mně učinili Vaš a Třískalová a že mi přísahá při zdraví svého dítěte, že on proti mně nic neučinil, a že Pokorný chce z toho chce udělat špionážní aféru. Šindeláři jsem na to odpověděl: Prosím tě, pomůžeš mi, když to ohlásíš panu Putnovi. Šindelář na to odpověděl, že dal na to Tomanovi svoje důstojnické slovo, a že kdyby byl vyslýchán, že odpřísáhne, že mi nic neřekl. Dodávám, že Toman také řekl, že když odvolám, že mi pomůže. … Dr. Toman chtěl odpověď, ale Šindelářovi jsem řekl, aby mu vyřídil, že se mnou nemluvil. … Včera řekl mi poslanec Deči, který je chodbařem na 1. poschodí při příležitosti mé procházky v chodbě, při rozdávání oběda, že s ním rozmlouval Dr. Toman asi půl hodiny, Toman vyprávěl mu o své věci, o mně, že jsem pašoval bižuterii, že jsem ho já shodil, a že Pokorný chce z celé věci učinit vyzvědačskou aféru. Dále mu řekl Toman, „když budu v úřadě a budu chtít, udělám z vás vraha a budete odsouzen“. Prohlásil ještě, že není tak hloupý, aby tomu věřil, že já jsem nedal opis oznámení Dr. Krajinovi. Deči, jak mi prohlásil, že ho nechtěl ani poslouchat, dr. Toman pořád za nim chodil a stále mu říkal „prepačtě pan poslanec“. Tuto výpověď pak potvrdil jak Šindelář, tak Bohuslav Deči, který dodal, že „Dr. Toman neříkal o Krajinovi, vím, že řekl strana národně socialistická a pokud jde o vyzvědačskou aféru, o ní nehovořil. Na jeho otázku, proč jsem tady, odpověděl jsem, že sám nevím, řekl Dr. Toman, že i vražda jde dokázat. Kapitánovi jsem řekl, že mu to nedosvědčím“ (Hanzlík, 2006, s. 195, 203).

Bylo-li to takhle, proč poté, když po skončení anglické mise pan Püchler byl pověřen panem Tomanem „začátkem října 1947 v přítomnosti pana Šindeláře novým úkolem velmi choulostivé a nebezpečné povahy, měl prodat v Praze valuty, klenoty a zlato, které byly přivezené z Německa, což během října a v listopadu vyplnil a kdy na vlastní žádost byl v listopadu r. 1947 dán k dispozici armádě, tj. 5. oddělení hlavního štábu“.

 26.-27. listopadu  valné shromáždění OSN rozhodlo o rozdělení Palestiny a ustavilo komisi (Bolivie, ČSR, Dánsko, Filipiny, Panama) pro dohled nad realizací tohoto usnesení. V té době ale nemá pan Toman nic jiného na práci podle pana Püchlera „po všech finančních operacích a patrně jen proto, že jsem … mu nemohl odevzdat v Praze 1 000 000 Kčs a v Londýně 5 000 anglických liber pro něho do rukou dr. Zemana“, než aby o něm „začal rozšiřovat zprávy, že je dokonce Prchalovým agentem, že je agent Intelligence Service, že  v Anglii zanechal dluhy, že v případě odjezdu do zahraničí s již nevrátí a konečně, že kdyby se objevil nyní v Anglii, byl by anglickými zpravodajskými orgány zajištěn a odsouzen na 10 let.

"Tato obvinění jsou ovšem naprosto nepravdivá, tyto si dr. Toman sám vykonstruoval patrně ze strachu, že prozradím pravdu, totiž různé finanční operace … Dr. Toman dobře ví, že ani jemu, ani dr. Zemanovi nedluhuji již ani haléř a že všechny úkony jsem řádně vyplnil, skončil a likvidoval … Se souhlasem přednosty 5. oddělení hlavního štábu, přednosty 2. oddělení hlavního štábu jsem chtěl dne 10. 12. t.r. odjeti do Paříže a Londýna. Chtěl jsem likvidovati svoje osobní věci … Chtěl jsem se vrátit do Prahy 15. ledna 1948 a nastoupiti službu u 5. oddělení hlavního štábu. V Londýně jsem měl v úmyslu vyjasnit definitivně osud perel, zpronevěřených mým důvěrníkem. Když se dr. Toman dozvěděl o mém úmyslu, poslal hlavnímu štábu ministerstva národní obrany přípis, ve kterém žádal, aby bez jeho souhlasu nebyl mi povolen odjezd do Paříže a Londýna, poněvadž k tomu má vážně důvody. … Podotýkám, že jsem mohl i bez vědomí dr. Tomana odjet, neučinil jsem však tak jenom pro to, abych nedal dr. Tomanovi možnost v mé nepřítomnosti mě obviňovat z nečestných skutků … Jsem hluboce přesvědčen, že důvodem k znemožnění mého odjezdu do zahraničí bylo rozhodnutí dr. Tomana mě zdiskreditovat“.

Dne 22. června 1948 se Dr. Tomanovi podařilo uprchnout z vyšetřovací vazby věznice O-StB na Karlově náměstí a poté opustil republiku. Mimochodem právě tehdy podpisují zástupci Státu Izrael se Zbrojovkou Brno n.p. smlouvu o nákupu zbraní. Další smlouvy byly podepsány 19. července a 31. prosince 1948.   

Podařilo se mu uprchnout do Mnichova a pak do Jižní Ameriky. Ve Venezule se stal významným podnikatelem. Byl štědrým dárcem pro různé izraelské instituce, zvláště Univerzitu Davida Ben Guriona v Beerševě, která dodnes ctí jeho památku.

Po celý svůj další život se marně snažil vypátrat, co se stalo se synem, kterého musel zanechat v Československučervenci 1948. Toman uprchl za bílého dne z vyšetřovací vazby Justičního paláce na Karlově náměstí. Vzhledem k přetíženosti Pankráce drželi Tomana v malé věznici StB v justičním paláci na Karlově náměstí. Avšak tam panoval poměrně volný režim. Když měli strážci náladu, dovolovali vězňům, aby si zatelefonovali domů nebo přátelům. Toman přitom hovořil anglicky, aby muž v uniformě nerozuměl – a ten mlčky souhlasil.

Jednoho strážmistra Sboru národní bezpečnosti Toman přemluvil, aby odnesl dopis se žádostí o pomoc při útěku příteli. Když 22. června dostal ponižující příkaz, aby umyl záchody, strážce ho na nich zamkl a odešel. Vysoký Toman si přistavil dva kýble k nezadrátovanému okénku, prolezl jím a seskočil do chodby soudu. Měl na sobě civilní šaty a klidně odešel. Ještě letmo zasalutoval uniformovanému členu SNB, aby tím naznačil, že k nim patří.

Po chvíli začali strážní vyšetřovance Tomana postrádat. Našli jenom otevřené okénko. Vyhlásili poplach. Avšak prohlídky na výjezdech z Prahy, celostátní pátrání a zpřísněné kontroly na hranicích neměly úspěch. Potrestání jedenácti strážných včetně velitele věznice na Karlově náměstí už nic nezachránilo. Jak se zdá, někteří byli podplaceni. Při tomto krkolomném útěku museli Tomanovi pomáhat i přátelé zvenčí, z nichž šest bylo zatčeno, všichni byli později propuštěni na svobodu.

Bezpečnostní orgány nikdy nezjistily, kdo mu při útěku pomohl. V archívech StB zůstala zachována hlášení, podle nichž stáli v pozadí útěku jeho spolupracovníci z Anglie, mimo jiné i Clementis a Reicin. Toman své spojence neprozradil ani Josefu Slaninovi, který se s ním v roce 1994 sešel v kalifornském domě jeho sestry Aurelie.

"Vyprávěl mi, že v saku a kravatě vylezl záchodovým oknem do chodby soudního paláce a pak v ruchu pracovního dne volně prošel na ulici. To by ale nezvládl bez pomoci spřízněných bachařů," tvrdí Slanina. "Ostatně Toman připustil, že své vyšetřovatele i strážce psychologicky zpracovával. Opakoval jim: Podívejte, kamarádi, tohle je přechodný, ti soudruzi, co mě sem poslali, tady velmi rychle budou sedět místo mne."

Toman tvrdil Slaninovi, že přes hranice do Bavorska přešel sám v oblasti Chebu. Měl s sebou jen mapu a žiletku. Mapu, aby trefil, žiletku, aby se podřízl, kdyby ho chytili. "Moc jsem mu to ale nevěřil," říká Slanina. "Spíš si myslím, že vycestoval diplomatickým vozem americké ambasády. Měl s Američany úzké styky již z Londýna a vlastnil několik prázdných pasů." Podle oficiální americké zprávy překročil Toman hranice do západního Německa až za měsíc – 18. července v prostoru Cheb–Markredwitz. Na druhou stranu přešel jednou z tajných stezek, které používali jeho agenti. V Německu se Tomana ujala vojenská kontrašpionáž CIC. Podle jedné zprávy prozradil svou síť v Bavorsku a Američané ji okamžitě zlikvidovali. Historik Karel Bartošek se domnívá, že se zmínil i o česko-francouzském komunistovi Arturu Londonovi, protože se o něm rozepsaly západní noviny jako o „agentu Informbyra“. Následkem toho mu francouzské úřady zakázaly návrat do Paříže z dalšího ozdravného pobytu ve Švýcarsku. O ostatních agentech bývalý šéf nemluvil, rozhodně ne o všech – v Praze zůstal jako rukojmí jeho synek, o něhož velice stál.http://zpravy.idnes.cz/vedatech.asp?r=vedatech&c=A020319_142913_vedatech_jan

Ani ne dva měsíce po svém útěku poslal Toman z Mnichova sebevědomý a v podtextu nátlakový dopis ministru vnitra Noskovi. Oznamuje v něm, že chce odejít z politického života. Požaduje propuštění své sestry Aurelie, která byla zatčena spolu s ním a obviněna z velezrady. "Ať ona pak připraví převoz syna do Mnichova. Ministerstvo vnitra ať vyplatí do rukou mojí sestry 50 000 švýcarských franků, abych si mohl založit novou existenci." Svůj nárok na peníze zdůvodňuje tím, že pro stranu v minulosti obstarával finanční prostředky a uzavírá: "Jednejte rychle. Snažte se být svědomití aspoň nyní. Jednejte tak, jak vyžaduje zájem ČSR a strany." Když se doktor Toman nastálo usídlil ve Venezuele, požádal o pomoc při pátrání po Ivanovi Červený kříž. Tři a půl roku po záhadném zmizení dítěte poslala vedoucí jeho československé pobočky Renata Průchová komunistické vládě žádost o sdělení adresy kapitána Aloise Samce, který by podle informací Červeného kříže mohl něco vědět o osudu Ivana Tomana.

Na vnitru dotaz vzbudil pozdvižení. Ministr vydal rozkaz, že místo pobytu Aloise Samce musí být dokonale utajeno. Již jednou si Samec, nasazený na "boj s reakcí", vysloužil ostruhy, když unesl ze západního Německa osobu, na níž měla StB zájem. "Právě proto si ho asi Jindřich Veselý vybral, aby se postaral o Tomanova syna," tvrdí Slanina. "Je přitom zajímavé, že jak Veselý, tak Samec byli počátkem padesátých let propuštěni z vnitra a až do své smrti v šedesátých letech dávali najevo pocity nezasloužené křivdy."

Atmosféru po jeho útěku charakterizoval tajemník Svazu přátel SSSR Jan Kác v dopisu Slánskému slovy: "...polovina ministerstva vnitra, která s Tomanem spolupracovala, měla zájem na tom, aby Toman zmizel a proto pátrání sabotovala...".Na jedenáct strážných z vězeňské nemocnice na Karlově náměstí, včetně velitele, bylo v souvislosti s jeho útěkem podáno trestní oznámení.  Dr. Zdeněk Toman byl 23. června 1949 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti a ztrátě veškerého majetku, jeho sestra Aranka k trestu vězení v trvání 15 roků a devítiměsíční Ivan k pobytu ve štvanickém nalezinci. Dne 3. dubna 1950 zamítl Nejvyšší soud Tomanovo odvolání s odůvodněním, že uložené tresty jsou přiměřené.  Ta Arenka pak byla umístěna na jedné cele s nám již známou Vierou Hložkovou (viz blog pana Soldana), kterou si pak natolik oblíbila, že její bratr Zoltán paní Vierce, jinak velmi schopné osobní agentce Klementa Gottwalda, na počátku 60.let začal finančně podporovat.

Den po jeho útěku byl z příkazu MUDr. Gregora Ivan Toman převezen do dětské nemocnice v Krči, odtud pak do nalezince na Karlově (klinika MUDr. Zulegra). Doprovázelo ho důrazné upozornění, že nikdo z lékařů ani personálu nesmí dítě nikomu vydat bez vědomí O-StB Praha.

Měsíc poté, 22. července 1948, Ivan putoval zpět Na Štvanici. Dne 6. srpna převezl děcko jakýsi prap. Kohoutek na kliniku prof. Švejcara v Praze II., Sokolská 2. O tři týdny později tlumočil kpt. Alois Samec příslušníku StB Marešovi nový rozkaz MV: Ivana Tomana převézt do nalezince Na Štvanici.  Okresní soud v Praze však přípisem  pražskou OKÚ požádal o sdělení, kde se nalézá Ivan Toman. Soudem mu určená poručnice Dr. Černíková totiž zjistila, že není v útulku Na Štvanici ani na klinice prof. Švejcara. Soud 4. března 1949 obdržel od krajského velitele StB následující odpověď: "Přes usilovné pátrání, nepodařilo se pobyt nezletilého Ivana Tomana zjistit. V dalším pátrání se stále pokračuje." Dr. Toman a jeho sestry naopak vyvíjeli čilou aktivitu v získávání zpráv o místě pobytu malého Ivana a o jeho navrácení otci. Na ministra vnitra Václava Noska i prezidenta Klementa Gottwalda, směřoval žádosti a urgence, z nichž některé podpořily i mezinárodně uznávané instituce. Veškerá korespondence procházela příslušným oddělením StB a také postoupena na vědomí vedoucímu akce "TOMAN". Případ R. Průchové, která z titulu své funkce (vedoucí pátracího oddělení Československého červeného kříže) podepsala jednu ze žádostí, je typický pro tehdejší činnost StB. Předmět žádosti ČČK - adresa kpt. Samce, byl ponechán bez povšimnutí, zatímco paní Průchovou II. oddělení referátu 44 Krajského velitelství StB Praha podrobilo pečlivému šetření. Kapitán Samec také převzal vkladní knížku Zdeňka Tomana 18. února 1949 podepsal kpt. Alois Samec. Soud s Tomanem však proběhl až 23. června téhož roku a rozsudek nabyl právní moci až 3. dubna následujícího roku. Pod dalším potvrzením o příjmu vkladní knížky (249.890,90 Kčs) s datem 16. března 1950 byl opět podepsán kpt. Samec s poznámkou "...která mi byla dnes předána pro Zoltána Tomana, jehož pěstounem je Jiří Rohan, bytem ..." Poslední doklad se stejným datem kromě toho potvrdil, že Samec předal Rohanovi za asistence jeho manželky Lídy Rohanové vkladní knížku na jméno Michal Rohan s vkladem 259.480,- Kčs. Byla to první informace, která nepřímo potvrzovala převtělovací kouzlo StB, kterým se z Ivana Tomana stal Michal Rohan. Výpověď pěstouna Jiřího Rohana však vnesla další pochybnosti o tom, že causa Ivan Toman ještě neskončila, neboť Rohan v dané době sloužil u ministerstva národní bezpečnosti jako řidič. I když se s kapitánem Samcem, který bezdětným manželům Rohanovým slíbil opatřit dítě, dobře znal, nikdy prý mu neřekl, že se jednalo o Tomanovo dítě. Rohan byl přesvědčen, že chlapec je nalezenec z Jihlavy. Osobně s celou věcí pak neměl mnoho společného, neboť dítě připsali na kartu jeho manželky. Věrohodnost tohoto tvrzení potvrzuje záznam ze září 1949, ve kterém ppor. A. Keppert nařizoval své podřízené Dvořákové mimo jiné zjistit místo pobytu syna Dr. Tomana. Keppert si dnes nepamatuje, od koho příkaz dostal, ani komu podával hlášení, které se ale naštěstí zachovalo. Zdá se, že bylo vypracováno jako potvrzení "lidumilnosti" Státní bezpečnosti, která se ujala nežádoucího nalezence, neboť se zde uvádí: "Ivan Toman byl dán po sebevraždě své matky do dětského útulku Na Štvanici, kde s ním bylo ŠPATNĚ ZACHÁZENO A NIKDO SI HO JAKO TOMANOVO DÍTĚ NECHTĚL VZÍT ZA VLASTNÍ. Po dohodě kpt. Samce vzal si ho za vlastní Jiří Rohan, který však své manželce řekl, že je to dítě nalezené v Jihlavě. Je veden jako Michal Rohan, nar. 2. 11. 1947 v Jihlavě.

Při šetření v Jihlavě se objevilo několik velmi zajímavých dokumentů, které usvědčovaly autory falešného scénáře o nalezení odloženého dítěte z jejich sebejistoty, že tento podvod bude akceptován, respektive nebude odhalen. Zápis sepsaný u Okresního soudu v Jihlavě s škpt. Vratislavem Jelínkem dne 25. března 1949 předkládá k uvěření historku, že Jelínek 14. září 1948, když se asi o čtvrté hodině ranní vracel ze služební cesty, objevil v záři reflektorů automobilu v Brněnské ulici u domu č. 31 na zvýšeném chodníku větší světlý balík. Zastavil. Společně s kpt. Samcem zjistili, že je v něm odložené spící dítě mužského pohlaví. Na čtvrtce kancelářského papíru prý bylo přiloženo sdělení, že dítě se jmenuje Michal, nar. 2. 11. 1947. Důvodem odložení byl odchod pisatelky za manželem do zahraničí. Ke sdělení byla přiloženo 10.000,- Kčs s tím, že jsou pro nálezce jako příspěvek na výchovu dítěte. Dopis nebyl datován ani podepsán. Důvěryhodnost tvrzení měla podpořit i zpráva o vyšetřování tohoto případu z 4. října 1948 (opět s nečitelným podpisem referenta). Přesně popisovala místo nálezu, výsledek pátrání a v závěru konstatovala, že nebyl zjištěn nikdo, kdo by mohl podat k věci sebemenší vysvětlení. Pátrání po místních a farních úřadech různého vyznání pak nepřineslo nic pozitivního. Také šetření po totožnosti dítěte a po neznámém pachateli, který je odložil, zahájené Kriminální ústřednou v Praze zůstalo bez úspěchu.

Soubor "jihlavských" dokumentů také obsahoval potvrzení, že kpt. Samec převzal zmíněných 10.000,- Kčs v tisícikorunových bankovkách, které se škpt. Jelínkem nalezli u odloženého dítěte. Současně zde bylo oznámení, že příslušník StB Samec převzal nad dítětem poručnictví do doby, než bude o dítěti definitivně rozhodnuto.

Národní výbor v Jihlavě 6. října 1949 zaslal tamnímu Okresnímu soudu zprávu, kterou byl legalizován Samcův a Jelínkův podvodný výmysl o jihlavském nalezenci. Adoptivní syn Michal Rohan, vlastně Ivan Toman zemřel 7. března 1961 ve Vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích po padesáti dnech bezvědomí na následky zhmoždění mozku po nešťastném úrazu ve Stromovce ve věku 14 let. Cizí zavinění nebylo prokázáno. (Viz http://www.cibulka.com/stblist/c2.htm#8 )

Bývalého politického vězně Josefa Slaninu seznámil počátkem devadesátých let s paní Aurelií Rozničukovou ze Santa Barbary jeho kamarád z kriminálu. Vyprávěla mu, že je sestrou někdejšího šéfa zahraniční rozvědky Ministerstva vnitra Zdeňka Tomana. Říkal jsem Aurelii, že v evidencích obyvatel a matrikách musí být o jejím synovci Ivanu Tomanovi nějaké zmínky," vypráví Josef Slanina, který nastoupil jako vyšetřovatel v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. "Ale zjistil jsem, že jeho jméno neprochází žádnou matrikou. Jako by chlapec v roce 1948 přestal existovat. Pátral jsem v zažloutlých spisech Ministerstva vnitra, vojenských a dalších archívech. A před očima se mi nakonec začal rozvíjet neuvěřitelný příběh. V sedmdesátých letech rozvinuly sestry doktora Tomana další pátrací akci, při níž požádaly o pomoc právníky. Ti přišli s bombastickým zjištěním: Tomanova syna adoptovala Valentina Milerová, někdejší sekretářka ministra vnitra Noska. Tato žena, která v šedesátých letech emigrovala do Švýcarska, skutečně přijala v roce 1948 z nalezince za vlastního chlapce Václava ve věku Ivana Tomana. Znala se dobře i s Tomanovými. "Ale když pak sestry již dospělého Václava viděly, bylo jasné, že Tomanův syn to není," říká Josef Slanina. "Celou tuhle konstrukci asi pátračům podstrčila Státní bezpečnost."

A tady se naskýtá zásadní otázka. Proč vlastně Státní bezpečnost celou akci rozjela, jakou cenu pro ni měl Tomanův syn? "Šlo jim o to udržovat neustále Tomana v nejistotě, hrát s ním nekonečnou vyděračskou hru. Možná si mysleli, že takhle přinutí Tomana k nové spolupráci v rámci zahraniční rozvědky," míní Slanina.O nejdramatičtějším dějství této hry vykládal Slaninovi sám Toman v Santa Barbaře. Někdy koncem sedmdesátých let ho navštívili dva muži, údajně z pověření československých úřadů. Nabízeli Tomanovi, tehdy již zámožnému obchodníkovi se styky v nejvyšších venezuelských kruzích, že mu komunistický stát vydá syna.

Musel by však splnit určité podmínky. Jaké, to Toman panu Slaninovi neprozradil. "Jedno je ale jisté. Krátce nato, co Toman odmítl spolupracovat, zatkla ho venezuelská policie. Měl být obviněn z nějakého zločinu, na jehož základě by mohl být vydán do Československa. Tady by ho pak oběsili. Toman mi tvrdil, že ho Venezuelci propustili jen díky tomu, že podplatil tamního policejního velitele," vypráví Slanina.

Po těchto událostech Toman i jeho sestry v podstatě na hledání Ivana Tomana rezignovali. Naději jim po roce 1990 vlil do žil až Josef Slanina, který trávil stovky hodin ve všech dostupných archívech. "Ta záhada mě úplně pohltila. Během tří let jsem shromáždil dokumentaci, čítající na tři tisíce stran," líčí Slanina. "Ale v těch stovkách výpovědí, hlášení a zpráv nebyla jediná stopa po Tomanově synovi." Vedení Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Slaninu přesvědčovalo, ať už ten případ pustí z hlavy. Ale i on sám už ztrácel naději. Pak objevil stopu v podobě záznamu o převodu vkladních knížek manželů Tomanových.

Při své návštěvě v Santa Barbaře Josef Slanina podrobně seznámil doktora Tomana s osudem jeho syna. Tehdy již čtyřiaosmdesátiletý stařec mu řekl: "Mám už jediné přání, podívat se na jeho hrob." To ale nebylo vůbec jednoduché. Toman byl sice v roce 1990 rehabilitován, soud zrušil rozsudek smrti, ale zároveň mu vyměřil rok zbytkového trestu. A jeden z důstojníků vojenské prokuratury, který tam pracoval už před rokem 1989, Slaninovi do očí řekl: "Pokud Toman překročí hranice, dostane želízka."

"Nakonec jsem dosáhl úplného Tomanova očištění. Ale až do své smrti se Toman neodvážil dál než do Vídně," líčí Slanina. "Jednou mi řekl, že tady pořád ještě žijí lidé, kteří mají důvod ho zlikvidovat." Tomanovy sestry Aurelie a Lenka navštívily hrob svého synovce několikrát.

Jednou jim Slanina zprostředkoval setkání s Jiřím Rohanem, v jehož bytě strávily přes dvě hodiny. O čem spolu mluvili? Na to se Slanina z piety nevyptával. "Ale navrhl jsem Aurelii a Lence, že zařídím exhumaci a převoz Ivana Tomana do Kalifornie. Odmítly s tím, že jejich čas se rychle krátí. A Ivan by pak zůstal sám v cizí zemi."

Dnes jsou po smrti doktor Toman i jeho sestry, zemřeli i Ivanovi adoptivní rodiče. Na chlapcův hrob zajde jednou za čas už jenom pan Slanina. Postojí a přemýšlí, jaký vlastně mělo to jeho zarputilé pátrání smysl. "Hodně si poslední dobou říkám: Komu jsi tím pomohl? Třem starým lidem, kteří se na sklonku života dozvěděli krutou pravdu? Možná by nakonec byla milosrdnější ta mlha a nejistota, s níž už se naučili žít."

Viz http://blog.ihned.cz/c1-26037190-hajej-a-zmiz

Obrázek: Logo sionistické organizace  Jewish Agency přesněji The Jewish Agency for Izrael (převzato z http://www.search.com/reference/Jewish_Agency )